Werner Herzog - portrét

I.

Poměrně nedávno byl Werner Herzog ý v současnosti žije v Los Angeles, během rozhovoru pro BBC v plenéru postřelen do břicha vzduchovkou bezdomovcem ý se potuloval kolem. Na rozdíl od šokovaného reportéra zachoval ostřílený režisér klid a konstatoval  „it´s not a significant bullet“. Později reportérovi ve studiu, kam se z nebezpečných ulic přesunuli, ukázal krvácející dírku v břiše. Podobné důkazy připravenosti zemřít a smířenost se smrtí é v mnoha podobách plynou skrze většinu jeho filmů, prokazoval flegmatický Herzog během svých prací na filmech jak v hlubinách pralesa, tak na vrcholcích hor.

Herzogova osobnost i filmy dodnes působí jako zjevení a to nejen na německé, ale obecně filmové scéně vůbec. I přes atraktivitu svých témat ukazuje Herzog svět ve své syrovosti, s akcentem na jeho existenciální povahu. Ti, kteří opustí civilizaci a hledají panenskou nezkaženost v pralese, naleznou jen nesmyslnost, krutost a šílenství. A nebo naopak ti  i přes svou jinakost společnost neopustí, jsou odvrženi a následně vyždímáni. Herzogovi hrdinové v sobě mají vždy zárodek šílenství, ať excentrického (Kinski) nebo naopak autistického (Bruno S.) že jen takto disponovaný člověk může odhalit  chaos je nadřazen řádu. Pregnantně tuto svou filosofii vystihl Herzog během natáčení Fitzcarralda uprostřed džungle v dokumentu Les Blanka Burden of Dreams (1982). Své vidění přírody jako prazákladu člověka zde popisuje takto: „Kinski vždycky říká  džungle je plná erotických prvků, já v ní vidím spíše oplzlost a násilí. Zdejší příroda je násilná, primitivní, osobně zde nic erotického nevidím, vidím smilstvo, dušení a škrcení, boj o přežití, bujení a hnití. Je tu samozřejmě i spousta utrpení, ale je to stejné utrpení é obklopuje i nás samotné. Stromy jsou utrpení... ptáci jsou utrpení… nemyslím si  zpívají, ale ječí v bolestech… je tu však jistý druh ohromující harmonie a kolektivní vraždy, ale když to říkám, říkám to plný obdivu. Zamiloval jsem si to, ale miluji to proti svému zdravému rozumu.“

Herzog tuto krajní filosofii života rozvinul svým termínem „extatická pravda“ á je nejhlubší podstatou ž člověka definuje jako lidskou bytost.

II.

Werner Herzog (5.9.1942) vyrůstal v chudém prostředí é jej donutilo si na sebe naučit vydělat. Omezené prostředky, šetrnost a síla vůle na cestě za vlastní vizí se staly pro jeho pozdější tvorbu klíčové. Školu nebral nikdy vážně, studií historie a literatury brzy zanechal a rozhodl se stát se filmařem samoukem. Učitelem mu byl život sám. Začal si na své filmy vydělávat v ocelárně, kde pracoval od večera do rána a spánek doháněl ve škole. Svůj první krátký film Herakles (1962) produkoval sám ještě jako student Mnichovské univerzity a rok na to založil vlastní produkční firmu Werner Herzog Filmproduktion, z níž vyšly Spiel im Sand (Hra v písku, 1964) a Die Beispiellose Verteidigung der Festung Deutschkreuz (Bezpříkladná obrana pevnosti Deutschkreuz, 1966).

V roce 1965 obdržel Herzog stipendium do Pittsburgu a ze Spojených států se vrací až po dvou letech. S krátkým filmem Letzte Worte (Poslední slova, 1967) vyhrává oberhausenský festival a poté natáčí v Řecku svůj první celovečerní film Signál k životu (Lebenszeichen, 1968) o vojácích odříznutých během války na ostrově. Film sice nemá komerční úspěch, ale Herzog za něj získává stipendium 350000 Marek. Následují další krátké filmy Massnahmen gegen Fanatiker (Opatření proti fanatikům, 1969) o koňských dostizích, Die Fliegenden Ärzte von Ostafrika (Létající doktoři východní Afriky, 1969) o lékařské výpomoci v Africe a Behinderte Zukunft? (Postižená budoucnost, 1970) o invalidech. V rychlém sledu následuje i druhý celovečerní film I trpaslíci začínali jako malí (Auch Zwerge haben klein angefangen, 1970) obsazený jenom trpaslíky a rok na to celovečerní experimentální Fata Morgana (1971), natočená na Sahaře s Mozartovou a Cohenovou hudbou jako doprovodem obrazů.

V roce 1971 natočí Herzog ještě dokument o slepohluchých lidech Land des Schweigens und der Dunkelheit (Země tich a temnoty) a rok 1972 se stává pro jeho tvorbu přelomovým že je uveden film o zešílevším conquistadorovi uprostřed amazonské džungle Aguirre, hněv boží (Aguirre, der Zorn Gottes) ý jednak Herzoga poprvé spojí s Klausem Kinskim  jej zavede do prostoru exotické džungle, do níž se ještě několikrát vrátí. Aguirre otevírá také téma megalomanie a marnosti lidského snažení é se v „pralesní trilogii“ s Kinskim v čele rozvine ještě za deset let ve Fitzcarraldu a o šest let na to v Zelené kobře (Cobra Verde).

Po tříleté pauze po Aguirrem se Herzog vrací s ryze německou tematikou, zasazenou do období temného romantismu Každý pro sebe a bůh proti všem (Jeder für sich und Gott gegen alle, 1975) o slavném nalezenci Kasparu Hauserovi ý byl skoro dvacet let držen mimo okolní svět ve vězení. Poprvé se objevuje Herzogův objev, tajemný a přesvědčivý schizofrenik Bruno S. V podobném duchu romantismu se nese i film Herz aus Glas (Srdce ze skla, 1976), postavený na německé legendě a umocněný snovými herci, kteří byli během natáčení hypnotizováni.

Toto období patří vůbec k Herzogovým neplodnějším. Natočil tři kratší dokumentární filmy, ale klíčová je zejména trojice celovečerních filmů Stroszek (1977) opět s Brunem S. o trojici looserů, kteří se pokoušejí v USA marně najít svůj americký sen, post-kammerspiel Woyzeck (1978) a post-expresionistický Upír Nosferatu (Nosferatu, 1979), oba natočené důkladně podle dobových metod a oba s Kinskim v hlavní roli.

Po vrcholných 70. letech následují méně hektická 80. léta. Herzoga sláva jako tvůrce hraných filmů začíná pomalu během této dekády pohasínat a režisér se pomalu přemísťuje na pole dokumentu, ke kterému vždy tíhnul.

V roce 1980 se objevuje v dokumentu Les Blanka Werner Herzog Eats His Shoe, kde revolucionář Herzog vyhlašuje vzpouru televizím, reklamám a konzumnímu stylu života a na pozadí těchto promluv sní svou uvařenou botu jako splnění sázky  uzavřel se svým žákem Errolem Morrisem ž se podařilo dokončit první film. V tomto roce vzniká ještě dokument o kazateli Genu Scottovi God´s Angry Man.

Rok 1982 je v Herzogově tvorbě přelomovým a lze ho chápat jako jakési dovršení hraných filmů ze 70. let. Podruhé totiž v amazonské džungli vzniká film Fitzcarraldo s Kinskim v hlavní roli pološíleného nadšence opery ý ji chce přinést i tamním indiánům. Paralelně je natáčen dokument – opět Les Blankem – Burden of Dreams (Břemeno snů, 1982), kde jsou zachyceny Herzogovy útrapy během natáčení. Film sestává zejména ze zuřícího Kinského, přesunu parníku přes horu, rozbouřené řeky a Herzogových depresivních monologů o své práci režiséra.

V roce 1983 se Herzog ještě objevuje ve filmu Paula Coxe Muž s květinami (Man of Flowers) v roli otce hlavního hrdiny a v dalším roce následují dva televizní dokumenty: Gasherbrum – Der leuchtende Berg (Zářící hora) o horolezecké výpravě do Pákistánu a Ballade vom kleinen Soldaten (Balada o vojáčkovi) o cestě k indiánům kmene Miskito během sandinistické války v Nikaragui. Herzog se ještě mihne v dokumentu Wima Wenderse Chambre 666 (Pokoj 666) zaznamenávajícího jedenáctiminutové rozhovory se slavnými režiséry na canneském festivalu (jako jediný z režisérů vypíná Wendersem naaranžovaný televizor a  sundává si boty i ponožky pro větší pohodlí).

Další hraný film Kde sní zelení mravenci (Wo die grünen Ameisen träumen, 1984) pojednává o konfliktu australských Aboridžinců s důlní společností a o dosti jiném pohledu domorodců na svět (Aboridžinci nechtějí prodat zemi, kde dle jejich legendy „sní“ zelení mravenci – místa snu jsou pro jejich víru místy, kde vzniká život). Film však nesklízí úspěch ani u kritiky.

Herzog se v roce 1985 objevuje znovu ve Wendersově dokumentu o Jasudžiro Ozuovi Tokyo-Ga a v roce 1988 přichází s posledním hraným filmem s Kinskim v hlavní roli. Zelená kobra vypráví o brazilském obchodníku s otroky ý se stane vládcem jednoho kmene v západní Africe. Fascinace Afrikou se objevuje i v dokumentu Wodaabe – Die Hirten der Sonne (Wodaabe – honáci slunce, 1988) o domorodém kmeni na Sahaře.

Přestože v roce 1991 natočí Herzog ještě jeden hraný film Výkřik z kamene (Cerro Torre: Schrei aus Stein) o výškových horolezcích  jeho tvorba v následujících dvou dekádách věnována opět zejména dokumentům, z nichž zaujala hlavně Lekce temnoty (Lektionen in Finsternis, 1992) o válce v Perském zálivu a předloňský Grizzly Man (viz Fantom 24).

Herzog prožívá v současné době menší renesanci za oceánem, nově usazen v L.A. Objevil se dokonce jako příležitostný herec v menších rolích s rozvážnou a měkkou německou dikcí, např. v roli otce ve filmu Harmony Korineho Julien Donkey-Boy (1999), ale také jako průvodce ve filmu o Lochnesské příšeře Záhada jezera Lochness (Incident at Loch Ness, 2004). Znovuzrození však zažívá zejména jeho hraná režie a to prozatím ve třech filmech: Invincible (Nezdolný, 2001) o novodobém Samsonovi ý se postavil nacistům, dále v post-katastrofické sci-fi The White Blue Yonder (2005) a nejnověji v Rescue Dawn (Úsvit vysvobození, 2006) – fiktivním zpracování dokumentu Malý Dieter chce létat (Little Dieter Needs to Fly, 1997) o veteránovi z Vietnamu.

Film Aguirre, hněv boží měl 3. října obnovenou českou premiéru.


Résumé
Werner Herzog (5.9.1942) grew up in a poor environment which forced him to learn to earn his living. The limited resources, thriftiness and strong will on the way to his own vision have become essential for his work. Herzog’s characters that leave the civilisation and look for virgin uncorrupted primaeval forest find only the senselessness, cruelty and madness. On the other hand those who in spite of their difference do not leave the society are rejected and consequently bled dry. Herzog’s heroes always carry a bud of madness in them, be it an eccentric (Kinski) or on the contrary an autistic one (Bruno S.), because only a so disposed person can reveal that chaos is supreme to order. They find reconciliation with the world only after a cruel confrontation with it.
The year of 1972 was a turning point for Herzog’s work because his film about a conquistador grown mad in the middle of the Amazonian jungle Aguirre the Wrath of God was screened. Herzog is first connected here to Klaus Kinski and also taken to the space of an exotic jungle where he returns several times. Aguirre also opens the topic of megalomania and vanity of human struggle which is then elaborated on in the “primaeval forest trilogy” with Kinski in the lead ten years later in Fitzcarraldo and six years after that in Cobra Verde. Herzog is presently going through a little renaissance over the ocean, newly seated in L.A.