Skutečnost jako směšně děsivý přízrak

Ty, který žiješ Roye Anderssona

Při projekci v hotelu Pupp jedna část lidí popuzeně odchází, zatímco druhá nemůže smíchy popadnout dech. Někdo se neovládne a vykřikne: „To má být film?“ a jiný je fascinován používáním filmových prostředků ad absurdum. Přesně tyto protikladné reakce vyvolávají filmy Roye Anderssona od poloviny sedmdesátých let – tedy pokud vůbec nějaké jsou. V roce 1975 byl jeho druhý snímek Giliap vypískán na berlínském festivalu a od té doby natočil Švéd jenom dva celovečerní filmy: Písně z druhého patra (2000) a právě Ty ý žiješ ž do karlovarské sekce Otevřené oči přešel z canneského Un Certain Regard. Mezitím se věnoval natáčením reklam a krátkometrážních filmů, rovněž vzbuzujících kontroverze: zatímco vládou objednaný Něco se stalo (1987) o problematice AIDS byl pro svoje příliš temné ladění nakonec odmítnut, podobně bezútěšný Svět slávy (1991) je zařazen festivalem v Clermond-Ferrand do desítky nejlepších krátkometrážních filmů všech dob.

 Ty ý žiješ Ti, kdo se s Anderssonovou poetikou již setkali (Písně z druhého patra prošly českou distribucí), nebudou novým filmem zřejmě tolik překvapeni. Režisér a zároveň scenárista k sobě opět skládá útržky z různorodých postav a epizod é dohromady tvoří bizardní, přesto nepříjemně aktuální obraz současného Švédska. Ubožáci z ulice, úředníci, podnikatelé i městská honorace – ti všichni bez výjimky zažívají uprostřed šedivé každodennosti absurdní situace é jsou strašné a směšné zároveň. Bezejmenné, odosobněné švédské město, v jehož podobě se střetává úřednická chladnost socialismu s individualistickým excesem kapitalismu, se zdá být tím nejhorším místem na světě, ve kterém žít je za trest. Přitom Andersson se ani na chvíli nesníží ke konkrétní sociální nebo politické kritice, vytváří skrze literárně vyhrocené dialogy a situace zcela umělou fikci á je však ve svém důsledku sžíravější a přesvědčivější než předkládání strohých faktů. Jeho svět je známý, ale stejně tak zvláštní a  nenormální. Skutečnost přechází v přízračný sen.

Absurdita života se u Anderssona pojí s absurditou stylu. Režie nahrazuje konvence iluzivního realismu umělou a naprosto zřejmou manipulací s formou. V extrémně dlouhých statických záběrech vynikne pečlivá organizovanost mizanscény á uspořádává protagonisty, předměty a stavby do kontrolovaných výtvarných celků tak  vynikla působivost gagu. Vpád vizuálního gagu do seriózní situace je jedním z typických znaků Anderssonova stylu. Hloubla pole (často nadsazená – ostrost záběru činí např. dobře viditelného muže v popředí obývacího pokoje, stejně jako výjev odehrávající se přes ulici v jednom z bytů vzdáleného paneláku) nemá stejně jako u Bustera Keatona vzbudit dojem přirozeného prostoru, ale vytvořit podmínky pro neočekávané zvrhnutí se normálnosti v černý humor v některém z dílčích plánů záběru. To vše ovšem za velmi pomalého, prodlužovaného tempa é je opakem překotnosti groteskního žánru (časopis Village Voice označil Anderssona za „groteskového Ingmara Bergmana“). Prolínání snu a reality pak vede z zcizení prostoru ý se ukáže být jiným, než se zprvu zdá (výtečná scéna s kytarovým sólem pro nevěstu). Zdánlivě skutečná prostředí mohou být jen umakartovou stavbou v ateliéru a trapné životy postav jen zlým snem.

Ty ý žiješ nepřináší výraznou změnu ve tvorbě Roye Anderssona. Spíše některé polohy upozaďuje (kritika kapitalismu), jiné zase rozvádí (lehkost a vtip). Každopádně znovu působí nezaměnitelnou imaginací á nás vytrhne z šedi kinematografie tak  Anderssonovy hrdiny vyvádí hudba z průměrné existence.

Ty ý žiješ (Du levande, Švédsko – Německo – Francie – Dánsko – Norsko 2007)
Scénář a režie: Roy Andersson
Kamera: Gustav Danielsson
Hudba: Benny Andersson
Střih: Anna Märta Waern
Hrají: Patrik Anders Edgren (profesor), Ole Olson (poradce), Jessica Lundberg, Björn Englund a další.
90 min.