Ztraceno v překladu vypadá spíše jako náladový film než přesně vystavěný mechanismus. Jak postupujete při zachycování nálad?
Mám své zkušenosti s nevolností v hotelových pokojích. Věděla jsem chci natáčet v Tokiu a vyprávět o dvou postavách. Chtěla jsem navodit romantickou melancholii když se do někoho zamilujete. Ráda začínám u atmosféry a až poté přemýšlím o hudbě a o tom by měl film vypadat. Psala jsem po malých odstavcích é jsem se po té snažila převést do scénáře – psát rovnou děj je těžší. A hodně mi pomohly rozhovory s mým bratrem.
O čem jste spolu mluvili? (Roman Coppola je také scénárista a režisér – pozn.red.)
Navzájem jsme si dodávali nápady. Když se dám do psaní ž je vždycky děsivé a osamělé, dokáže mi dobře poradit. Nazývá tento přístup k psaní scénářů „styl Richarda Brautigana“ – Brautigan psal jeden odstavec jako kapitolu a Roman zase radí napsat tři věty na stránku pro danou scénu; taková malá improvizace. Také jsme hovořili o nápadu s reklamou na Suntori že je kdysi dělali můj otec s Kurosawou.
Co by se dalo říct o impresionistických scénách? Popisuje se třeba ve scénáři to si myslí Charlotte?
Ne že to je jen pro mě. Nebylo by tam nic jiného než „prochází se“ nebo „sedí ve spodním prádle a dívá se z okna“.
Takže hercům vysvětlujete to je za scénářem?
Mluvili jsem o tom, ale myslím každý dosáhl toho jsme chtěli, intuitivně. Konec scénáře popisuje Bob je rád se vrací domů, ale zároveň přijel do Tokia. Vzpomínám si jsem si říkala: „Jak to všechno znázorní?“ a přemýšlela kvůli lenosti při psaní scénáře bude muset všechno odedřít herec. Ale nakonec jsem věděla Bill (Murray – pozn.red.) vyjádřil úplně všechno, když jsem ho pozorovala z kabiny, takže možná je na hercích to posoudili.
Smím se zeptat na konci šeptá Bob Charlottě?
Někdo se na to už ptal Billa a ten mu odpověděl: „To je jenom mezi milenci“. Ta odpověď se mi moc líbí.
Jsou součástí scénáře dialogy jemu určené?
Něco jsem sice napsala, ale nebyla jsem s tím spokojená. Dialog existoval, ale velmi chabý. Nakonec je lepší, když neslyšíte to chcete herci říkali. Chcete řekl třeba: „Bylo mi s tebou skvěle a jsi úžasná.“ Ale místo toho on prohodí: „Zapomněl jsem si sako.“ Takto se lidé zachovají ve skutečnosti.
Film působí jako velmi osobní, ale zároveň je velmi tajemný a záhadný.
Mám ráda tuto tradici osobních filmů jako All Taht Jazz, ale myslím moje osobnost neodhaluje všechno. Mám stejný vztah k Bobovi i k Charlottě. A film vypráví také o jiných lidech, stejně jako o různých fázích mého života.
Proč jste se rozhodla pro úryvek ze Sladkého života?
Pamatuji se jsem ho jednou viděla zrovna v Tokiu, v italštině s japonskými titulky. To se mi vždycky líbilo. A všechny ty zvláštní postavy é tam potkáte, lidé é znám, jsou tak mezinárodní a styloví mi připomínají Sladký život.
Působíte jako náboj kreativní činnosti – fotografie, móda, hudba, film. Cítíte se součástí něčeho byste nazvala scénou nebo hnutím?
Ne tak docela. Je to tak znám lidi, kteří dělají zajímavé věci a je vždycky vzrušující, když s nimi mluvíte a zjistíte se vám líbí stejný obraz, píseň . A pak jsou chvíle jako nedávno, když jsem šla po ulici z kanceláře svého bratra do nahrávacího studia a poslouchala francouzskou kapelu Phoenix. Přehrála jsem jim písně ze svého soundtracku a bylo skvělé došlo k nějakému propojení. Ale jsou i jiné chvíle, kdy se necítíte být součástí ničeho.
Lidé si idealizují generaci vašeho otce, kdy prý byly filmy a lidé vzájemně propojeny. Ale dnes, i když jsou určité spojitosti mezi filmaři, se filmy zdají být více odpoutané.
V mé generaci jsou lidé, kteří se snaží znovu oživit to si myslí bylo v 70. letech – jedna parta filmařů. Ale nevím tomu tak ve skutečnosti bylo. Je lehké si tuto éru idealizovat, vypadá to tak „macho“ a „cool“. Opravdu to vypadá by ti hoši dřív nasazovali krk, zatímco dneska se vše zdá být bezpečnější – nikdo se nehrne do divoké džungle za vidinou natočení filmu.
Máte už nějaký nápad na příští film?
Musím už zase začít myslet na psaní, ale zatím to odkládám. Je to hodně těžké.
Mark Olsen, Sight and Sound, leden 2003.