Soukromé úzkosti moderní doby

Srdce Alaina Resnaise

Alain Resnais je jedním z mála současných filmových tvůrců ý se důsledně v průběhu celé své umělecké dráhy vyhýbá tradičním konvencím filmového realismu. Jeho snímky tíhnou k artificiálnímu vyjadřování s různou měrou stylizace, jíž vždy podléhají alespoň některé, nebo také všechny (Loni v Marienbadu, Smoking/No Smoking...) aspekty filmu. Přesto že většinou postrádají přímé sepětí s realitou, mohou však o ní Resnaisovy snímky nezřídka velmi dovedně vypovídat. To se týká také Resnaisova nejnovějšího filmu Srdce, zachycujícího útržky životních epizod několika neznámých, ale osudem vzájemně spřízněných lidí uprostřed současné Paříže.

Srdce Drobné příběhy mapující v několika variacích téma lidské osamělosti i těžkostí mezilidské komunikace vypráví Resnais s jiskrnou lehkostí, s humorem, klíčícím z mírně bizarních situací, i s tesknou melancholičností. Bez zásadních úprav vychází z původního Ayckbournova divadelního textu a aniž by jej redukoval pouze na plytkou konverzační komedii, těží především z jeho jednotlivých rychle se střídajících dramatických výjevů, díky nimž již sama předloha získává charakter spíše filmového scénáře. Své postavy ovšem Resnais také nezatěžuje zbytečnou psychologizací a raději je zasazuje do precizně připravených, promyšlených situací; nikoli dějových či dramatických, daných v prvé řadě již samotnou předlohou, ale bytostně filmových. Výrazně výtvarně stylizovaná mizanscéna tak má v Srdcích úlohu bezpochyby klíčovou (obdobně jako například v raných Resnaisových filmech): pohybujeme se zde takřka výlučně v interiérech, obklopeni hýřivou barevností a leskem současné modernistické architektury. Místnosti jsou rozčleněny poloprůhlednými závěsy, skleněnými přepážkami, posuvnými dveřmi a stěnami s kulatými okny; kromě prostoru však od sebe rozdělují a vzdalují především samotné postavy. Výhradně studiové natáčení umožňuje Resnaisovi absolutní kontrolu nad každou složkou filmu – nad barevným laděním scén, nad plynulým propojováním jednotlivých vnitřních prostor, nad výslednou výtvarnou kompozicí záběrů. Současně je však také vítanou pohnutkou k drobným formálním hrátkám – k totálním nadhledům kamery, snímajícím postavy uprostřed nevlídně chladného labyrintu pronajímaných bytů, k nečekaným, rychlým nájezdům na detail, ke svižným kruhovým jízdám kolem dvou hovořících postav, ale také ke Srdcevšudypřítomnému sjednocujícímu motivu padajícího sněhu. Sníh, snášející se na samém počátku ze sychravého, mlžného nebe, se stává nedílnou součástí mizanscény, v prolínačkách spojuje navzájem jednotlivé záběry, vnáší do nich zdání abstrakce (podobně jako kdysi v Lásce až za hrob). Později sněží i v interiéru samém – sníh již není přírodním úkazem, ale mění se dominantní element scény, v jeden z prvků dekorace. Přináší s sebou lehkost, jas ý dokáže rozzářit každou postavu, ale také mrazivý chlad.

Resnaisovy Srdce se neodehrávají v kompaktním universu, v němž by mohly existovat jasné a názorné příběhy se zřetelným koncem. Osudy všech postav tak zůstávají otevřené, nedefinitivní, nerozřešené, o to více však živoucí a bližší skutečnosti. V závěru jsou všichni opět sami, studeným sněhem pokrytá srdce ale stále bijí. I přes citelný melancholický náboj se tak Resnaisův poslední film řadí k těm nejpoetičtějším v celé jeho kinematografii.

Srdce (Coeurs, Francie – Itálie, 2006)
Režie: Alain Resnais
Scénář: Jean-Michel Ribes podle divadelní hry Alayna Ayckbourna
Kamera: Eric Gautier
Hudba: Mark Snow
Střih: Hervé de Luze
Hrají: Sabine Azéma (Charlotte), Lambert Wilson (Dan), André Dussollier (Thierry), Pierre Arditi (Lionel), Laura Morante (Nicole), Isabelle Carré (Gaëlle) a další.
120 min.
Hana Stuchlíková