Tajemná paměť národa

Severní blata Baltasara Kormákura

Island je zvláštní země. Domnívám se  pro mnoho Evropanů je Island tajemnou zemí pradávných tradic a literárních ság é dodnes znějí drsnou krajinou v podobě svištivého zvuku ledového větru. Není to ostatně nic nového, každá země má vlastní „mytologii“ představ é jsou ji ostatními přisuzovány. Pravdou ovšem je  Island je ze severských zemí pravděpodobně nejtajemnějším místem až s neuvěřitelným vztahem ke své minulosti. Islandská kultura a jazyk ým mluví přibližně tři sta tisíc lidí, jsou velmi stabilními fenomény, zvláště islandština neprošla od desátého století příliš velkým vývojem; proto jsou islandští čtenáři schopni číst i deset století staré texty (to je v našem jazykovém prostředí, ale např. i v anglickém či francouzském naprosto nemyslitelné). Říká se  islandská kultura je kulturou literární, tedy starých textů, ság, a také se říká  vzhledem k drsnému klimatickému prostředí je islandské vědomí ovlivněno především obrazy é si toto vědomí vytváří o realitě ž rychle podléhá zániku. Představa Islanďana jako textové bytosti je lákavá, a to i z teoretického hlediska, ale faktem zůstává  islandská kultura je dodnes zvláštním způsobem spjata s mnoha století starou formou jazyka (připomínám jen to nejznámější: např. slovesa „snít“ a „toužit“ k sobě poutají konatele děje (čili subjekt) v akuzativu, tedy sny a touhy jsou tomuto konateli „vnuceny“ zvnějšku, subjekt není jejich původcem atd.). Představy vcházejí do vědomí díky jiné instanci a člověk bytostně (ale marně?) touží nalézt pramen jejich původu.

Baltasar Kormákur (1966, Reykjavík) je českému divákovi znám především z rolí é vytvořil ve filmech svého kolegy a ve světě asi nejznámějšího islandského režiséra F.T. Fridrikssona Ďáblův ostrov (1996) a Andělé všehomíra (1999). Fakt  Kormákur pro svůj film Severní blata (2006, Mýrin, angl. Jar City) vyšel z literární předlohy Arnaldura Indriðasona (kniha vyšla pod stejným názvem v roce 2004 i u nás), není ničím novým a jen podporuje tezi  islandské umění je úzce propojeno a filmové obrazy se od těch „literárních“ v podstatě neliší. (Kormákurův filmový debut S milenkou mé matky (2000) byl adaptací románu známého islandského spisovatele Hallgrímura Helgasona, mj. autora taktéž zfilmovaného románu 101 Reykjavík (1996)). Obrazy jsou v takto pojatém vědomí vzájemně propojeny a nezáleží příliš na jejich materiálním nositeli ý stejně rychle podlehne zkáze. Představy vycházející ze starých ság tak leží vedle obrazů výtvarného umění a fotografie (zachycující diskrétní skromnost islandské přírody, podobně jako architektura) a samozřejmě filmu; tradiční historie zachycuje jen malý úsek dlouhé obrazové historie islandského vědomí. Touha odkrýt další vrstvu doslova zkamenělé tradice je i ústředním tématem Kormákurova filmu Severní blata.

Severní blata Příběh je tvořen dvěmi paralelními dějovými liniemi: první linie je vyprávěním o ztrátě a hledání jejích příčin, linie druhá nás seznamuje s vyšetřováním vraždy starého muže detektivem Erlendurem (Ingvar E. Sigurðsson). Zatímco linie první je živena dynamikou postupného odhalování pravdy (smrti malé holčičky ž zemřela na podivnou mozkovou chorobu; hlavním protagonistou je její otec ý pátrá v databázi genetických informací všech obyvatel Islandu), linie druhá jde naopak směrem postupného zjištění  standardní vražda není běžným kriminálním činem, ale že skrývá v sobě tajemství dávné minulosti é nemůže být hodnoceno pohledem rutinní kriminalistiky. Ve chvíli, kdy se obě linie spojí (to není nic nečekaného), vyvstává před divákem monumentální obraz islandského vědomí, zachycujícího řadu katastrof, na jejímž počátku stál „nevinný“, běžný kriminální čin. Není potřeba podrobně popisovat jednotlivé části děje, stačí konstatovat – nebo lépe – načrtnout obrysy velké obrazové mozaiky  nám Kormákur nabízí.

Není překvapením  Kormákurův film je obrazově velmi zajímavý (tomu napomáhá samotná islandská příroda), ale překvapením by mohl být fakt ým způsobem se Kormákurovi podařilo natočit v podstatě thriller o hledání vlastní identity (jen připomínám  literatura, tedy obrazy  na Islandu právě hlavním prostředkem tohoto hledání) skrze paměť národa; v tomto případě moderně na základě genetických informací (tímto faktem se film velmi aktuálně angažuje v pozitivním slova smyslu). Kormákur jen dokazuje  lze přijatelně (ošklivé slovo všech kompromisů) a přitom obrazově zajímavě (snad autorsky) vyjádřit něco  není jen odkryto na povrchu uměleckým záměrem. Divákovi zcela určitě zůstane po shlédnutí filmu zvláštní pocit, založený na nestandardní nerozhodnosti ohledně vlastní minulosti.

Film Baltasara Kormákura získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech hlavní cenu poroty.

Severní blata (Mýrin, Island – Německo 2006)
Režie: Baltasar Kormákur
Scénář: Baltasar Kormákur podle románu Arnaldura Indriðasona
Kamera: Bergsteinn Björgúlfsson
Hudba: Mugison
Střih: Elísabet Ronaldsdóttir
Hrají: Ingvar E. Sigurðsson (Erlendur), Ágústa Eva Erlendsdóttir, Björn Hlynur Haraldsson, Atli Rafn Sigurðarson a další.
93 min.