Setkání v Paříži

Let červeného balónku Hou Hsiao-hsiena

Ve festivalové sekci Horizonty byly letos uvedeny dva filmy přímo inspirované a odkazující ke dvěma klasickým snímkům minulosti: Krásná dodnes Manoela de Oliveiry navazuje na Buñuelovu Krásku dneLet červeného balónku Hou Hsiao-hsiena na Lamorissův Červený balónek. V obou případech vznikly zajímavé počiny, propojující poetiky různých, velmi vyhraněných filmařů. Staré dílo „ožívá“ v novém, „zabydluje se“ v něm, prostupuje jeho stavbou. Tím vnáší do tvorby Oliveiry nebo Hou jiné rysy é jsou rozvíjeny v rámci jejich vlastního uměleckého světa. Ani jeden z režisérů se nespokojil s letmým citováním nebo s pastišem  filmy komunikují s předchozími na vícero úrovních.

HHH si z Lamorissova snímku propůjčil především dějový motiv chlapce ého v pařížských ulicích pronásleduje červený balónek. I když se jeho příběh vydává jiným směrem, stále je v něm přítomna jemná hravost a poetičnost, tak charakteristická pro Lamorissovy filmy. Ta se nevztahuje pouze na lidi, postavy příběhu é dokáží své životy prodchnout radostí z tvorby, ale i na okolní předměty, stavby, přírodu – svět ým jsou obklopeny. Houova kamera ve svých typických celcích v pohybu švenkuje z postav na nábytek, zdi, okna, billboardy, střechy a stromy, všímá si jejich rozmanitých tvarů a barev, nechává vyniknout jejich vizuální kráse. Paříž je naráz stejně jiskřivá a podmanivá  sytými barvami prostoupené prostředí jeho předchozích tchajwanských filmů. Hou však tuto estetiku do Francie neimportuje zvenčí, ale nachází ji přímo v ulicích, bistrech a činžovních bytech.

Let červeného balónku Červený balónek ovšem vstupuje do Houova příběhu i přímo – jako konkrétní film (natáčený shodou okolností na týchž místech přesně před čtyřiceti lety). Malému chlapci o něm vypráví jeho au pair, čínská studentka filmu á je právě na stáži v Paříži. Po té  viděli skutečný balónek povívat ulicemi, rozhodnou se o něm natočit svůj amatérský film – podle Lamorissova vzoru. K vytvoření fantastické iluze jim postačí dva jednoduché prostředky: její digitální kamera a muž manipulující s balónkem, zavěšeným na dlouhé tyči. Ten je celý oblečený do křiklavě zelené kombinézy tak  byl později z obrazu počítačově odstraněn. Scéna natáčení v sobě zahrnuje jak téma vzniku uměleckého díla é je Houem rozvíjeno i na jiných místech, tak další poetický prvek. Postava „zeleného mužíka“, pobíhajícího v rušných pařížských ulicích, přestává působit reálným dojmem a stává se vizuální hříčkou filmové fantasie.

Nejen film, ale umění jako takové sbližuje postavy mezi sebou. Je nástrojem komunikace mezi různými národy a kulturami. Dívka z Východu používá ke svému sebevyjádření moderní západní médium – film. Chlapcova matka je zase současnou Pařížankou á v evropském prostředí inscenuje staré orientální loutkové divadlo. Obe k sobě nacházejí postupně cestu – rozumí si skrze dílo, na kterém se podílejí. Každá chce poznat tvorbu té druhé – s procesem vzniku filmu a divadelního představení se prohlubuje jejich přátelství. V Houově vizi je přátelství stejně jako umělecké dílo výsledkem dlouhodobého postupného uzrávání, budovaného na lidském kontaktu a jeho rozvíjení. Na umění v tomto případě není pohlíženo jako na hotový, uzavřený, celistvý tvar – ale jako na dění, do něhož se člověk sám osobně vkládá ž je bytostně účasten. Hlas doprovázející pohyb loutky, ruka usměrňující záběr kamery, pohled ý má být zachycen fotoaparátem, nebo prst neuměle vyťukávající tóny na klávesách klavíru – to jsou momenty é nám zprostředkovává Houův film. Umělecké dílo není nikdy dokončeno – vrací se k těm, kdo ho vnímají, kdo ho znovu vytvářejí svými postoji. V závěru filmu je jedna velmi jednoduchá, přitom nesamozřejmá scéna: skupinka dětí pozoruje malířské plátno, obraz chlapce s červeným balónkem. Děti jsou zaujaté jeho námětem, ale postupně začínají pomocí otázek učitelky rozpoznávat další aspekty kompozice: rozvržení postav, barevné ladění, umístění stínu, úhel malířova pohledu. Začínají v obraze číst, vstupují do jeho dění, berou si z něho pro sebe nějaký smysl. Nejsou pasivními příjemci, ale vytváří si k němu konkrétní vztah ý není neurčitý. Obraz je učí umění dívat se, to znamená nebýt lhostejný, ale mít osobní účast na věcech. Umělecké dílo zpětně otevírá přístup ke světu kolem. Houův film tak opisuje oblouk – od obyčejného balónku v ulicích, přes jeho transpozici do tvorby á v sobě koncentruje jedinečnost životního okamžiku, až po návrat k všedním chvílím ž pro nás mohou být vždy něčím mimořádné.

Let červeného balónku Let červeného balónku je druhým filmem ý Hou Hsiao-hsien realizoval za hranicemi Tchaj-wanu. Jako v případě japonského Café Lumière vyšel vstříc nabídce – tentokrát pařížského Musée d´Orsay – a natočil snímek o prolínání kultur v současném světě ý je sám důkazem tohoto jevu. Nepřenáší svoje příběhy a styl mechanicky do jiného prostředí, ani se nenechá pohltit místní kulturou, ani chaoticky nemísí jednotlivé prvky mezi sebou, ale spíše se snaží najít společné rysy, „místa doteku“, ve kterých může dojít k obohacení jedné kultury druhou. Z tohoto setkání vychází filmový tvar ý dodává celkovému dílu HHH zase jiný odstín.

Let červeného balónku (Le Voyage du ballon rouge, Francie 2007)
Režie: Hou Hsiao-hsien
Scénář: Hou Hsiao-hsien, François Margolin
Kamera: Pin Bing Lee
Střih: Jean-Christophe Hym, Ching-Song Liao
Hrají: Juliette Binoche (Suzanne), Fang Song (Song), Simon Iteanu (Simon), Hippolyte Girardod (soused) a další.
113 min.