Film, po němž se dlouze mlčí

Les truchlení Naomi Kawase

Polní cestou kráčí směrem k lesu průvod a podobně jako v poslední epizodě Snů Akiry Kurosawy i v tomto případě evropský divák jen horko těžko rozluští  důvodem k tomuto procesí je pohřeb. „V kraji Tawara, kde se film odehrává, jsou mrtví pohřbíváni bez kremace a vesničané dodnes dodržují tradici pohřebních průvodů,“ stojí psáno v anotaci k poslednímu filmu japonské režisérky Naomi Kawase Mogari no mori (Les truchlení). „Mogari označuje období smutku anebo místo smutku,“ vysvětluje pak režisérka titulkem v samotném závěru filmu.

V první části filmu Naomi Kawase v pomalu plynoucích útržcích seznámí diváka s hlavními hrdiny svého filmu – mladičkou ošetřovatelkou Mačiko á se v pečovatelském domě stará především o navenek již značně senilního, bláznivého starce Šigekiho. Tuto nesourodou dvojici – aniž to Mačiko a Šigeki tuší – spojují myšlenky na vlastní zesnulé blízké. To vše má Mačiko pochopit až při výletě, na který se se Šigekim vydá. Poté  nekontrolovatelný Šigeki vyrazí do lesa a Mačiko je nucená ho následovat  ho neztratila, zabloudí oba v lese. Teprve v závěru strastiplného dvoudenního pochodu Mačiko pochopí  ono zdánlivě bezcílné bloudění bylo vlastně jedním velkým, konkrétně směřovaným putováním. Putováním nejen k hrobu Šigekiho manželky, ale i cestou za vlastním smířením a tolik chybějícím klidem ž byl Šigeki po léta zbaven svým odloučením od hrobu své ženy, a o který Mačiko přišla při tragické smrti svého dítěte, za niž se cítí vinna.

Les truchleníHalucinační bloudění pralesem lze směle zařadit k nejsilnějším scénám v dějinách kinematografie. Tyto pasáže (vlastně se jedná o celou druhou polovinu filmu) v sobě totiž zahrnují příliš mnoho, než aby zanechaly někoho lhostejným. Uhranou především výtvarnou krásou a meditativním přesahem ý prales v podání Kawase získává: nejen katarzní scéna u paty obrovského stromu může na jedné straně evokovat otázky po sepětí člověka a přírody é si klade ve svých filmech Terrence Malick, na druhé straně například filmovou esej V šeru ticha od Josefa Císařovského. Lesní bloudění však Kawase zaplnila též napětím a tajemnem (divák sdílí s Mačiko její nejistotu z toho, kam Šigeki míří a jestli to vůbec ví on sám). Natočený materiál by v rukou jiného tvůrce mohl fungovat i jako základ špičkového thrilleru s tématikou ztracení se v neznámém prostředí. Kawase navíc neváhá využít téměř hororových prvků é jí divoká příroda poskytuje (náhle padající strom, prudký střih na valící se proud řeky). Rovněž nechává své hrdiny sblížit se ve vrcholně intimní noční scéně u ohně, aniž by se přitom byť jen na milimetr přiblížila očekáváním většinového diváka. Dynamiku pouze zdánlivě bezdějového filmu podtrhuje Kawase i v narativní rovině – cestu lesem nepojímá lineárně, prokládá ji totiž styčnými body s předchozím dějem, nepatrnými aluzemi a reminiscencemi é se týkají především minulosti obou hlavních hrdinů. Doteky u ohně připomenou duchovní přednášku v pečovatelském domě o tom  žít znamená cítit doteky jiných. Kritická scéna u řeky, kde Mačiko nedokáže vstoupit do vody za Šigekim a v nervovém záchvatu křičí prosby za prominutí, naznačuje – ve spojitosti s dřívějším flashbackem – že Mačiko nedokázala zabránit utopení svého dítěte. Jednoduchá melodie  ve vzpomínkách vyťukává Šigeki na piano po boku své zesnulé ženy, se ozve naživo díky hracímu strojku ý s sebou stařec nese. Šigeki nechává v samotném závěru Mačiko točit kličkou strojku a vyvolávat onu melodii svého života na místě, kde je pohřbena jeho žena. Zatímco dříve byl schopen Mačiko i uhodit, když se dotkla jeho věcí, nyní neprotestuje, ba naopak. Oba již intuitivně cítí  jsou si spříznění a že jejich bloudění se blíží ke šťastnému konci, byť se tím koncem nemyslí nalezení cesty z lesa, nýbrž dosažení vnitřního smíru se sebou samým.

Kawase natočila minimalistický film ý díky použití ruční kamery, prostředí, v němž se natáčel, tématickým východiskům i hereckým výkonům působí až dokumentárně autenticky. O to silnější dopad na diváka má pak celkový duchovní rozměr filmu, v němž jdou ruku v ruce život a smrt, člověk a příroda, mládí a stáří, historie s přítomností, stejně jako autenticita s fabulí...

Les truchlení ý obdržel na 60. MFF v Cannes Velkou cenu poroty, patří k těm filmům, po jejichž zhlédnutí se zprvu dlouze mlčí, ale poté se o nich ještě roky nahlas hovoří.

Les truchlení (Mogari no mori, Japonsko – Francie 2007)
Scénář a režie: Naomi Kawase
Kamera: Hideyo Nakano
Hudba: Masamichi Shigeno
Střih: Tina Baz, Yuji Oshige
Hrají: Machiko Ono (Mačiko), Shigeki Uda (Šigeki), Kanako Masuda (Mako), Makiko Watanabe (Wakako), Yoichiro Saito (manžel Mačiko) a další
97 min.