Vnitřní impérium

Inland Empire Davida Lynche

„Jsme jako pavouci. Utkáváme si svůj život a pak se po něm pohybujeme. Jsme jako snílci, kteří sní a pak v tomto snu žijí. A to platí pro celý svět.“
David Lynch dává divákům klíč

Dveře chrámů pro náročné diváky se po letech opět otevírají, kostěné brýle dopadají na nos intelektuálův a sbírka avantgardní poesie padá do otrhaného batůžku. Čekání na další Modrý samet nebo Zběsilost v srdci se však opět nevyplatilo, Lynch zatvrzele pokračuje ve zkoumání toho  dělala Alenka za zrcadlem.
Inland EmpireInland Empire podobně jako Twin Peaks, Lost HighwayMullholand Drive opakuje ideu á byla u Lynche přítomna vždy, avšak stále častěji (zejména od dob Twin Peaks) si začala osobovat více prostoru. Inland Empire nepokrytě odhaluje  se mistr noří jako intuitivní psychonaut, neboli cestovatel po vnitřních krajinách, do hlubších vrstev filmového vyprávění.
To  se Lynch hodlá nadále ve filmu zabývat jen svým nevědomím bylo narýsováno již z části v Modrém sametu, jistém návratu domů po zmařené šanci být Davidem Leanem podivných velkofilmů. V celé šíři, a navíc se svým alteregem Kylem MacLachlanem, to pak bylo rozvedeno a aplikováno v kultovní sérii Twin Peaks. Jméno slavné série dává znát  vnitřní prostor je takto projektován na skutečné místo, tedy malé městečko. V Lost Highway se prostor zmenšil jen na několik prvků, cest a v ženském provedení to bylo zopakováno v Mulloholand Drive. S nepřítomností MacLachlana zde mizí i integrita hrdiny či hrdinky. A v Inland Empire se princip projekce vnitřního světa a štěpení či paralelní vnímání realit dostává už jen do fáze multiplikace.
Lynch se s Inland Empire dostává do stavu, kdy už nezobrazuje jen schizofrenní stav mysli, nýbrž jej nechává diváka i prožívat. Jedná se o přirozený vývoj jeho tvorby, kdy je jedna idea stále dokola opracovávána, variována a dotahována k dokonalosti. Snad i s cílem navodit skutečnou změnu vědomí sledováním filmu  tomu je u experimentálních filmařů. Tento zážitek tentokrát umocňuje jak digitální kamera, tak plynulý průlet celým bludištěm kulis začarovaného filmu ž se podivně projektuje do hrdinčiny mysli.

Příběh Inland Empire je zdánlivě prostý – herečka Nikki Grace (Laura Dern) dostane hlavní roli v remaku polského filmu ý nebyl nikdy dotočen že hlavní představitelka zemřela. Scénář je tím pádem logicky prokletý a duše mrtvé herečky žije lapena někde uvnitř nenatočeného filmu a čeká na vysvobození. Nikki je hned na počátku varována historkou pološílené sousedky se silným akcentem o chlapci ý při hře otevřel dveře a „uviděl svět“. Chlapec prošel dveřmi a zrodilo se zlo. Sousedka přidá i variaci o dívce á se ztratila na tržišti, jíž myslí bezpochyby Nikki. Předpověď se skutečně naplní, Nikki projde dveřmi v kulisách a je ztracena v síti chodeb. Její identita přestává být bernou mincí, paralelních dimenzí přibývá (tedy více než lynchovsky klasické dvě) a divák se nenávratně ztrácí i s hrdinkou v síti chodeb. Když se Nikki z labyrintu kulis nakonec vymotá (nejprve však zemře a zjistí  zemřela jen jako postava ve filmu, přičemž ani netušila  ve filmu již hraje), tak konečně nalezne chodbu (navíc sama sebe vidí v kině) á ji přivede k dívce sledující televizi (jedná se také o jednu z vůbec prvních scén filmu) a právě výstup z televize se stává poslední branou  je nutno překročit. Obě ženy se setkají a obejmou (že by snad duše potkávala tělo?) a obě se vrátí naplněny a šťastny na svou stranu obrazovky.

Několik postřehů

O Lynchovi je známo  velkým vlivem pro něj byla zejména praxe transcendentálních meditací a osobní zkušenost vnitřních světů. Jistota, s jakou vine nit cesty osobnosti A k osobnosti B nezapře (pravděpodobnou?) osobní zkušenost. Vliv Mayi Derenové a princip snového vědomí je v rámci Lynchovy tvorby znám. Freudovskou psychoanalýzu netřeba ani zmiňovat.
Inland EmpirePři filmu jsem s podivem sledoval  Lynchova vize paralelních univerz a zoufalá snaha úniku z nich (motiv utíkání a bloudění je znatelný hlavně v Inland Empire) k prvotní příčině, ať je jakákoliv, zapadá do koncepce učení gnostických sekt. Zde je lidská duše uvězněna v materiálním světě stvořeném nedokonalým bohem (někdy i zlým), dle Platóna nazývaného démiurgos. Tento démiurgos je zlem é brání gnostikovi poznat původní nejvyšší bytost á je dobrá, avšak naprosto vzdálená a přirozeně nepřístupná. Gnózí bylo nazýváno řecky „poznání“ ého musí člověk dosáhnout  démiurgovy pasti prohlédnul. Podobně tak Nikki je oddělena od své prvotní příčiny (konec konců dívka před televizí si ji mohla vysnít) a k setkání s ní potřebuje poznání jednak své vlastní smrti, ale jednak i to  sama sebe vidí v kině a projde sférami televizního labyrintu (např. vstup do pokoje tří králíků). Nikki musí bloudit labyrinty a procházet sférami, snad nějaké oživené mysli nenatočeného filmu – a právě tento film je Nikkiným demiurgem.

Jedna otázka pro mne stále zůstane nezodpovězena. Co táhne masy v kostěných brýlích na experimentální film ý je promítán jen na velkém plátně a hrají v něm známí herci? Čím to je? Je to stále ta retro uhlazenost a pár vtipných hlášek, na které Lynch diváky táhne jako krysař? Nebo je to něco víc  v lidech Lynch skutečně umí jako Orfeus rozeznít?

Inland Empire (USA – Polsko – Francie 2006)
Scénář, kamera, střih a režie: David Lynch
Hudba: Angelo Badalamenti
Hrají: Laura Dern (Nikki Grace/Susan Blue), Jeremy Irons (Kingsley Stewart), Harry Dean Stanton (Freddie Howard), Justin Theroux (Devon Berk/Billy Side) a další
172 min.