Festival v mezidobí

42. ročník MFF Karlovy Vary

Karlovarský filmový festival si za posledních deset vydobyl celkem slušnou zahraniční prestiž, poměřitelnou zájmem producentů, ohlasem kritiků a respektem ostatních přehlídek. Dokázal si udržet vysokou akreditaci festivalu s mezinárodní soutěží íž úroveň navíc pozvednul tak  dnes je obecně karlovarské klání považované za nejdůležitější událost mezi Cannes a Benátkami. Karlovy Vary tak svým významem přesahují festivaly v Šanghaji, Moskvě a patrně i v Locarnu a Montrealu. Jsou ojedinělou akcí svého druhu ve Střední Evropě. To je třeba říct hned na začátek, až se zase bude nesmyslně spekulovat, zda jí dát ze státní pokladny o korunu víc nebo míň (mimochodem benátské Biennale je financováno vládou a nově vzniklý konkurenční festival v Římě městem).

Na to  pozici Karlovy Vary mají, disponují opravdu malým rozpočtem. To se neblaze projevuje jak známo hlavně na špatném technickém zázemí festivalu. Dosud se na tuto akci pohlíželo ze zahraničí se sympatiemi a obdivem k tomu  dokázali pořadatelé vytvořit kvalitní a fungující (!) přehlídku ve složitých ekonomických a politických podmínkách východního bloku – zvlášť, když se přihlíželo k problémům s pražským a moskevským festivalem. Nyní, v době našeho začlenění do Evropské unie, toto nadšení začne přirozeně ochládat. Proto je – pokud se opravdu chceme dál prezentovat vyspělou kulturní akcí – nutné festival více podpořit z veřejných zdrojů. Žel jeho celkovému obrazu u nás (ve světě je tomu naopak) dnes škodí masivní bulvarizace všech médií (veřejnoprávní nevyjímaje) á o něm referují jako o komerčním hédonistickém mejdanu. Politici získávají zkreslenou představu o něčem  je ve skutečnosti velmi výběrovým kulturním počinem, na nějž se vnějškově nabalují spotřební aktivity é s vlastním obsahem a podstatou festivalu vůbec nesouvisí. Dochází k v Evropě ojedinělému úkazu, kdy je náročné umění převážně financované z komerčního sektoru, zatímco veřejný (vláda, kraj, město) je v tomto směru velmi pasivní (mírně řečeno). Je jasné  v našem podnikatelském prostředí é není zvyklé a ochotné na kulturu přispívat, dospěl takto uspořádaný rozpočet ke svému stropu. Pokud si má festival udržet svoji pozici i v novém kontextu, v němž bude jinak vnímán a který bude vyžadovat další rozvoj, pak je mnohem větší participace státu a regionu nezbytností.

Les truchlení Tento rozvoj se ovšem nevztahuje pouze na projekční a konferenční sály, ubytovací prostory či technické zázemí, ale zasahuje i do programové struktury a s ní souvisejících dalších činností. Festival sice našel svoji „tvář“ zejména soutěžním výběrem hraných i dokumentárních filmů a sekcí věnovanou objevům ve východoevropské kinematografii pro západní publikum, k níž je svou geografickou polohou přímo předurčen, avšak za těmito hlavními bloky, k nimž je upřena pozornost zahraničních producentů a kritiků, se ukrývají nevyrovnané a dramaturgicky nedotažené celky. Platí to zejména o každoročních retrospektivách a poctách umělcům. Žádný vyspělý festival na světě si nemůže dovolit uspořádat poctu významnému filmaři á bude sestávat pouze ze tří filmů  se to stalo letos u Williama Wylera (a dříve s víceméně stejným počtem filmů u Maurice Pialata, Johna Hustona a dalších). To je obyčejné faux pas. Jako příklad opačného přístupu mohou sloužit retrospektivy v San Sebastianu, kde je každý ročník vždy jedna z nich zaměřena na současného a druhá na klasického režiséra, přičemž obě se snaží pokrýt jejich dílo komplexně (letos to budou Philippe Garrel a Henry King). Třetí retrospektiva je pak pojata nikoli autorsky, ale tematicky – stejně jako v Karlových Varech. České lázně představily snímky japonské nové vlny natočené ve studiu Shochiku a nový Hollywood 70. let. V prvním případě se cenila objevnost výběru nejen pro českého diváka, ale i zahraničního (zvláště některé rané snímky Yoshidy a Shinody stále čekají na DVD vydání). Retrospektiva nového Hollywoodu však nesplňovala kritéria objevnosti a už vůbec ne náročnosti výběru. Šlo o volné seskupení pouze osmi převážně notoricky známých snímků bez nějaké jednotící vazby či snahy o komplexnější pojednání. Ve středoevropském prostoru proběhly v polovině 90. let dvě rozsáhlé přehlídky novohollywoodské produkce na vídeňském festivalu, kde bylo dohromady uvedeno přes 160 snímků. K tomu se pojilo vydání dvou specializovaných publikací, na nichž se podíleli přední odborníci z celého světa, z nichž jedna vyšla péčí amsterdamské univerzity později knižně. Karlovy Vary pouze uspořádaly čtyřicetiminutovou panelovou diskusi mezi třemi tvůrci (z toho dva herci!) a dvěma kritiky á se omezila na obecné fráze. Svědčí to o tom  pod tlakem médií se z hostů stávají loutky na prezentaci filmu před představením či skrze krátké zamávání do kamer a blýskajících fotoaparátů. K nějaké hlubší reflexi u nás zatím nedochází, přitom právě festival se může stát ideálním místem pro setkávání a výměnu názorů – nejen mezi producenty a distributory. (A na novinářském večírku ý Vary vždy promptně pořádají, k tomu těžko dojde). Rovněž se nedaří vydávat alespoň k retrospektivám a poctám serióznější textový materiál – jeden delší článek a krátké popisky k filmům v katalogu nestačí. Retrospektivy jsou v Karlových Varech dosud pojaty jako ozdobný přívěšek k festivalovému programu ý je jeho součástí jaksi ze zvyku, ale fakticky ho příliš neobohacuje.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Další ze sekcí jsou zase vymezeny natolik vágně  filmy do nich zařazené často tematicky a formálně splývají. Vždy se jedná o artové narativní snímky s tím rozdílem  do sekce Horizonty spadají ty é byly již nějakým festivalem či kritikou oceněny, Jiný pohled zpřístupňuje méně zavedené tvůrce a kinematografie, u Fóra nezávislých stačí mít „nezávislého ducha“ a u Dnu kritiků Variety zase sympatii novináře. Tyto výběry tvoří početně nejrozsáhlejší skupinu filmů a představují největší výzvu divákovi. Filmový nadšenec se tu může setkat s vrcholy současného filmového umění, nebo může zariskovat a narazit na pseudointelektuální nesmysl, či naopak objevit talent ý příště zazáří na jiných festivalech (Karlovy Vary takových objevů mají více, aktuálně zmiňme korejského režiséra Bong Joon-hoa ž poslední počin Mutant se sem dostal až nyní, opředen různými zvěstmi). Kdo chce vidět alespoň část toho podstatného a zajímavého  se dnes ve filmu děje, navštíví zejména Horizonty a letos poprvé také novu sekci Otevřené oči á zahrnuje některé snímky z nedávného Cannes. I zde však musí divák velmi vážit, neboť některé filmy splňují spíše požadavek politické korektnosti a artové módnosti než opravdové uměleckosti (k obligátním Kim Ki-dukovi, Seidelovi, Akinovi a Zvjagincevovi se přidalo žel neumětelství veterána Olmiho). Stylové i myšlenkové „nezávislosti“ se podařilo dosáhnout jen třem filmařům: Naomi Kawase v Lese truchlení, Royu Anderssonovi v Ty ý žiješ a Cristianu Mungiovi v nekompromisním dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny ý potvrdil oprávněnost Zlaté palmy ryze filmovými postupy. Otevřené oči byly koncipovány velmi mezinárodně na úkor kvality. V Cannes významně zastoupená americká kinematografie se zde vůbec neobjevila (jakoby jí bylo už dost v jiných sekcích) ž je ke škodě zejména u nových – a dobrých – filmů Van Santa, Ferrary a (konečně) bratří Coenů. Umístění podvratného a krásně úpadkového Tarantinova Auta zabiják do pravidelné půlnoční seance bylo zase možná nadbytečné, když se snímek o pár dnů později objevil v českých kinech (ale předpremiéry jako marketingová reklama jsou obecným problémem festivalů). Stejně tak v Otevřených očích chyběly další pozoruhodné snímky z východní Evropy jako Sokurovova Alexandra či Tarrův Muž z Londýna é se nerozptýlily ani v ostatních sekcích (jako např. Let červeného balónku Hou Hsiao-hsiena v Horizontech či druhý rumunský zástupce California Dreamin´ Cristiana Nemescu v Na východ od Západu). Na tomto příkladu lze dobře demonstrovat  se jednotlivé sekce v Karlových Varech prolínají.

Domnívám se tedy  karlovarskému festivalu schází větší a razantnější programová profilace. Stačila by – vedle nezbytných soutěží, včetně té zaměřené na východní Evropu, a retrospektiv – jedna sekce důsledně mapující umělecky podnětné výpovědi (ostatní, příliš „mělké“ pokusy vynechat), potom sekce věnující se mladým talentům, více prostoru českému filmu a zejména nový blok, objevující dění v oblasti experimentálního a okrajového filmu. Podobné snahy se již uchytily na festivalech v Torontu, Londýně a jinde a přispívají k lepší orientaci v soudobé nekomerční vizuální kultuře. Náš region by opět mohl shromažďovat podněty ze středo a východoevropských zemí. Nezbytnou součástí k profilovanému programu jsou pak odborné publikace a podrobnější panelové diskuse (nejen povrchní tiskové konference pro bulvární média). Takový koncept předpokládá pevnější finanční pokrytí, než je tomu doposud. Pokud k tomu nebude politická vůle, bude jeden z našich předních kulturních festivalů přinejmenším stagnovat a postupně ztrácet svoji dosavadní pozici.

Résumé
After more than ten years of creative development, the Karlovy Vary IFF is among the leading film festivals in Europe today. This year´s competition (Fantom´s choice – winner Jar City) along with the special section East of the West (Fantom´s choice – The Class) proved the high quality of critical selection, in which respect is the festival considered to be the most important film event between Cannes and Venice. But besides these two major categories which tend to attract the attention of international film industry and criticism, there is also a large area of minor sections with differing standards of quality. The annual retrospectives and homages in particular lack thematic integrity and unity. The films in collections are poorly introduced and hardly ever complemented by additional scholarly resources. On the other hand, sections such as Horizons, Another View, Forum of Independents and Open Eyes are quite extensive and centred around one specific type of cinema. Various film activities in Central and Eastern Europe should be included in particular selections of experimental, underground, student and minority cinema. The Karlovy Vary IFF is currently undergoing a process of transgression. The main task for the future is after all technical innovation and construction of the new festival centre. To accomplish this, a more intense support from the government is required.