Uma comédia lusitana

Tam a zpátky Joăo César Monteiro

Vai-e-vem Chronologicky poslední film portugalského režiséra Joao Cesara Monteira Vai-e-vem (Tam a zpátky, 2003) je i jeho posledním filmem vůbec že 3.2. 2003 zemřel. Snad jedině Jasudžiro Ozuovi se podařilo zemřít v den svých narozenin (12.12.1963), Monteiro zemřel hned den poté, snad po nějaké divoké oslavě. Kdo viděl alespoň jediný z jeho filmů pochopí  se nejedná o cynismus.

Monteiro se od roku 1989 plně oddal žánru komedie a to filmem Recordacoes da casa amarela (Vzpomínky na žlutý dům), kde poprvé představil postavu Jana z Boha. Jméno ve skutečnosti patří portugalskému světci ž se v Monteirově režii a hereckém ztvárnění mění v rafinovaného svůdce s výrazem neviňátka, starého pána ž šmíruje, pronásleduje a svádí mladé dívky a žádná rozkoš mu není cizí. Tuto postavičku ztvárnil ještě v pokračováních Božská komedie (A comedia divina, 1995) a As bodas de deus (Božské zásnuby, 1998).

mistr odpočívá v parkuS trochou smělosti si troufám tvrdit  Tam i zpátky je Monteirův vrcholný film, alespoň co se v kontextu jeho komedií týče. Je to soud ovšem velice nespravedlivý a subjektivní. Všechny Monteirovy filmy jsou krásné.
Snad by bylo lepší označit Tam i zpátky za nejčistší z Monteirových snímků (ač i toto považuji za dosti nepřesné). Princip rafinované jednoduchosti a až asketických orgií dotahuje totiž tentokrát k dokonalosti.

Film je prost komplikovaného děje. Pokud bychom nazvali děj „Božské trilogie“ jako skicu o několika základních liniích  Tam i zpátky papírem prázdným. Děj zde přeci jenom je, ale není scénami nijak zvláště rozvíjen.
lisabonský autobusPan Vuvú (Monteiro) je již v důchodě a veškerý čas tráví jízdou autobusem (vždy jednou trasou), posedáváním v parku a najímáním pečovatelek é při úklidu svádí a provádí s nimi své milostné rituály. Scény se rytmicky střídají, jízda autobusem je obměňována pokaždé jiným složením cestujících, s nimiž bezprostřední pan Vuvú konverzuje nebo pouze komicky pobíhá po autobuse. Tato autobusová linie vrcholí mistrovým originálním desetiminutovým tanečním číslem na hudbu ukrajinských harmonikářů.
Linie v parku á je velice statická (oproti autobusové), kde Vuvú pouze sedí, vychutnává klid přírody a dívky na kolech. Jejím vyvrcholením je závěrečný (opět asi desetiminutový) záběr mistrova oka za zvuků J.S.Bacha. A nakonec linie hlavní u mistra v bytě, kde přijímá své pečovatelky ž se bez složitého střídání postupně obměňují a nechávají se panem Vuvú hýčkat.

návrat ztraceného synaJakousi dějovou nití ž by nás měla vtáhnout do srdce labyrintu příběhu, by měl být Vuvuův syn ý se vrací z vězení, kam byl odsouzen za vraždu. Tato linie je však mistrně Monteirem useknuta a zvrácena do gagu že Tam i zpátky žádným složitým intelektuálním labyrintem není a ani nechce být. Je to čistý film bez scénáristických pozlátek a point.

Monterio se nijak netají tím  Vuvú i Jan z Boha jsou pouze zástěrkami pro jeho eskapády a jejich charakterové vlastnosti jsou vlastnostmi režisérovými. Monterio zobrazuje sexualitu jako dlouhý a pomalý rituál, často bizardní a více fetišistický než erotický. Závěrečná scéna a vyvrcholení linie milostné (ve Vuvúově bytě) je nepopsatelná (záměrně ji neprozradím ž bych zkazil humorný zážitek ý vydrží monteirovcům na několik let). Řekněme jen tolik  díky jedné bizardní milostné praktice skončí Vuvú v nemocnici.
Monteiro vždy pokoušel diváky (-čky) již v Božské trilogii a tentokrát jich filmový sál opustila dobrá polovina. Je paradoxní  Monteirovy neškodné sexuální libůstky prázdní sedadla a některé divačky (a diváky) urážejí.

Po vizuální stránce není filmu  vytknout. Monteiro se celý život drží stejné estetiky: statické obrazy (film se v jeho režii stává výtvarným uměním) odkazující nejen přímo k holandskému a nebo renesančnímu malířství (zejména jeho rané filmy), ale i k japonskému umění ž jednoduchost a výstižnost se zrcadlí v zařízení místnosti, v níž Vuvú bydlí a svádí ženy.
jídlo jako milostná předehraPřirozené světlo, postavy stojící u oken, jímž proniká zářivý jas paprsků ž z nich tvaruje tmavé silulety. Dlouhé záběry, statická kamera, rázné střihy, komičnost a Monteirova expresivita, herecká naivita a přirozenost je čerpána zejména z němých filmů. Za světlo Monteiro osobně děkuje Murnauovi, za komiku Keatonovi, za milostný zápal, šarm a styl Stroheimovi. Pro  Monteira v podstatě film skončil nástupem zvuku a ač je velkým znalcem filmu, ve svých komediích se drží staré školy.
Důležitým prostředkem je také rafinovaný naturalismus, nejen v příběhu a sexualitě, o níž pojednává, nýbrž i ve zvuku, bez postsynchronů s mistrovým tichým charismatickým hláskem, dále pak v obraze, až syrově kontrastujícím světle a stínu ý vyvolává jedinečný pocit genia loci svítání a nebo západu slunce. Prostorné lisabonské byty jsou doslova cítit sluncem.

JCMPo třech hodinách by film mohl pokračovat dál, bohužel skončil a to navždy. Monteiro po sobě zanechal dílo překvapivé a bezpochyby geniální. U Monteira se často nedostává slov a pouhý verbální popis je odsouzen k neúspěchu a neživotnosti. Děj je ignorován, shrnut na nejnutnější, trpící na avitaminózu (jako postava Jana z Boha ve Vzpomínkách na žlutý dům), režisérem prezentován v krásné naivitě němé grotesky a stroheimovských milostných dramat. Naopak kamera se stává obrazem, výtvarným uměním, štětcem na plátně a to štětcem čistě filmovým.
Natočené s dětskou hravostí, zdánlivě o ničem a zároveň o všem. A hlavně a jenom o filmu.


Tam a zpátky (Vai-e-vem, Portugalsko, Francie 2003)

Režie: Joăo César Monteiro
Scénář: Joăo César Monteiro
Kamera: Mário Barroso
Střih: Renata Sancho, Joăo Nicolau
Hrají: Joăo César Monteiro, Rita Pereira Marques, Joaquina Chicau, Manuel de Fraitas, Lígia Soares
179 min, Gemini Films