Ztracený syn se vrací do Amsterdamu

Na téma současný holandský film padnou jako první bezpochyby dvě jména, Hauer a Verhoeven. Jednoho z nich proslavil jeden dnes již legendární film, po němž se pomalu vytratil z hvězdného nebe, druhý, král mnoha úspěšných a oceňovaných hitů, se po nečekaném krachu vrátil do své domoviny á jej jako tvůrce vytvořila. Do Nizozemí.
Je s podivem  málo bývá v české filmové publicistice věnováno Verhoevenově holandské tvorbě á tvoří skoro polovinu jeho filmografie. Teprve začínal, píše se, avšak člověk nezačíná po šesti filmech, z nichž jeden je evropský velkofilm (podobné věci se psaly o Wendersově „předberlínské“ epoše).
Verhoeven tedy začíná existovat až v roce 1987, kdy nečekaně uspělo jeho „béčko“ RoboCop (první film za americké peníze Krev a maso (1985) je spíše jakýmsi intermezzem na cestě z Holandska do Kalifornie). K tomu  se stal světovým fenoménem, stačila pouhá pětka filmů (Total Recall, Základní instinkt, Showgirls, Hvězdná pěchotaMuž bez stínu), stejný počet ovšem tvoří i jeho holandské období, zakončené stylovým The Fourth Man (1983). Při příležitosti Verhoevenova návratu do vlasti s filmem Černá kniha je na místě ukázat čtenáři Fantomu i zapomenutou tvář autora, dnes známého spíše jako mistra vysokorozpočtových filmů.

Holanďané jsou zvláštní lidé. Malý, přesto multikulturní národ s velikými ambicemi ý se tlačí na území neúměrném jejich sebevědomí. Rovná idylická krajinka z Boschových obrazů, všudypřítomná voda a pitoreskní architektura středověkých měst jsou pro holandské filmy neodmyslitelnou kulisou. Historicky byli Holanďané jako obchodníci velice otevření vlivu a asimilaci vlivů ze zámořských kolonií. Starší generace Holanďanů je velice konzervativní a až skandinávsky rezervovaným národem, zosobněným sedláky a boubelatými děvčaty v dřevácích křepčících kolem větrných mlýnů s tulipány v pozadí. Naopak mladší generace je příkladem liberální a multikulturní společnosti á je datována druhou polovinou minulého století. Díky uvolněné kulturní i politické situaci se stala města jako Amsterdam nebo Rotterdam vyhledávaným místem milovníků drog, prostituce a nevázaného života. Vše toto je přítomno, i podprahově, v holandských filmech Paula Verhoevena.

Hédonismus po holandsku

Verhoeven je autorem ý má podobně jako jeho kolegové Polanski, Cronenberg nebo De Palma specifický přístup k násilí. Posedlost tělem ve všech jeho naturálních projevech je znát již v jeho prvním filmu Wat Zien Ik? (Co to vidím?, 1971) – příběhu dvou omšelých prostitutek é plní svým zákazníkům i ta nejpodivnější přání. Bizardní situace, ale i kvalita snímku připomenou např. Jonesovy Personal Services (1987). Jde o karikaturu společnosti s občasnými bizardními vložkami z erotických hrátek. Již zde je vše zaštítěno produkční značkou Roba Houwera a kamerou Jana De Bonta a tak tomu bude až do roku 1983.
Skutečně důležitý film pro svou kariéru Verhoeven natočil ovšem až o dva roky později. Turks fruit (Turecké pamlsky, 1973) vypálí na diváka již v prvních záběrech neřízenou salvu toho  bude po celou Verhoevenovu kariéru nejcharakterističtější. Režisér nás nejprve uvede do fantasie sochaře Erica (jedna z prvních rolí Ruthera Hauera), v níž brutálně zastřelí svou nevěrnou přítelkyni Olgu (úplně první role Monique van de Ven) a jejího přítele, následuje záběr na snícího Hauera s penisem vystrčeným na kameru a jeho následná masturbace před fotkou Olgy s výkřiky: „chci ti vylízat zadek“. První polovina filmu se nese přesně v tomto duchu, Eric se však pomalu vrací ve vzpomínkách k příčině, proč jej Olga opustila. Na částečně komickém pozadí je vykreslena zejména Olžina rodinka á nepřímo způsobí rozpad vztahu, avšak i sebestředné chování holandských hippies. Po čase se sice oba shledají, avšak u Olgy se vzápětí projeví mozkový nádor a po operaci zdementní. Hédonistický život 70. let je jen motorem pro porušení mnohých tabu á v kinematografii existují dodnes (Eric si bere do rukou Olžiny výkaly a zkoumá, nemá-li rakovinu, nakonec zjistí  snědla jen moc červených fazolí). Film má vedle ryzí provokace ovšem i druhou tvář. Verhoeven jako silně věřící člověk neváhá své hrdiny nekompromisně trestat za jejich chování. Strach z rakoviny je prostoupen celým příběhem  zmíněná záchodová scéna, dále odoperované prso Olžiny matky é je vyztuženo gumovým balónkem (Eric na něj protivné tchýni zatroubí jako na klakson a napíše jí na něj rtěnkou svoje jméno) a zejména nádor na mozku ý se pro Olgu stane osudným. Další Verhoevenův oblíbený element, osudovost, se v tomto případě projeví, když se Eric shledá s Olgou, zajdou si na kávu a on si s sebou nese sošku Konga pobitou hřebíky  náhodou před chvílí koupil. Kdo se zadívá do na něm umístěného zrcátka, zemře. Olga á do něj začne dělat opičky, za pár minut na to upadne na záchodě do komatu. Nádor nejde odoperovat celý a výraz Olgy s pusou plnou tureckých sladkostí é jí Eric donesl, dává divákovi znát  její mysl je již jinde.

Evropský umělec

Verhoevena pojí s jeho kolegou Polanskim jednak zkušenost války  problém s násilím. Avšak každý rebel se rád po divokých jízdách usadí do křesla knihovny a spočine u děl klasiků á pomohou uchopit jeho až příliš patologickou fantasii. Keetje Tippels (1975) je románovou adaptací knihy Neela Doffa odehrávající se v roce 1881, v době sociálních bouří. Základem je příběh mladé dívky á je díky nuzným sociálním poměrům rodinou postupně donucena k prostituci a která se díky své bezstarostné povaze z této chudoby vyhrabe. Keetje (Monique van de Ven) si i přes pár znásilnění těžkou hlavu se svým osudem nedělá. Nakonec má štěstí, dostane se do společnosti bohémů, projde náručí Huga (Ruther Hauer), ze kterého se vyklube pro 19. století typický románový manželský kariérista.
Verhoeven byl vždy spíše dědicem Brueghelovým než Boschovým a Keetje Tippels připomene i některé rané Van Goghovy obrazy horníků.

Svému druhému objevu z Turks fruit, Rutheru Hauerovi, dal Verhoeven příležitost ve svém druhém historickém opusu. Tato do té doby životní příležitost (podobně jako pro neméně známého Jeroena Krabbé), z něj udělala v Holandsku star a otevřela mu dveře do zámoří. Film Oranžský voják (1977) patří mezi to nejlepší  Verhoeven vytvořil. Oranžský voják je více než dvou a půl hodinový sestřih materiálu podle knihy Erika Hazelhoffa Roelfzema.. Ač se jedná o klasický evropský kostýmní film, nese v sobě autorskou vyzrálost, ucelenost a smysl pro příběh. Mizí násilí, cynismus, špatný vkus a dekadence a na povrch se dere skrytý smysl pro čest a vlastenectví. Na sex a vnitřní problémy není čas  válka a Hauer dostává možná svou jedinou kladnou roli Erika Lanshofa. Verhoevenova kariéra se v tomto ohledu láme, získává úspěch, film je zpracován pro televizi a k možnosti kariéry v duchu leanovsky kvalitních evropských režisérů se již nevrátí (až na Černou knihu).

Dveře do Hollywoodu

Po těchto dvou řemeslně i obsahově uhlazených filmech se ve Verhoevenovi očekávaně probudily neklidné vášně a Spetters (1980) se staly jakýmsi zběsilým a frustrovaným pokusem o teenagerský film, kde tématika sexu přerostla úměrnou míru. Verhoeven v podstatě ihned asimiluje módní neónovou dekadenci 80. let a nevkus její generace bez ideálů. Film o trojici mladých motocyklových závodníků, kteří sní o velké kariéře, ale jsou nakonec upoutáni k rodné hroudě, se nese jednak v duchu neonu archaických diskoték  s kazatelsky zdviženým prstem. Spouštěcím momentem je vášeň všech tří k dívce Fientje (Renée Soutendijk). Tato vesnická femme fatale á s bratrem prodává v pojízdném karavanu hranolky, si své favority vybírá vypočítavě jen na základě hmotných výhod. Verhoeven v tomto momentě uplatňuje silně zakořeněné katolictví. Frajírek Reen ý je nadějným závodníkem, se nešťastnou náhodou nabourá a zlomí si páteř. Tato náhoda je podkreslena režisérovou zlomyslností, kdy Reenův kolega, mechanik Eve dá svým zákazníkům jako pozornost podniku pomeranče a z auta vyhozená slupka přistane na očích právě Reenovi. Ani mechanik Eve není úplně nevinný, po nocích slídí uličkami, kde se scházejí homosexuálové a ty přepadá a vydírá, a tak si vydělává na vysněnou cestu do Kanady (kam se chystá s Fientje). Pomstou á jej čeká  znásilnění skupinkou tvrdých hochů ím z nichž je Fientjin bratr. Eve zjistí  mu takové praktiky nejsou nepříjemné a v karavanu začne místo Fientje navštěvovat jejího bratra. Verhoeven v tomto ohledu dotahuje k doslovnosti Boormanovu temnou vizi Vykoupení. Fientje nakonec padne do náruče nejnepravděpodobnějšímu z kandidátů Hansovi ý je i přes svou pomalost této náročné ženě schopen nabídnout zázemí a obchod, kde budou spolu prodávat hranolky.
V závěru filmu se divák neubrání cynickému šklebu. Provinčnost Holandska se stává mládeži prahnoucí po americkém stylu života vězením, kdo se snaží uniknout, toho náhoda nebo osud (často zaštítěn atributy víry) drasticky usadí do reality.

V nemastných neslaných Spetters (pro zajímavost se jedná o termín pro lidi s přemírou sexuálního apetitu) následoval film ý Verhoevenovi přitáhnul konečně skutečné světové publikum. De Vierde Man (Čtvrtý muž, 1983) je jednoznačnou poctou Hitchcockovi, v duchu i období, kdy De Palma sypal z rukávu podobné filmy. Verhoeven konečně nachází téma i formu pro sebe jak dělané, může deformovat realitu, ve které jde jen o erotiku na hranici snu a smrti a není nucen filmem podávat žádnou message. Jedná se rozhodně o nejlepší film z holandského období a možná i jeho nejlepší film vůbec. Základní instinkt (1992) je proti De Vierde Man jen matným odrazem.
Hrdinou je poněkud komplikovaný muž, spisovatel Gerard Reve (Jeroen Krabbé) – alkoholik a homosexuál trpící sadistickými fantasiemi, v nichž své milence škrtí. Entrée, ve kterém pavoučí vdova snove past na mouchu, dá filmu jasný ráz. Gerard se na přednášce  jede udělat do menšího provinčního města, sejde s Christine Halsslag (Renée Soutendijk, tentokrát již pasována na skutečnou femme fatale). Postupně vše pro Gerarda, pronásledovaného nočními můrami (vrcholem je kastrace nůžkami kadeřnice Chritiny á jej předtím v posteli svede), nasvědčuje tomu  se jej Christine chystá zabít. Jeho sny a vize jej samy navádějí k odhalování dalších záhad. Christine byla již třikrát vdaná a čtvrtého muže si vyhlíží. Má jim být Gerard, nebo její milenec Hermann? Film nedává překvapivě jasnou odpověď a elegantně nechává ve skládance jeden dílek chybět. Gerard se zblázní že – jak už to u paranoie bývá – vše zapadá až příliš dokonale. Podobně jako RoboCop byl paralelou na utrpení Ježíše, připomíná Gerardův příběh vize mystiků.