Na okraj Marie Antoinetty

Marie Antoinetta Sofie Coppolové

Tiše a nenápadně, tak trochu stranou pozornosti, dějí se ty nejdůležitější věci ve filmech Sofie Coppolové. Vzpomeňme na v domácím vězení uzavřené panny (Smrt pannen) nebo na Boba se Charlotte prchající do anonymity tokijského davu či nočních opuštěných barů ve Ztraceno v překladu. I v Marii Antoinettě se to podstatné děje stranou jinak opulentního a rozmařilého dění ve Versailles. Předání rakouské princezny do rukou Francie se uskuteční uprostřed lesů. Ložnice novomanželů je posléze pravidelným svědkem marné snahy titulní hrdinky probudit ve svém muži zájem, a zajistit tak Francii následníka trůnu. V letním sídle, stranou oficialit královského paláce, se zase může scházet se svým milencem... A zpoza plotů ohraničujících Versailles je navíc pomalu ale jistě slyšet sílící zvuk nespokojených Francouzů.

Marie AntoinettaSofia Coppolová totiž ve všech svých filmech vytváří několikeré clony, skrze které divák paradoxně nakonec s povděkem zahlédne mnohem více, než v mnoha přímočarých spektáklech. Ty clony jsou různého druhu. Mohou být narativního charakteru (pronikání k podstatě skrze tři vrstvy ve Smrti pannen – dospělí muži vzpomínají na dobu svého dětství, kdy sledovali  se děje v domě naproti přes ulici), hudebního (nejvýraznější příklad je samozřejmě proti obvyklému úzu použitý moderní soundtrack v Marii Antoinettě) či žánrového (odlehčování jinak velmi smutných příběhů v případě všech tří celovečerních filmů Sofie Coppolové nebo konfrontace s žánrem historického kostýmního dramatu v Marii Antoinettě á zase zmátla francouzské kritiky natolik  v Cannes film vypískali...). Zábranami jsou obklopeny i všechny hlavní postavy Coppolové filmů. Světlovlasé panny jsou díky přísné výchově svých rodičů vnímány v očích okolí spíše za přízraky a sny, a tuto pověst naplní i svým odchodem ze života. Nefunkční, ale respektovaná manželství neumožňují Charlotte s Bobem ve Ztraceno v překladu udělat to jediné, po čem touží. Konvence a rituály Versailles zase značně svazují život mladičké Marie Antoinetty.

Z těchto příkladů je jasně patrné  Sofia Coppolová ve svém třetím celovečerním filmu navázala a rozšířila na všechny dosavadní atributy vlastní tvorby. Téma opět věnovala osamělé ženské hrdince, za prostředí jí rovněž určila izolaci v cizím prostoru. Volbou hudby znovu potvrdila svůj výrok  chce dělat filmy k písničkám é má ráda. Hudba ostatně i značně ovlivňuje její práci se střihem. Tak jako střídá nálady podkresových skladeb, tak prokládá hlavní děj spoustou miniaturních melancholických detailů (například pohledy z okna jedoucího kočáru) či naopak zničehonic přejde v dynamickou (převážně kulinářskou) rapidmontáž z jednoho z versailleských večírků. A dalo by se dlouze pokračovat ve vyjmenovávání společných stylotvorných znaků, režijních i scénáristických. Ty všechny dokazují  Coppolová se na rozcestí é stojí v počátcích cesty každého významného režiséra, vydala nikoliv na osvětlenější stranu špičkového řemeslníka, nýbrž na tu mlhavější, ale přitom tak prosvětlenou cestu filmového auteura.

A to je nejradostnější fakt ý s sebou tiše a nenápadně přinesl film Marie Antoinetta, na okraj svého vysokého rozpočtu, přebohaté výpravy a vášnivých kritických reakcí.

Marie Antoinetta (Marie Antoinette, USA/Francie/Japonsko 2006)
Scénář a režie: Sofia Coppola
Kamera: Lance Acord
Střih: Sarah Flack
Hrají: Kirsten Dunst (Marie Antoinetta), Jason Schwartzman (Ludvík XVI), Judy Davis (komtesa de Noailles), Rip Torn (Ludvík XV), Asia Argento (komtesa de Barry) a další.
Bontonfilm, 123 min.