Když historie s uměním se střetává... aneb pohádka pro dospělé

Černá kniha Paula Verhoevena

„Dal bych život za člověka ý pravdu hledá, ale zabil bych člověka ý si myslí  ji našel.“
Luis Buñuel

Čas od času se stává  se z vydatné filmové produkce vyloupne snímek, s nímž si člověk tak nějak neví rady, a že zprvu zdánlivě příjemná povinnost sepsat o takovémto filmu něco alespoň trochu zodpovědného tak náhle dostane trochu nevděčnou příchuť. Najednou se pak ptáte sami sebe, s čímže to vlastně máte tu čest a kterak se toho „čehosi“ vůbec zmocnit. Leč nemožno jen bezradně krčit rameny, obzvláště tehdy, pokud jde o Paula Verhoevena. Jeho nový film vyvolává mimořádný ohlas, ale uprostřed něj vzbuzuje tu a tam také určité rozpaky.

*

S návratem do své rodné země obrací se Verhoeven také k čistě domácímu, a stále značně citlivému tématu (nutně ovšem také poznamenanému přetrvávajícími historickými nejasnostmi i řadou účelových výkladu a dezinterpretací minulosti). S příběhem mladé židovské dívky Rachel a jejího živelného zápasu o přežití v Nizozemí okupovaném německými vojáky však také do tohoto v podstatě poměrně komorního národního námětu proniká vizuální velkolepost a naddimenzovanost precizně naplňovaného hollywoodského stylu; výsledná spektakulární epická podoba filmu je jakýmsi návratem k tradičním „románovým“ postupům filmového vyprávění. Jeho epizodicky rozprostřenou formu sjednocuje právě ústřední postava Rachel – přesto však navyklé, příznačně evropské směřování k postavě, k charakteru jako centrálnímu bodu filmu nahrazuje u Verhoevena „americké“ zaměření se na akci, dějové napětí a vnějškovou honosnou atraktivitu, soustředící se na historický detail a zprostředkování atmosféry, a mimo jiné odrážející i velkorysost mnohamilionového rozpočtu snímku. Verhoevenův úcta ke klasické hollywoodské kinematografii ostatně zůstává jedním z neustále se navracejících motivů Černé knihy – jako kontextové odkazy tak fungují plakáty s Deborah Kerr či Marlenou Dietrichovou v náručí Jamese Stewarta, vylepené na zdi Rachelina úkrytu v útrobách domu holandské křesťanské rodiny, stejně jako i letmé připomínky tehdejší všeobecné obliby a znalosti amerických filmů v dialozích některých postav – tak se například promění Židovka Rachel v blondýnku Ellis á „vypadá jako Jean Harlow“   se posléze stala špiónkou – „jako Mata Hari s Gretou Garbo“ .

*

Poměrně složitá – ač vnitřně vlastně lineárně rozvíjená a opět odkazující ke klasické hollywoodské naraci – epizodická románová výstavba filmu je také kromě klíčové postavy Rachel ukotvena rámující scénou, zasazenou do izraelského kibucu doby poválečné, kde se Rachel po náhodném setkání s někdejší přítelkyní rozvzpomíná na svůj minulý život v okupovaném Nizozemí ý se od tohoto okamžiku odvíjí jako dlouhý, nepřerušovaný flashback po celou stopáž filmu. Hlubší opodstatnění existence této úvodní expozice ž místy hrozí lavírovat až na hranici sentimentu, ovšem která také zastává ryze funkční úlohu, když napájí pramen divákovy zvědavosti a probouzí jeho zájem o uplynulé události, přináší až závěrečný epilog a vysokým plotem obehnaný kibuc, téměř separovaný od vnějšího světa ý nenásilně připomíná Verhoevenovo oblíbené úsloví o problematické nejednoznačnosti a trvalé vrtkavosti dějin.

*

Pohled na válku z takto vymezené perspektivy byl podle Verhoevenových slov zásadním pro celou podobu Černé knihy; hlavním záměrem se režisérovi stalo úsilí vyhnout se politicky konformním tezovitým frázím a napadnout občasné schematické rozlišování na „ty dobré“ – tedy příslušníky odboje, a na „ty zlé“ – tedy nacisty, potažmo všechny Němce, či upomenout na skutečnost  i původně poražení (např. jeden z nacistických pohlavárů) mohou ihned stanout po boku vítězům, pokud dostatečně rychle převléknou kabát (což ovšem obzvláště pro českého diváka není nijak překvapivé sdělení). Sám Verhoeven v této souvislosti hovoří o „postmoderním“ náhledu na toto historické období, čímž pravděpodobně naznačuje svou snahu vyhnout se totalizujícímu čnému výkladu historie, ba právě naopak vytvořit cestu pro pluralismus názorů a postojů a relativizování všech objektivních „pravd“, vymalovat příběh nikoli v černé a bílé, ale v šedivě proměnlivých odstínech.

*

Avšak svou eventuální postmoderní povahu Černá kniha brzy sama začíná zpochybňovat; v závěru se tak Verhoevenovo rozložení postav v mezích dobra a zla jeví opět (přiznejme že jaksi nepostmoderně) schematické a černobílé, přestože do jisté míry převrácené naruby: všem klíčovým členům odboje jsou postupně, téměř až s železnou a snad i předvídatelnou pravidelností, přiřknuty jidášské sklony, mezi Němci se naopak ostře odlišuje pouze „dobrý nacista“ Müntze. Zamýšlený postmoderně mnohoznačný pohled je tak pozvolna vytěsňován (taktéž generalizujícím) negativním vykreslením historických událostí.

*

Jediná postava zcela se vyčleňující z množství ostatních je pak Rachel, později využívající přijatelnější nežidovské jméno Ellis. To ona provází diváka celým dějem a příběh vychází z jejích vzpomínek – ona jediná tedy nutně musí být jeho nástrahami nedotknutelná, či spíše z nich musí nakonec vždy vyváznout živá. Ačkoli je podle svých tvůrců Černá kniha inspirována skutečnými událostmi  zejména postava i osudy Rachel/Ellis zbavena předpokladů historické věrohodnosti a Rachel se přibližuje tak oněm „mýticky nepřemožitelným“ hrdinům filmových žánrů s výrazným fikčním/nerealistickým potenciálem – kupříkladu akčního filmu, k němuž již určitá tolerance nevěrohodnosti z konvence přináleží a kterému v Černé knize odpovídá také epická šíře vyprávění i lineární vedení děje s množstvím překážek ž překonání však v samém závěru vede pouze k velmi relativnímu vítězství.

*

Scénář Černé knihy se v myslích Paula Verhoevena a scenáristy Gerarda Soetemana rodil celých dvacet let, než se režisér definitivně rozhodl převést svůj velký příběh na filmové plátno a doslova zorchestroval výpravný, efektně působivý a stylově dokonale propracovaný snímek ý se však zřejmě jako svědectví o zlomových momentech holandských dějin opět v některých ohledech stává až překvapivě schematizujícím. Problém funkčnosti samotného příběhu jako ryze umělecké narativní konstrukce je pak otázkou subjektivních priorit každého diváka že – soudě dle řady zcela odlišných kritických ohlasů – vyznívá alespoň v ohledu divácké recepce Verhoevenova Černá kniha mnohdy skutečně nejednoznačně.

Černá kniha (Zwartboek, Nizozemí/Belgie/Velká Británie/Německo 2006)
Režie: Paul Verhoeven
Scénář: Paul Verhoeven, Gerard Soeteman
Kamera: Karl Walter Lindenlaub
Hudba: Anne Dudley
Střih: Job ter Burg, James Herbert
Hrají: Carice van Houten (Rachel Stein/Ellis de Vries), Sebastian Koch (Ludwig Müntze), Thom Hoffman (Hans Akkermans), Halina Reijn (Ronnie), Waldemar Kobus (Günther Franken), Derek de Lint (Gerben Kuipers), Christian Berkel (General Käutner), Peter Blok (Van Gein) a další.
35mm, 145 min.
Hana Stuchlíková