Interview Čestmír Kopecký

Nezávislý filmový producent Čestmír Kopecký si s redaktory Fantomu povídal o svém zatím posledním projektu (film Petra Nikolaeva … a bude hůř), o roli producenta v Čechách, o svém vztahu k veřejnoprávní televizi či o současné české kritice.

Kdo inicioval natáčení ...a bude hůř? Jak celý projekt vznikal?

Celý projekt pro mne začal přečtením novely Děti ráje Jana Pelce v roce 1984 v Tigridově Svědectví é jsem četl při návštěvě svého otce v Kolíně nad Rýnem. V roce 1991 jsem oslovil Jana Pelce a sešli jsme se, tenkrát jsem pracoval jako producent Tvůrčí skupiny v Čt . Nebylo ale myslitelné  Čt takovou látku vysílala. Nakonec jsem projekt odložil.

V roce 2002 (to už jsem byl nezávislý producent) mi Honza zavolal  o látku má zájem Petr Nikolaev. Toho jsem znal ze spolupráce na jednom dokumentu a znal jsem jeho první celovečerní film. Ukázal mi svoje práce z FAMU a hlavně svůj krátký film Šla Nanynka do zelí, ve kterém už je vidět budoucí styl … a bude hůř. Pak už nebylo co řešit.

Patří Pelcova kniha mezi Vaše zásadní – oblíbené – zamilované? Proč?

Novela … a bude hůř mne nejprve šokovala a po pár stránkách, kdy jsem čtení chtěl nechat, mě vtáhla do příběhu, přečetl ji v jednom zátahu a už jsem si ji zamiloval. Mám ji rád za její realistický pohled na svět a hrdiny příběhu. Myslím  je v ní hezky zacházeno s čtenářem ý nakonec musí přijmout za hrdinu někoho, kdo je hrdinou jen proto že zkrátka nikoho lepšího neznáme.

Do jaké míry spolupracoval Jan Pelc na vzniku scénáře? Nezvažovali jste natočení i (chronologicky) první části knihy, zachycující Olinovo dětství?

Děti ráje považuji jednoznačně za nejzajímavější část knížky … a bude hůř. Honza ji napsal jako první a ještě nemyslel na její vydání. Vypráví hlavně o tom  jsme žili.

Nezvažovali jste při psaní scénáře – natáčení i o jiné variantě závěru? Vzhledem k celkové sevřenosti a beznadějnosti celého filmu působí tento závěr tak trochu jako nepatřičný přílepek?

Myslím  jsme propásli šanci ukončit nečekaně film a vystavit diváka pocitu neuspokojení, nakonec rozhodlo přání režiséra, pro kterého je tenhle konec (převzatý z posledního dílu knihy) víceméně autobiografický.

Jak byl film financován?

Použili jsme oblíbenou metodu  nejlepším zdrojem jsou úspory. My tři jsme se zřekli honorářů, štáb točil za „složenky na nájemné“. Podpořil nás Státní fond kinematografie a Třinecké železárny a Zlínské ateliéry. Navíc kam jsme přišli, všichni ochotně vycházeli vstříc že znali Pelcovu knihu a mají ji rádi. Myslím  tenhle film má nejupřímnější poděkování v titulcích ze všech mých filmů.

Do jaké míry je dnes technicky náročné realizovat černobílý film na 16 mm?

Spolu s ne jen „dalším“ členem tvůrčího štábu, kameramanem Divišem Markem jsme už dávno snili o natočení filmu na černobílou 16 mm inverzi. Už jsme tak chtěli natočit Nudu v Brně, ale tam na to nebyl čas ani síly (ale je tak natočený jen jeden obraz). Skvělý Kodak přišel s dumpingem, pro který jsme opustili skvělou FOMU. Největší problémy jsou se zvukem - jak ho dostat na kopie -, neboť je dnes už velmi těžké ho převést na optický.

Nápad s „klubovou“ formou distribuce jste si nosil v hlavě delší dobu, nebo přišel až přímo s tímto filmem? Jak se osvědčil? Budete ho někdy opakovat?

Nápad s touhle hospodsko- klubovou distribucí jsem už dávno nosil v hlavě. Jednak z dramaturgického hlediska (hledal jsem pro kino prostor, kde je mně a mým kamarádům nejlépe)  z hledání cílové skupiny (diváci tohoto filmu chodí víc do hospody a klubů, než do kina) a jednak kvůli  možnosti si užívat i distribuci. Také šestnáctka má jiné objektivy, vedení filmu (jednostrannou perforace), a tudíž i jiný charakter než pětatřicítka. Také se nemusíme dělit s kinaři a distributorem.

Opakovat takhle se to nedá. ABH se hodí do klubů i do hospod, další takový film neznám.

Kolik diváků film již vidělo?

Do konce května to odhaduji na 10 tisíc ž je při třech kopiích asi dost.

Zvažujete jeho uvedení v TV či DVD distribuci?

Ne.

Jak se film ocitl na Berlinale? Jaký tam měl ohlas? Na jaké festivaly s ním ještě pojedete?

Film si vybrali hned na první dva festivaly, kam jsme je nabídli. Rotterdam (pro ten jsem byl já a Honza) a Berlín (Petr). Protože ctíme povinnost k Fondu, nemohli jsme na nich bohužel uplatnit podmínku promítání v hospodě  už jsme ale praktikovali dál (Finále Plzeň, Karlovy Vary, Bratislava, Moskva atd).

Plánujete s Petrem Nikolaevem nějakou další spolupráci?

Petr točí seriál v České televizi a já mám starosti s distribucí a připravuji dva dokumentární filmy. Honza je pořád někde zavřený a píše, takže se nemáme ani čas sejít.

Film nás překvapil ani ne tak netypickým způsobem distribuce, ani ignorováním běžné reklamy a propagace  svým stylem – na poměry současného českého celovečerního filmu poměrně razantním. Z toho usuzujeme  necháváte hodně prostoru samotným tvůrcům, o čemž svědčí i vaše předchozí snímky: od Tycových Žiletek přes filmy Petra Zelenky až po Vladimíra Morávka. Jaká je role producenta podle Čestmíra Kopeckého?

Jak kdy. Převážně spolupracuji na autorských filmech s debutanty. Myslím  hlavním problémem je najít shodu s režisérem „o co nám jde“ a „jak toho dosáhnout“. A tím je většinou to  si odnáší divák domů z kina.

Jaké jsou Vaše nejbližší plány?

Dlouhodobý projekt je film ý vzniká z původního záměru natočit o České nové vlně a postupně se měnil na Československou novou vlnu a následně na „Zlatá šedesátá“. Autorem scénáře je Jan Lukeš a režisérem Martin Šulík. K dnešku máme natočeno víc než 80 rozhovorů, některé i šestihodinové. Vznikne jeden celovečerák, šest hodinovek o historii filmu šedesátých let a dvacet hodinových portrétů. Nápad vzniknul po tom  film Klíč k určování trpaslíků vrátil Juráčkovy filmy do kin.

Podle Schormovy dramatizace Bratrů Karamazových a na půdorysu představení Dejvického divadla budeme v Polsku točit film Karamazovi v režii Petra Zelenky. Bude to i pokus o zachycení jedné herecké generace na jejím vrcholu.

S Olgou Dabrovskou máme roztočený povídkový film Kuličky o tom  ženy kazí mužům i sobě životy.

Čestmír KopeckýJaké jsou Vaše producentské sny é byste si chtěl jednou splnit?

K dnešku - sním o  tom  si na stáří pořídím jakýsi surrealistický kabaret.

I když se filmy točí  kvalita je různá. České kinematografii se například nedaří dostat se do soutěží největších festivalů, zaujmout mimo hranice regionu. Naopak domácí publikum české filmy vyhledává. Nepodbízí se většina režisérů a producentů za účelem zisku příliš obecnému vkusu, čímž ztrácí na osobitosti a v konfrontaci se zahraničím zapadne do bezbřehé šedi?

To je několik otázek. Festivaly mne nezajímají Jakoukoliv konfrontaci považuji za závod stromů. Film chci brát jako umění. U našich filmů do premiéry vůbec nemyslím na zahraničí. Kalkulování nad scénářem považuji za smrtelné.

Z blízkých zemí zažívá velkou filmovou renesanci Německo a Rumunsko, kde se příležitosti chopila nová nastupující generace. U nás něco podobného zatím chybí. Nepřipravujete něco s mladými filmaři z FAMU nebo odjinud?

Počkám až se objeví mladí rozhněvaní muži.

V souvislosti s českým publikem nás napadá příklad filmů Vladimíra Morávka. Zatímco Hrubeš a Mareš byl odvážnější než Nuda v Brně, u diváků zdaleka takovou odezvu nenašel. Jakým směrem se bude spolupráce Morávek – Budař – Kopecký odvíjet dál?

Dobrá otázka. Odpověď neznám.

Kterých filmařů si jako divák i jako profesionál ceníte?

Jako producenta i diváka mne zajímá jediné, mluví-li ten film k mým problémům. Pak odpustím i řemeslné chyby.

Známá je i Vaše angažovanost na poli divadelním. Vedl jste například divadlo v Karlových Varech  umělecký šéf jste působil v Divadle Minor, nyní pracujete po boku Vladimíra Morávka v Huse na provázku? Jakou činnost tam vyvíjíte?

Pokoušíme se navázat na avantgardnost a synergii osobností Provázku z jeho začátku.

Proč se vlastně divadlu věnujete? Můžete srovnat svou práci na poli filmovém a divadelním?

Divadlo je stálé dobrodružství, každé představení je neopakovatelné. Vždycky to může vyjít ještě lépe. Možná i proto si chci u ABH užívat promítání. Proto chci také natočit film jen na inverzi a až se ohraje zmizí.

A čím se od těchto činností lišila Vaše práce v České televizi? Není možné  se do ní někdy vrátíte? Jak hodnotíte současný stav v České televizi?

V televizi jsem měl velký akční rádius. O věcech jsem sám rozhodoval. Odešel jsem že ta svoboda skončila. Vyhovovala mi individuální odpovědnost  nahradila kolektivní neodpovědnost.

Ale zase je nutno říct  nikde ve stabilizované televizi na světě to tak krásně nefunguje  v Čt v  90. letech. Ten můj odchod má i svoje pozitiva. V Čt jsem si ty svoje filmy a pořady pořádně neužil. To se teď změnilo.

Na které pořady se v televizi vždy rád podíváte (příp. které by podle Vás mohly v programu chybět)?

Dívání na televizi je pro mne práce. Vydržím dvě hodiny koukat na to, proč je přenos z Roland Garros tak špatně udělaný. Málokdy se ponořím do pořadu tak  přestanu sledovat proč je dobrý nebo špatný.

Na Čt mi chybí kulturní kanál a bohužel se o něm ani neuvažuje.

Čt 2 je pokažena zpravodajstvím ve 21.00, takže nemůže být definována filmem od 20.00. Proto je to takový bastard.

Neplánujete nějakou spolupráci s některými z vznikajících digitálních kanálů? Pokud ano ?

Nejbližší je mi jednoznačně veřejnoprávnost v televizi.

Odpůrci nového zákona o audiovizi tvrdí  v České republice i bez něho vzniká na počet obyvatel nadprůměrné množství filmů. Potřebuje tedy vůbec český film nějaký podobný zákon a proč?

Filmy nás definují daleko více, než si myslíme. Naše národní povaha i humor jsou filmu blízké. Nic nás a dobu nedokumentuje tak jako filmy.

Filmy jsou obraz naší společnosti, to je to  po nás zbude. Žádné průmyslové zóny.

Sledujete u svých filmů názory kritiky? A obecněji – je vůbec česká kritika se svým sklonem k reklamní propagaci a k velebení průměrnosti českému filmu k něčemu?

Filmová kritika u nás moc neexistuje, vycházejí spíš recenze. U většiny si myslím  nejsou ani na úrovni těch filmů.

Průměrnost českých filmů je vlastně úspěch a jestliže si definujete Svěráka, Hřebejka, Slámu a další za „střední proud“, tak je to spíš dobré. Chybí mi progresivní experimenty a  avantgarda. Pak by se také ukázala existence nebo neexistence dobré kritiky.

Ptali se Vít Peřina a Jan Křipač