Obraz revolty v zemi nikoho

…a bude hůř Petra Nikolaeva

Není v současné době mnoho filmů é by svou podobou (natáčeno na materiál KODAK 7266 Tri-X1R, tedy klasický 16 mm černobílý formát), formou natáčení (v podstatě na bázi nadšeného dobrovolnictví) i způsobem distribuce (tvůrci s filmem objíždějí česká pohostinství a kluby) takovou měrou vybočovaly z tradiční představy o filmovém díle jako určitém produktu filmového průmyslu  to činí nový snímek Petra Nikolaeva …a bude hůř (2006). Předlohou snímku se navíc stal v jistých kruzích slavný stejnojmenný román Jana Pelce z roku 1984, resp. jeho prostřední část (Děti ráje); román ý je nejen plný i na dnešní dobu neobvyklých příhod, ale který také ne nezajímavě kombinuje tu nejsprostší mluvu s tradičními vypravěčskými postupy (např. ich-formové vyprávění s fokalizací několika postav). Výše zmíněné skutečnosti zcela určitě nedovolí nechat Nikolaevův snímek bez povšimnutí, i když se kolem něj nestrhla taková diskuze jako kolem Pelcova románu v době jeho vydání v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem.

Samotný příběh filmu není nijak oslnivě konstruován, ve smyslu poukazu na vlastní uměleckost, ale nechybí mu dramatická linie vyprávění. Tím nejpodstatnějším je – v knize i ve filmu – snaha zprostředkovat určitý pohled na svět ý je charakterizován svým nesmlouvavým postojem k vládnoucí hierarchii idejí, neboť podoba konkrétních představitelů „těch nahoře“ je lhostejná. Tvář tak mají jen ti „dole“ (policisté a několik vyšetřovatelů) a tento fakt ostře kontrastuje s místy podrobnou charakterizací „těch na druhé straně“, z pohledu oficiální společnosti: opilců, zlodějů a – politicky řečeno – příživníků, z pohledu filmového (a v podstatě i románového) příběhu: posledních skutečně spravedlivých, kteří nepodlehli státní institucionální moci, mající podobu „šťastných pracujících“.

…a bude hůř Ústřední postavou (a v románu vypravěčem) filmu je Olin (Karel Žídek) ý se vrací z psychiatrické léčebny  opět navázal na svůj společenský život ž je utvářen dynamikou hledání (jídla, místa na spaní, přátel i vlastní identity) a ztrát (všeho předešlého a navíc i svobody). Tito vyděděnci platí za svou chvilkovou svobodu vším  většinová společnost považuje za důležité; mrhají tím a jsou na to patřičně hrdí. Relativně explicitní pointou románu je ovšem zjištění  totální revolta, naprostá negace všech existujících pravidel i návyků není ve svém důsledku konstruktivní, ale také není – a to je závažnější – dostatečně destruktivní. Uvědomuje si to i Olin, a proto je ochoten riskovat vlastní život kvůli něčemu tak utopickému  je přátelství, minimální pozitivní hodnota, hodná sledování. Utopie je totiž ne-místem (OU-TOPOS), ideální představou postoje ý nikdy nepodlehne ideologickému zdůvodnění vlastní legitimnosti.

Filmový příběh má v tomto smyslu oproti románu jasnou hranici, spočívající jednak v neexistenci dvou sousedních vyprávění (předcházející část Děti rodičů a závěrečná část Děti cest) a jednak v prosté nemožnosti odvyprávět všechny události knižní předlohy. Filmový příběh tak na jedné straně nepostrádá podstatné epizody z románové předlohy, resp. z její prostřední části, na straně druhé ale originálně pracuje s vlastními možnostmi (např. s černobílým formátem, nehercem v hlavní roli, hudbou atd.), a to za účelem neobvyklé filmové výpovědi a místy tradiční (v tom nejlepším slova smyslu) obrazové kompozice odkazující stylově na umělecký film 60. let (např. asi nejpůsobivější scéna „realizace vlastních snů a představ“ po fotbalovém turnaji). Divák tedy sleduje nejen příhody jednotlivých postav, např. Olinovo a Špínovo (Filip Kaňkovský) shánění zaměstnání, resp. dokladu o zaměstnání, společného bydlení a společných sexuálních partnerek, ale je mu odhalován postupně i mechanismus této specifické společnosti  „drží“ pohromadě právě jen sdílená představa vzdoru. Následná epizoda, zachycující „hrdinské osvobození“ jedné postavy z nápravného zařízení pro mladistvé, epizoda ž vyústí v zoufalý útěk jednotlivých protagonistů pryč ze státem ovládaného území (někteří volí útěk definitivní, Olin mizí za hranice)  potvrzuje zoufalost a tragičnost celého příběhu. Poslední obraz filmu je nouzí ve ctnosti permanentní revolty á tak těžce snáší běžné lidské city.

…a bude hůř Jak bylo naznačeno výše, umělecký zážitek ž je zjevně spojen u mnoha diváků i s vzpomínkou na vlastní – z pohledu historie – nedávnou minulost  v tomto případě záměrně komplexnějším jevem, než je tomu běžné v případě standardního filmového představení. Tvůrci, zejm. režisér Petr Nikolaev a producent Čestmír Kopecký, s filmem cestují po republice a promítají ho v místech podobného typu  je prostředí filmového příběhu. Fakt  film doposud nemá klasickou celorepublikovou distribuci, podstatným způsobem zvýznamňuje moment divákova rozhodnutí věnovat svůj čas filmovému dílu. V kontextu české kinematografie jde o jev ojedinělý a v současné době navíc již téměř nemožný; osobní vztah tvůrců k Pelcovu románu i k revoltě tehdejší doby jen podporuje tento vcelku osvěžující podnik.

Film …a bude hůř ale má i své neduhy é vycházejí jednak z nefilmové oblasti  z vlastní konstrukce vyprávění a hereckého obsazení. Mimouměleckým vlivem ž podstatným způsobem negativně ovlivňuje interpretaci ze strany diváků  fakt  pro mnoho mladších diváků se daný snímek stane pouhým „návodem“ k vlastnímu uspokojení; jde o jev ý lze jen těžko ovlivnit, ale zjevná snaha tvůrců sdílet vzpomínky a tragičnost revolty tehdejší doby stojí na předpokladu ý je do značné míry spíše přáním než skutečností. Nehledě na to  ona zákeřná beznaděj vycházející z pocitu osamění v zemi nikoho – v románu z mého pohledu zjevná a rozezleně deklarovaná – je ve filmu spíše utlumena ve prospěch drobnokresby jednotlivých postav a jejich způsobu života ý je právě předmětem určitého typu nostalgie. I obsazení neherce (Karla Žídka) do hlavní role Olina je rozhodnutím podobného typu jako výše naznačená snaha sdíletpřipomenout: přitom právě autentičnost, syrovost vyprávění je tím nejumělejším uměním každého umění.

Jde o film v každém případě zajímavý, inspirativní, v kontextu porevolučního českého filmu konečně autorský  těch mimouměleckých zájmů se v něm střetává až příliš.

…a bude hůř (ČR 2006)
Režie: Petr Nikolaev
Scénář: Petr Nikolaev, Jan Pelc, podle stejnojmenného románu Jana Pelce
Kamera: Diviš Marek
Střih: Jiří Brožek
Hrají: Karel Žídek (Olin), Filip Kaňkovský (Špína), Mirek Škultéty (Ota), Tereza Hofová (Olina), Radek Uhlíř (Lesní muž) a další.
První veřejnoprávní, 84 min.