Labyrint budoucnosti

Renesance Christiana Volckmana

Černobílý francouzský snímek Renesance ý koluje našimi kiny  dalším příspěvkem k současné fúzi narativních metod komiksu a filmu. Antiutopický příběh z roku 2054 byl natočen technologií motion capture, zakládá se tedy na velkém množství hraných pasáží é byly později podrobeny výrazné digitální postprodukci. Tento postup využívají mimo jiné i tvůrci počítačových her ve snaze o přiblížení se fotorealismu, výsledek v případě Renesance ale působí dojmem dvojrozměrné, ostře konturované komiksové kresby á je ve velkých celcích doplněna o 3D prostorové efekty.

Mezi inspirační zdroje režiséra Volckmana patří Ridley Scott s Blade Runnerem, Steven Spielberg s Minority Report, kreslíř Frank Miller a rozhodně japonský režisér Mamoru Oshii s přelomovou dvojicí anime filmů Ghost in The Shell. Ve výčtu bychom mohli pokračovat – intertextovost a na ní založený styl, propojující také film s jinými médii  pro film klíčovou záležitostí. Často zmiňován je například také poválečný film noir. Z rozhovorů é tvůrci poskytli, vyplývá  styl a metoda byly výchozím prvkem jejich úvah o budoucím díle a do značné míry jsou i hlavním pozitivem výsledku.

Příběh charakterního detektiva Karase a vědkyně Ilony Tasujevové á v rámci výzkumů v mocné nadnárodní korporaci Avalon (také přímá souvislost s dílem M. Oshii) objevila recept na nesmrtelnost, oplývá řadou žánrových klišé krimi a přináší málo originálního; na výsledném dojmu se však naštěstí nejvýrazněji podílí vizuální stránka, designérské a scenáristické nápady a efekty virtuální kamery. Ta například padá všemi party Paříže budoucnosti, z futuristických prosklených horních pater až na špinavá parkoviště a do odpadních stok – tedy od lesku příbytků genetických manipulátorů z Avalonu až po technologicky dlouho nemanipulovanou a zastarávající špínu sociálně podřazené skutečnosti. Urbánní prostor je každopádně labyrint, tvořený světlem a stínem, nebezpečný prostor, dokumentující milník i rizika lidského vývoje do roku 2054.

Renesance

Debutant Christian Volckman pracuje s velkým smyslem pro efekt a dynamiku, dobře pointuje jednotlivé scény. Větším problémem než současně působící styl je pro něj kompozice jednotlivých scén do podoby příběhu a logika návaznosti, zvláště když příběh stojí i na řadě neprokreslených vedlejších postav é mohou být pro diváka matoucí. (Zřetelné je to například při montáži paralelních dějů s odlišnou náladou.) Pravděpodobně se na tom podepsal právě i způsob natáčení, přinášející vizuálně působivé výsledky, ale poskytující dopředu minimální představu o výsledné montáži scén.

Renesance Christiana Volckmana je první tvůrčí evropskou odpovědí na vlnu komiksových filmů-adaptací hlavně americké a východoasijské produkce. Zdaleka nevyužívá intelektuální potenciál, se kterým pracovali někteří současní tvůrci z těchto kinematografií a kterého se Renesance dotýká tematizovanými skutečnostmi jako jsou genetické manipulace, vláda nadnárodních korporací a sociální realita budoucnosti. (V této souvislosti zvláště vynikne Mamoru Oshii jako učitel a nedostižený vzor.) Na druhou stranu ale jako vizuální počin ý stojí na designérské fantazii, stylových odkazech a současné hyperrealistické animační estetice, neselhává. V případě režiséra ý studoval výtvarné obory a ladil svůj první film jako retrofuturistickou vizi, bychom se neměli divit. Ale s lepším scénářem a více zkušenostmi s výstavbou příběhu může Volckman v budoucnu dosáhnout mnohem komplexnějších výsledků.

Renesance (Renaissance, Francie 2006)
Režie: Christian Volckman
Scénář: Alexandre de La Patellière a Mathieu Delaporte
Hudba: Nicholas Dodd
Střih: Pascal Tosi
Hrají: Daniel Craig (hlas), Patrick Floersheim (hlas), Catherine McCormak (hlas), Jonathan Pryce (hlas), Ian Holm (hlas) a další.
Bontonfilm, 105 min.
Pavel Sladký