Umění filmu

O Orfeovi

Když dělám film  to jako sen ý sním. Záleží jen na lidech a místech, o kterých sníme. Těžko nalézám spojení s druhými, stejně jako člověk v polospánku. Když někdo spí a někdo jiný se vkrádá do jeho pokoje, tak pro spícího neexistuje. Začne ožívat až ve chvíli, kdy vstoupí do snu. Neděle pro mě není dnem odpočinku, snažím se vrátit do spánku  nejrychleji je to možné.

Realismus v neskutečnu je trvalou pastí. Lidé mně vždycky mohou tvrdit  jedna věc je možná a druhá nemožná, ale víme my vůbec něco o tom  pracuje osud? Tento záhadný mechanismus jsem se snažil nahmatat. Proč je Orfeova Smrt oblečena zrovna takto? Proč cestuje v Rolls-Roycu a proč se Heurtebise zjevuje a mizí podle své vůle za určitých okolností, ale podléhá lidským zákonům za okolností jiných? To je věčnost á tak podněcovala myslitele od Pascala až po nejmenší z básníků.

Chtěl jsem se jen lehce dotknout nejvážnějších problémů bez špetky teoretizování. Takže film je napínavým příběhem ý tíhne k mýtu z jedné strany a k nadpřirozenu z druhé.

Vždycky jsem měl rád onu zemi nikoho za soumraku, kde se daří záhadám. A také jsem si myslel  kinematografie se jí umí krásně přizpůsobit a dokáže lidem poskytnout alespoň trošku z dobrodružství é nazývají nadpřirozeným. Čím blíže se dostáváte k tajemnu, tím důležitější je zůstat realistický. Rádio v autě, kódované zprávy, signály na krátkých vlnách a přerušení elektřiny, to vše je pro nás všední a mně to umožňuje stát oběma nohama na zemi.

Nikdo neuvěří ve slavného básníka ž jméno si vymyslí autor. Musel jsem najít nějakého mytického pěvce, básníka všech básníků, tráckého pěvce. A jeho příběh je tak okouzlující  by bylo pošetilé poohlížet se po jiném. Je základem, se kterým jsem si vyhrál. Nedělám nic jiného, než že sleduji spád všech vyprávění é se během dlouhé cesty  ušly, mění podle toho, kdo je vypráví. Racine a Molière to dokázali lépe. Napodobovali antiku. Vždycky radím lidem  napodobovali nějaký model. Básník je souzen podle toho  nemůže dělat stejnou věc dvakrát a zároveň vlévá nové víno do starých měchů.

Orfeova Smrt a Heurtebise vyčítají Orfeovi  klade otázky. Touha porozumět je vyhrazena jenom člověku.

Není nic sprostšího než díla á se chlubí tím  chtějí něco dokázat. Orfeus se přirozeně vyvaruje sebemenšího náznaku snahy něco dokázat.

„Co jste tím chtěl říct?", zní módní dotaz. Chtěl jsem říct to  jsem řekl.

Veškeré umění může a musí počkat. Může se stát  umění obživne až po autorově smrti. Kinematografie je svojí směšnou cenou nucena k trvalému úspěchu, takže se spokojí s pouhou zábavou.

V případě Orfea jsem se rozhodl riskovat a natočit film, se kterým by si kinematografie mohla dovolit onen luxus čekat – jako by šlo o umění é si sama zaslouží.

Krása nesnáší ideje. Vůbec se k sobě nehodí.

Naše doba se stává vysušenou idejemi. Je dítětem Encyklopedistů. Ale mít ideje nestačí: idea se nás musí zmocnit, honit nás, posednout nás, stát se nesnesitelnou.

Krev básníka byla založena na básníkově potřebě projít řadou smrtí a znovu se zrodit v podobě bližší jeho skutečnému bytí. Zde bylo téma rozehráno jedním prstem nevyhnutelně proto  jsem musel vynalézt řemeslo é jsem dosud neznal. V Orfeovi se tématu chopí celý orchestr a to je také důvod, proč spolu tyto filmy přes propast dvaceti let souvisí.

Často jsem tázán na postavu prodavače skla: jako jediný byl schopen vyjádřit skutečnost  nic není tak těžké jako prolomit zvyk jednoho povolání; ačkoli zemřel velice mladý, stále ho vidíme oplakávat své zboží v místech, kde okenní tabulky nemají žádný smysl.

Když se dá stroj do pohybu, všechno ho musí následovat, takže ve scéně, kdy se Marais vrací domů, dosáhne komického účinku aniž by překročil jisté hranice vkusu a prolomil rovnováhu mezi lyričností a operetou.

To samé platí o Françoisovi Perierovi ž kousky se nikdy nestanou zlomyslnými a my ho nemůžeme podezřívat z využívání nadpřirozených sil. Největší nároky však vyžadovala postava Orfea, zápasícího s nespravedlností literární mladosti. Podle mě nemá nějaká skrytá tajemství á odhaluje a která ho klamou. Dokazuje svoji velikost pouze skrze herce. O i zde pro mě platí  Marais ozářil film svojí duší.

Mezi nedorozumění á byla o Orfeovi napsána, stále patří popis Heurtebise jako anděla a Princezny jako Smrti.

Ve filmu není žádná Smrt ani anděl. Ani nemůže být. Heurtebise je mladá Smrt sloužící jako jeden z mnoha podřízených Smrti a Princezna není o mnoho víc Smrtí než letuška andělem.

Nikdy jsem nesáhnul na dogmata. Oblast  zobrazuji  hranice života, země nikoho, ve které se člověk potácí mezi životem a smrtí.

Když je Marais chválen za své herectví v Orfeovi, říká: „To film hraje moji roli za mne."

Tři základní témata v Orfeovi jsou:

  1. Postupná smrt  musí básník projít, než se – slovy Mallarmého – promění věčností sám v sebe.
  2. Téma nesmrtelnosti: postava á představuje Orfeovu Smrt, obětuje a zničí samu sebe  mohl být básník nesmrtelný.
  3. Zrcadla: pozorujeme sami sebe v zrcadlech  stárneme. Zrcadla nás přibližují smrti.

Ostatní témata jsou směsicí orfického a moderního mýtu: například hovořící auta (radiové přijímače v autech).

Orfeus je realistický film; anebo, lépe řečeno, vezmeme-li v úvahu Goeteovo rozlišení mezi realitou a pravdou  filmem, ve kterém vyjadřuji svoji osobní pravdu. Jestliže nejde o divákovu pravdu a jestliže se dostává divákova osobnost do konfliktu s mojí, pak mohu být nařčen ze lži. Dokonce se divím  lidé mohou být stále prosáklí cizími idejemi v zemi známé svým individualismem.

Pokud se Orfeus setkává s mrtvým publikem, může se setkat také s někým, kdo je otevřen mým snům a svolí k tomu  byl uspán a snil se mnou (přijímaje logiku snu á je nepřenosná a neřídí se naší logikou).

Mluvím stále jenom o mechanice, zatímco Orfeus sám o sobě vůbec není snem: skrze bohatství detailu podobnému tomu é nacházíme ve snech, shrnuje Orfeus moje pojetí a způsob života.

11. října uplynulo 40 let od smrti Jeana Cocteaua.

Jean Cocteau