3.6.1922
Narození Alaina Resnaise v bretaňském městě Vannes jako jediné dítě lékárníka Pierra Resnaise a Jeanne Resnaise. Kvůli chatrnému zdraví se od raného věku věnuje čtení literatury. Ovlivňuje ho zejména Marcel Proust a Katherine Mansfieldová. Objevuje surrealistické malířství (René Magritte, Max Ernst). Čte komiks, má zálibu v populárních románech (hlavně Harry Dickson).
1932 – 1937
Nedokončené studium na koleji svatého Františka Xaverského. Ve čtrnácti letech první film – ekranizace Fantomase na 8 mm Kodak. V roce 1937 navštěvuje Pitoefovu inscenaci Čechovova Racka. Pod vlivem tohoto představení se rozhoduje pro vlastní tvorbu.
1939 – 1941
Odchod do Paříže, kde navštěvuje herecký kurs.
1942
Malá role v Návštěvě z temnot Marcela Carné
1944 –1945
Zapisuje se na filmovou školu IDHEC, obor střih, ale po třech semestrech ji opouští. V následujícím roce absolvuje povinnou vojenskou službu.
1945
Natáčí surrealistickou hříčku Schéma d'une identification s Gérardem Philipem v hlavní roli. O rok později dokončuje film Ouvert pour cause d'inventaire s Daniele Delormovou. Ani jeden z těchto filmů se ale nedochoval.
1946 – 1948
Realizuje cyklus krátkých dokumentů o malířích Coutaudovi, Labissovi, Hartungovi, Domelovi, Dominguezovi, Goetzovi a Ernstovi. Pracuje jako střihač a asistent režisérky Nicole Védrèsové na jejím dokumentu Paříž 1900, později stříhá filmy Françoise Truffauta (Une Visite, 1955), Agnès Vardové (La Pointe-courte, 1956) či Jacquese Doniol-Valcroze (L´Oeil du maître, 1957)
1947 – 1958
Období dokumentů.
Van Gogh (1948): pomocí střihu a výrazných jízd kamery vytváří Resnais svébytnou koláž á se pokouší vyjádřit život malíře skrze jeho obrazy. Tento dokument je nejprve oceněn dvojitou cenou na bienále v Benátkách a posléze odměněn i Oscarem
Gauguin (1950): popisuje Gauginův odjezd z Paříže na Tahiti. Obrazy tahitských žen slouží k poukázání na Gauguinovy sny a noční můry.
Guernica (1950): kolážovitá struktura propojující Guernicu s malbami z Picassova modrého období slouží Resnaisovi k vyjádření tragédie zničení španělského města za občanské války. Tohoto účinku dosahuje pomocí ostrého střihu, nájezdů kamery na plochy plátna a zejména častým užitím velkých detailů. Celý film je navíc podkreslen poetickým textem Paula Éluarda ý mu dodává další významy.
Sochy také umírají (Les Statues meurent aussi, 1953)
Společně s Chrisem Markerem. Formou etnografického dokumentu vypovídá o hodnotách afrického umění, ohroženého kolonialismem. Despotický režim rozkládá kulturní paměť národa, olupuje o minulost. I přes ocenění snímku Cenou Jeana Viga byl film díky cenzurní komisi stažen z distribuce.
Noc a mlha (Nuit et brouillard, 1955)
Film s tematikou holocaustu vznikl u příležitosti desátého výročí osvobození koncentračních táborů spojeneckými silami v roce 1945. Film je vystavěn na kontrastu barevných záběrů polské krajiny a černobíle snímaných historických dokumentů, popisujících chronologii holocaustu od jeho zrodu až po osvobození. Vzniká tak ostrý předěl mezi „černobílou“ minulostí a „barevnou“ přítomností. Tento kontrast je zdůrazněn pomalými jízdami kamery v přítomnosti, čímž navozuje až jakousi meditativní atmosféru. Podobně jako v Guernice volí Resnais komentář napsaný Jeanem Cayrolem. Snímek byl oceněn Cenou Jeana Viga.
Všechna paměť světa (Toute la mémoire du monde, 1956)
Filmová prohlídka pařížské Bibliothéque National. Snímek sleduje proces katalogizace nové knížky až k čtenářské výpůjčce. Spletitý prostor knihovny je evokován pomocí dlouhých pomalých jízd, vedených po horizontále i vertikále. Vzniká tak dojem labyrintu. Někteří kritici dokonce vnímali zobrazení knihovny jako pevnost a každou knihu jako vězně. Epilog dokumentu je pak věnován ironickému zobrazení čtenářů.
Píseň styrénu (Le chant du Styréne, 1958)
Považován za nejabstraktnější z Resnaisových dokumentů. Zobrazuje továrnu na polystyren, přičemž sleduje vývoj pozpátku – od výrobku k přírodní látce.
1959
Hirošima, má láska (Hiroshima mon amour)
Snímek natočený podle scénáře Marguerity Durasové se odehrává v Hirošimě roku 1957, kde francouzská herečka prožívá milostný vztah k japonskému architektovi. Stejně jako v předchozích filmech i zde vstupuje do popředí otázka času, respektive vztahu minulosti a přítomnosti. Postava francouzské herečky v sobě skrývá bolestný zážitek lásky z konce války. Tento zážitek se v četných reminiscencích vrací. Minulost ovlivňuje přítomnost. Rozostřené vnímání času podporují fragmentární a silně stylizované promluvy obou hlavních postav. O to více vyniká kontrapunkt mezi obrazem a zvukem. Film se tak stává jakousi elegií za Hirošimu, kde minulost prostupuje přítomnost.
1961
Loni v Marienbadu (L´Année derniére á Marienbad)
V tomto filmu, napsaném francouzským experimentálním romanopiscem Alainem Robbe- Grilletem, se Resnais vzdává klasického vyprávěcího rámce. Namísto toho volí abstraktní styl. Postavy nemají jména, herectví je přísně odpsychologizované. Dialogy postav jsou podobně jako v dílech francouzského Nového románu nedořečené, nedávající smysl. Největší důraz se proto soustředí na popis – detailní popis zámku (možná paralela s Robbe-Grilletovými Židlemi), stejně jako přilehlých prostor (geometrická přesnost kompozice vyniká ve scénách v parku, kde činí z postav čistě výtvarné prvky).
Film vyhrál Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu.
1963
Muriel aneb čas návratu (Muriel ou le temps d´un retour)
Resnaisův první barevný film byl natočen podle dramatu Jeana Cayrola. Resnais zachycuje na příběhu jedné rodiny morální dilemata své doby, vztahující se k alžírské válce. Pomocí mizanscény dotváří charakteristiku osob (například Bernardův ateliér je velmi improvizovaný ž může svědčit o Bernardově duševním stavu). Resnais zde nepoužívá obvyklé jízdy kamery, ale skládá scény ze statických, časově krátkých záběrů. Díky rychlému sledu záběrů na různá místa se tříští představa o prostoru. Využívá poetického kontrapunktu k ději pomocí melancholické písně á se jako leitmotiv neustále vrací.
1966
Válka skončila (La Guerre est finie)
Film podle scénáře Jorga Semprúna. Drama příslušníka antifrankistického hnutí Diega a jeho krize identity jsou podány skoro deníkovým způsobem. Děj zasazený do tří dnů tematizuje nejen protiklad mezi erotickými vztahy a konspirací (Mariance, Nadine – revolucionářství), ale hlavně otázku identity a s ní související paměti. Spolu s filmem Stavisky je Válka skončila považována za Resnaisův nejvíce politický film.
1967
Daleko od Vietnamu (Loin du Vietnam)
Resnais přispívá do tohoto povídkového filmu jedinou hranou epizodou o spisovateli ž se zpovídá z ošklivosti ho plní válka i bezmoc.
1968
Miluji tě, miluji tě (Je t´aime t´aime)
Jeden z Resnaisových nejodvážnějších experimentů s filmovým časem (viz samostatný text v tomto čísle Fantomu) skončil finančním nezdarem. Režisér se na několik let odmlčel.
1974
Stavisky…
Návrat ke spolupráci se Semprúnem a k formě politického filmu. Film se zabývá životem Serge Alexandra zvaného Stavisky ž smrt, respektive vražda, málem položila francouzskou vládu. Přestože je děj filmu přesně časově určen (24.7.1933 – 8.1.1934), používáním častých flashbacků a flashforwardů (zasedání Výboru v dubnu 1934) zvýrazňuje působení času na život jedince. Ve filmu je kladen důraz na pečlivé vykreslení třicátých let ž se projevuje zejména na mizanscéně (kostýmy, dekorace ve stylu art deca). Hudba složená Stephenem Sondheimem se stala nejprodávanějším soundtrackem. Díky obsazení francouzské hvězdy Jean-Paula Belmonda do role Staviského měl film největší návštěvnost z Resnaisových filmů 70. a 80. let.
1977
Prozřetelnost (Providence)
První Resnaisův anglicky mluvený snímek obsahuje dvě roviny: první tvoří soukromí smrtelně nemocného spisovatele Cliva Langhama (John Gielgud) ý se v předvečer svých narozenin poddává představivosti… Tak vzniká rovina druhá á v mnohém doplňuje předchozí že v ní vystupují postavy z Clivova rodinného života – ovšem ve velmi bizarních situacích ž spolu nesouvisí. Někteří kritici v tom viděli neschopnost spisovatele napsat normální příběh kvůli své nemoci. Film se tak stává jakýmsi metatextem, textem o textu. John Gielgud obdržel New York Film Critic Award jako nejlepší herec a snímek samotný pak vyhrál v Cannes Cenu poroty.
1980
Můj strýček z Ameriky (Mon oncle d´Amérique)
Počátek spolupráce se scenáristou Jeanem Gruaultem. Celý film je věnován Henrimu Laboritovi, vědci, zabývajícímu se behaviorismem. Do tohoto dokumentárního rámce, v němž Laborit prezentuje a laboratorně dokládá své ideje, Resnais začleňuje osudy tří fiktivních postav, přičemž každá z nich reprezentuje jiný společenský kontext. Vzniká tak dialog různých „textů“ ý rozšiřuje možné pohledy na skutečnost.
1983
Život je román (La vie est un roman)
Resnais znovu ve spolupráci s Gruaultem natáčí kolážovitě strukturovaný film ý se kromě propojení různých časoprostorových rovin vyznačuje smělou výtvarnou stylizací. Resnaisova volná imaginace však byla některými kritiky označena za příliš nekoherentní. Největším úspěchem filmu byla podle nich spolupráce s kreslířem Enki Bilalem ý ozvláštnil metodou malování na sklo jednu dějovou linii.
1984
Láska až za hrob (L´Amour à mort)
Zmrtvýchvstání nikoli jako katarzní vyústění, ale jako hybatel celého vyprávění. Radikální životní zkušenost nepřinese hlavní postavě – archeologovi Simonovi – poznání a životní naplnění se zprvu zdá. Jeho vztah k Elisabeth musí projít novou zkouškou…
1986
Mélo
Další z Resnaisových průzkumů lidských citů. Adaptace hry Henri Bernsteina je vedena v divadelní stylizaci za účasti čtyř pro režiséra stěžejních herců: Sabine Azémy, Fanny Ardantové, Pierra Arditiho a André Dussolliera.
1989
Chci domů (I Want to Go Home)
Nejrozvernější Resnaisův film. Mladá žena Ellis se vydává do Paříže studovat dějiny literatury že už nemůže vystát svého otce – komiksového kreslíře – s celou americkou popkulturou. Záhy se však vše zvrhne ve svůj opak – viz recenze v tomto čísle Fantomu.
1992
Gershwin
Návrat k formě dokumentárních esejů o umění.
1993
Smoking/No smoking
Resnais adaptuje hru Alana Ayckbourna Intimate Exchanges á je rozdělena na množství samostatných částí ž představují různé možnosti vedení vyprávění. Všechny role u Resnaise ztvárňují pouze dva herci – Sabine Azéma a Pierre Arditi. Natáčelo se výhradně v ateliéru, kde výtvarník Jacques Saulnier nechal vytvořit přesnou kopii yorkshirských staveb a krajiny. Snímek vyhrál v roce 1994 5 Césarů, Stříbrného medvěda na berlínském festivalu a Cenu Louise Delluca.
1997
Stará známá písnička (On connaît la chason)
Příběh dvou sester (Sabine Azéma jako vdaná Odille a Agnès Jaoui jako svobodná Camille) a jejich milostných problémů je zde ozvláštněn fragmenty písní. Ty jsou používány v rámci muzikálové tradice – jsou motivovány náladou, nevyřčenými emocemi (Simon a fragment Bécaudovy Nathalie), zároveň však dané osoby charakterizují (Nicolas – hypochondr). Oproti tradičnímu muzikálu se však nejedná o originální hudbu, ale o známé populární šlágry é postavy znají z běžného poslechu a se kterými se různě ztotožňují.
2003
Na ústa ne (Pas sur la bouche)
Po vzoru vídeňských operet a muzikálů Freda Astaira a Ginger Rogersové natáčí Resnais muzikál založený na mnoha nedorozuměních a převlecích. Film na rozdíl od předchozího využívá plně pěveckých čísel.
2006
Resnaisův poslední snímek C&oeilig;urs získává v Benátkách Stříbrného lva za režii a začíná se o něm hovořit jako o události roku.