Po revoluci

Snílci Bernarda Bertolucciho

Bertolucci je režisér – kosmopolita. Začínal sice jako přední filmař nové post-neorealistické generace v Itálii, po úspěchu Konformisty se však vydává na pouť filmu zaslíbenými zeměmi. Tento kosmopolitní ráz se ovšem nevztahuje pouze k vnějším produkčním podmínkám, ale odráží se v samotné struktuře filmů. V Bertolucciho příbězích é se často odehrávají v exotických krajinách, se setkávají postavy odlišných národností a kultur. Také jeho režijní styl není lehce zařaditelný do úzkého rámce národní kinematografie, ale mohutně se rozpíná nad nejrůznějšími tradicemi: je v něm patrná rosselliniovská střídmost, viscontiniovská rafinovanost, stejně jako godardovská rozvernost. Na druhou stranu jako jeden z mála filmařů starého kontinentu dokázal skloubit evropskou modernitu s dědictvím Hollywoodu a tím dát americké kinematografii nový impuls. Bertolucci vrátil Americe grandiózní epičnost leanovských dramat a vydobyl jim místo v postmoderním filmu. Dnes je Hollywood plný Bertolucciho dědiců – ať už v dobrém (Cameron), či špatném (Jackson).

Snílci Ani Snílci nejsou v tomto ohledu nějakou výjimkou. Bertolucci v nich potvrzuje směřování ým se jeho tvorba v poslední době ubírala. Pomalu upustil od výpravného historického žánru a přešel ke komorním psychologických melodramatům. Ty jsou přitom podány úhlednou a divácky vstřícnou formou: Bertolucci si libuje v prokomponovaných záběrech, harmonicky sjednocujících subtilní hru světla s umírněným vrstvením barev. Jednolitý tok jeho vyprávění plyne v pozvolném tempu, nekomplikovaném – jako v začátcích – nejrůznějšími formálními výboji. Bertolucciho filmy působí jako lehké letní šaty ými prosvítá obnažené tělo jeho hlavních hrdinek. Nikdy se nedostaneme na kůži (natož pod ni) že jsme příliš fascinováni jemnými záchvěvy povrchu.

Tématem, dějem a atmosférou Snílci nejvíce připomínají Bertolucciho druhý film Před revolucí ým v roce 1967 oslnil Paříž. Vypráví v něm příběh mladého intelektuála, před kterým se otevírá život se svými nádhernými propastmi. Jeho světu vládne láska, politika a film – konstanty Bertolucciho tvorby. Snílci ve svých nejlepších momentech zachycují závrať z nabitého mládí: nezkrotná vášeň cinefilie, erotiky a politického odporu. Vše je stmeleno dohromady v jeden rozpoutaný živel. Citace milovaných filmů dialogem, obrazem i střihem, líčením nezfalšovaná krásná tvář Evy Green, nehasnoucí fotogeničnost Paříže. Díky těmto a dalším podobným výjevům nevadí  je děj veden příliš konvenčním způsobem. Ustupuje do pozadí popisu, stejně jako politika lásce. Důraz je kladen na jednotlivé situace, ve kterých se zastavil čas. Revoluce se nakonec odehrává pouze pod okny domu iluzí ý nabourá až tvrdý náraz reality.

Michael Pitt – Eva Green V jednom se však Snílci od Před revolucí diametrálně liší. Před revolucí bylo razantní Bertolucciho otázkou po stylu. Sám film byl revolucí. Nejen hrdinové, ale i filmová forma byla mladá. Rozhlížela se kolem a plnými doušky nabírala, odkud se dalo – z Hawkse, Rosselliniho, Godarda. Vše bylo možné, upřímné a uvěřitelné. Opravdovost se dala spatřovat nejen v psychologickém profilu postav, ale hlavně v jízdě kamery („jízda je morálním stanoviskem“), úhlu záběru a způsobu střihu. Film byl podepsán krví autora. V tomto ohledu jsou Snílci nesmírně starým a odosobněným filmem. Jsou vyprávěny z chladného nadhledu zavedených filmařských postupů. Původní ostří je obroušeno snad letitou praxí, snad slabou vůlí. Bertolucci se vrací do Evropy, ale se silným finančním zabezpečením v zádech. Chce oslovovat davy diváků spíše než natočit osobní film o době é byl sám svědkem. V dnešní kinematografii tak stojí stranou; jeho revoluce už dávno proběhla.


Snílci Snílci (The Dreamers, Velká Británie 2003)

Režie: Bernardo Bertolucci
Scénář: Gilbert Adair
Kamera: Fabio Cianchetti
Střih: Jacopo Quadri
Výprava: Jean Rabasse
Hrají: Michael Pitt (Matthew), Louis Garrel (Theo), Eva Green (Isabelle)
130 min., Fox Searchlight