Bong Joon-ho o The Host

Co je pravdy na tom  podnětem k natočení filmu byla fotografie lochneské příšery  jste ukázal svému producentovi?

Je to pravda. Udělal jsem montáž Nessie uprostřed řeky Han v Soulu a řekl: „Tohle je můj budoucí projekt!“. Byl trochu zaskočen, ale nakonec souhlasil. To bylo asi tak před čtyřmi lety.

Filmy o monstrech většinou vznikají na základě konkrétních historických obav – například v 50. letech z atomové energie. Bylo tomu tak i u vás?

V 50. letech vycházely filmy o monstrech ze strachu z nukleární bomby a Sovětské hrozby. The Host můžeme považovat za obavu z nynějšího konání Američanů. Tyto aktivity americké armády vyznívají spíše satiricky, než abychom je brali příliš vážně. Film se zaměřuje především na boj jedné rodiny v situaci á je zcela mimo jejich kontrolu. Tito lidé jsou slabí, žádní hrdinové a navíc je v pomoci zklame i místní systém.

Film vlastně využívá bezmoci typické pro filmy o monstrech a umísťuje ho do sociálního kontextu.

Hlavní důraz není v přemožení monstra, ale v energii vycházející z malé holčičky á je uvězněna v jeho doupěti a bojuje o přežití, a z rodinné výpravy na její záchranu. Tímto prvkem se The Host hodně odlišuje od klasických monster filmů.

The Host Boj rodiny je mařen zásahy úřadů ž vám umožňuje vnést do příběhu prvky třídního napětí a sociálního komentáře.

Přesně tak. Je to srozumitelné zejména pak pro korejské publikum že chápe to, čím rodina prochází. Nevím  film bude vnímán jinde, ale domnívám se  problém zbavování práv nižší třídy je problémem globálním.

Můžeme z toho odvodit fakt  Jižní Korea je stále autoritářskou zemí?

Samozřejmě. Sice už netrpíme pod vojenskou diktaturou, ale stále je tu patrný vládní, ale i lidský autoritářský přístup. Je velmi těžké ho setřást.

To je i téma vašeho předcházejícího filmu Vzpomínky na vraždu?

Ano . Až na ten rozdíl  film je portrétem 80. let, kdy tu vládla nejtvrdší vojenská diktatura. V The Host to není tak extrémní, ale přesto tohle téma můžete pozorovat v obrazech některých lidí.

Nenašeptával vám někdy váš producent  slevil na sociální tématice a zaměřil se víc na samé monstrum?

Kupodivu ne. Myslím si  úspěch filmu Vzpomínky na vraždu mi koupil víc volného prostoru. Problémy vycházely především z rozpočtu. Jestli si můžeme dovolit udělat speciální efekty é jsme chtěli.

V dnešní době viděli diváci na plátně snad všechno. Jak lze ukázat monstrum é i přesto je stále schopné lidi vyděsit?

Netoužili jsme po klasické příšeře z podobných filmů. Měli jsme k dispozici fotky zvláštních tvorů, opravdových mutací způsobených přírodními katastrofami. Ryba se zakřivenou páteří je základní podoba, ale zbytek podoby je ryze praktický. Musí to rychle běhat po souši, viset z mostu a vůbec být akrobatické.

The Host Nemyslíte si  diváci budou mírně dezorientovaní směsicí monster filmu, rodinného dramatu, černé komedie a sociálního komentáře?

Použil jsem stejnou techniku jako ve Vzpomínkách na vraždu ž docela hodně temný příběh má v sobě komediální prvky. Je pravda  The Host je větší mix. Lidé mají tolik tváří  jsem cítil jako svou povinnost prozkoumat několik různých druhů emocí v příběhu každého z nich.

Je tahle emocionální šlechetnost typicky korejská?

Je to reflexe korejských lidí že my dokážeme být velmi expresivní. Lidé ze Západu si občas myslí  to někdy přeháníme, ale my jsme takoví.

Odráží tato směsice různých prvků váš vlastní režijní vkus?

Mou opravdovou láskou jsou americké žánrové filmy. Zprvu se řídím žánrovými konvencemi, ale pak je chci narušit a obrátit je vzhůru nohama. Tehdy nastupují korejské elementy. Moje generace vyrostla na zahraničních filmech z 80. let, kdy byla korejská kinematografie zahlcena importním zbožím a nebyla v dobrém stavu. Je to jako když chcete být ovlivněn, ale ne přehlcen.

Které zahraniční filmy na vás udělaly trvalý dojem?

Můj osobní obdiv patří starým japonským režisérům  byli Kurosawa a Shohei Imamura, ale jsem velkým fandou korejského režiséra Kim Ki-Younga. Miluji i americkou scénu před filmy ČelistiHvězdné války. John Frankenheimer, John Schlesinger, Alan J. Pakula, Sidney Lumet – tito režiséři nejsou považováni za hlavní „autory“, ale byli velkými profesionály, kteří byli schopni vložit do svých filmů svůj vlastní vkus, pocity a emoce, to vše navzdory hollywoodskému systému.

Z Time Out přeložila Jaroslava Hynštová