DVD/VHS

Po dvou průměrných snímcích Impostor (2002, Gary Fledder) a Výplata (2003, John Woo) a vynikající Minority Report (2002, Steven Spielberg) přichází v krátké době další adaptace díla z pera renomovaného amerického autora science fiction Philipa Kinreda Dicka. Temný obraz není – narozdíl od výše zmíněných titulů – natočen podle povídky, ale jako předloha zde posloužil stejnojmenný román z roku 1977 ý spadá do pozdního období Dickovy tvorby (Dick zemřel v březnu 1982, první adaptace – Scottova Blade Runnera se již nedočkal). Tato skutečnost je velmi podstatná. Dickova autorská síla tkvěla ve schopnosti rozvinout příběh na velké ploše a podepřít filosofické či sociologické teze brilantně vystavěnou psychologií postav. Z tohoto důvodu jeho povídky působí místy poněkud schematicky, vyvolávají dojem synopse pro nějaký větší útvar – kupříkladu filmový příběh. Dramatické mezery lze přitom snadno vyplnit akcí ž nevhodně odvádí výsledný tvar od temné psychologicko-filosofické sci-fi ke klišé akčního filmu. Ryzím příkladem takového selhání jsou již zmíněné snímky Impostor a Výplata, v nichž je chudičký příběh vybaven plochou psychologií a vyplněn poněkud vykonstruovanými akčními scénami. Temný obraz je zcela jiný – jde o pozvolný psychologický thriller s velkým množstvím dialogů a bez výraznějšího akčního potenciálu ý je – narozdíl od většiny Dickových románů – zbaven nadpřirozených motivů zapojených do kontextu soudobé společnosti (telepatie, předvídání budoucnosti atp.). Budoucnost je zde použita pouze jako velmi civilní kulisa pro rozehrání intimního dramatu a zároveň jako východisko pro kritiku struktury a způsobu fungování modelové společnosti. Spíše se jedná o jakousi alternativní verzi přítomnosti, v níž se technologie – reprezentovaná prostředky ke sledování jedince a průniku do jeho soukromí – nachází na vyspělejší úrovni a totalitní režim nabývá vypjatější – ovšem stále velmi nenápadné – podoby.

Policista Bob Arctor (Keanu Reeves) žil navenek šťastným životem ve vlastním domě se svou ženou a dvěma dcerkami. Pocit fádní každodennosti a vnitřní prázdnoty ho však jednoho dne přemohl a on své obydlí, rodinu i celou dosavadní existenci opustil. Setkáváme se s ním v okamžiku, kdy žije na předměstí Los Angeles spolu s narkomany Charlesem Freckem (Woody Harrelson) a Jamesem Barrisem (Robert Downey Jr.) a usiluje o přízeň překupnice drog Donny Hawthornové (Wynona Ryderová). V daném společenství přitom funguje jako tajný agent ž úkolem je odhalit zdroj nové, masově rozšířené drogy – tzv. „látky D“. Zdá se  jeden z jeho blízkých by mohl mít k tomuto zdroji velmi blízko.

Snímek Temný obraz má své nesporné kvality. Rozhodně sem spadá režijní práce s herci. Všechny hlavní postavy jsou solidně typově obsazeny a herecky ztvárněny. Dialogické scény umě drží výstavbu a atmosféru originálu, daří se uchovat Dickův chytrý humor i plíživý nástup nejistoty a klamu. Keanu Reeves opět dokazuje  pokud je vhodně obsazen, dokáže své postavě vtisknout život i bez vrstevnatějšího hereckého projevu. Věčně zachmuřený, duševně rozklížený Bob Arctor do této kategorie rozhodně patří. Výtečná je například retrospektiva scény, v níž se hlavní hrdina definitivně rozhodne opustit svou rodinu (jeden z nenápadných vrcholů filmu). Reevesův projev je navíc opřen o působivou vizuální složku. Herecky ovšem kraluje Robert Downey Jr. v roli neodolatelně komického, ale v důsledku nevypočitatelného a podvratného rádobyintelektuála Jamese Barrise. Mírná bezkrevnost Wynony Ryderové je pak způsobena spíše značným scénáristickým zjednodušením postavy Donny Hawthornové než jejím hereckým vkladem. V knize je tato figura vykreslena jako bytost daleko rozporuplnější – o to překvapivější je potom závěrečné odhalení.

Richard Linklater ovšem zaslouží uznání především za obrazové ztvárnění snímku (Škoda  si ho domácí divák nemohl vychutnat na velkém plátně). Vizualita Temného obrazu je velmi působivá, v řadě scén se daří umě vyvolat u diváka paranoidní dojem  se světem okolo není něco v pořádku. Navíc je doplněna velmi vhodnou hudební složkou á postrádá výraznější melodické motivy, zneklidňující zvukové plochy se tu mísí s tichým cinkotem evokujícím atmosféru zastaveného času. Animace rozmlžuje, přikrývá a deformuje rysy klasického filmového obrazu obdobně jako droga vytlačuje z mysli kontury reality. Dominují křiklavé, syntetické odstíny pastelových barev. Obrazové motivy mají měňavou, těkavou podobu, působí dojmem nestálé životnosti, proměnlivosti, mají potenciál v každém okamžiku se zhroutit a nebo přeměnit ve zcela nový tvar. Linklater využívá těchto atributů velmi střídmě a nenápadně – například ve scéně, kdy se Robertu Arctorovi po požití drogy změní jeho přátelé před očima v obří hmyz, nebo ve scéně proměny spící prostitutky v Donnu a zpět. Výborným nápadem bylo také použití rychloposuvu událostí vpřed, kdy zvolená forma předjímá přítomnost sledovacího a nahrávacího zařízení. Zcizovací obrazové prvky jako ruchy, rychloposuvy či dělení a vrstvení obrazu ale mohly být použity důsledněji a ve větší míře.

Tím se dostáváme k problému  vlastně chybí filmu oproti původní předloze. Přechod Roberta Arctora z relativně normálně uvažujícího jedince ve zhroucenou trosku je ve filmu znázorněn velmi nárazově a schematicky. Před tím, než Dick pošle Arctora za zdi státem dotované léčebny Nová cesta, nechá ho prožít fázi hluboké paranoidní schizofrenie. V důsledku rozpolceného myšlení, kdy jedna z mozkových hemisfér soupeří s druhou, začne hlavní hrdina při podrobném studiu záznamů sledovacího zařízení podezírat sebe sama. Na tuto fázi klade Dick ve své knize velký důraz, a působivě tak znázorňuje nejen rozklad mysli hlavního hrdiny ý v obleku rozbíjejícím jeho identitu na milióny fragmentů považuje sebe sama za podezřelou cizí osobu, ale světa jako takového. Film tento motiv – z poněkud nepochopitelných důvodů – zcela vypouští. (Osobně se domnívám  film byl pod tlakem studia násilně přestříhána a zkrácen.)

Svět a postavy Dickova Temného obrazu v sobě nesou skrytou temnou stranu, jsou podvratně dvojaké a v důsledku souměrné podle osy hlavního hrdiny. Robert Arctor je na počátku příběhu vyšetřujícím policistou a postupem času se vlivem rozkladu své osobnosti přesouvá na druhou stranu barikády – nejprve jako podezřelý, posléze jako oběť drogy, proti níž po celou dobu bojoval. James Barris se z – na první pohled neškodného – intelektuálního pomatence mění v nebezpečného manipulátora, ovšem nakonec se jeho postava jeví z ptačí perspektivy zanedbatelnou. Skutečná stopa k temné podstatě věcí vede neviditelnou cestou přes postavu Donny Hawthornové. Nejprve se z pouliční trosky zhuntované látkou D a kokainem vyklube Arctorův nadřízený agent a posléze v samém závěru knihy objeví otupený Arctor na farmě Nové cesty drobné modré květiny zakryté lány kukuřice – přírodní zdroj látky D. Společnost sama se ukáže být bipolární, sama představuje zdroj drogy íž přítomnost a distribuci se snaží vymýtit. Stát sám si pěstuje svou potravu, buduje negativní sociální jev  mohl následně usilovat o jeho potlačení, a odůvodnit tak svou totalitní povahu (s podobným motivem pracuje snímek V jako Vendeta). Tento fakt z filmu příliš nevyplývá. Totalita je zde zřetelně patrná – policejní hlídky jsou všudypřítomné, systém hojně využívá různé technické možnosti průniku do soukromí a zasahuje proti projevům svobodné vůle (direktivní pokyny pro Arctora ý se při úvodním výstupu na konferenci o boji proti látce D odchýlil od stanoveného textu, nebo scéna zakročení policejních jednotek proti osamělému politickému aktivistovi). Její propojení s výrobou látky D ale ze závěru není až tak patrné. Finální pointu lze spíše vykládat tak  Nová cesta funguje jako na státu nezávislá, soukromá jednotka ž značně obrušuje celkový, řekněme politický význam příběhu.

Linklater si nemohl pro svou adaptaci vybrat vhodnější dobu. Dickova kniha je velmi sevřené, mnohovrstevnaté a vizuálně podnětné dílo é je v současné době maximálně aktuální. Povahou příběhu souzní se soudobou a ještě zcela nevyčerpanou vlnou konspiračních či mysteriózních thrillerů (Telefonní budka, seriály 24 hodin a Ztraceni) a sci-fi (další dickovské adaptace Impostor, Výplata a Minority Report á adaptace V jako Vendeta) navazujících aktuálními tématy na paranoiu sedmdesátých let otištěnou v dílech Alana J. Pakuly (Všichni prezidentovi muži, Pohled společnosti Parallax), Francise Forda Coppoly (Rozhovor) či Sydneyho Polacka (Tři dny Kondora) a disponuje rafinovanou a velmi důslednou výstavbou příběhu. Navíc nevědomky přikládá polínko do ohně americké paranoie ohledně tragických událostí kolem 11. září 2001, neboť se již našli i takoví, kteří viní z útoků samotnou Ameriku á si – přesně podle dickovského modelu – za účelem války a následného masivního ekonomického zisku vytvořila sama svého nepřítele. A ještě jeden vtipný, ovšem filmem opomenutý moment: Postava Donny Hawthorneové má v knize rysy kleptomanky ž je s ohledem na její představitelku Wynonu Ryderovou velmi podnětný atribut. Škoda že Linklater nezachoval postavě ž je ve skutečnosti skrytý policejní agent, tyto rysy. Mohli jsme zadumaně odcházet z kina a přemítat  to tenkrát s těmi šaty vlastně bylo...