Historie jedné doby a osoby

Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela

Každá filmová adaptace literárního díla s sebou nese stále se opakující rizika: na jedné straně se vždy najdou diváci, kteří budou postrádat ono „zázračné něco“ z původního literárního příběhu, na straně druhé v drtivé většině případů nedojde ke shodě čtenářské představivosti a divácké konkrétní filmové zkušenosti. Označí-li se adaptace navíc jako věrná, lze s jistotou očekávat nejen výše zmíněné neshody, ale také – a to i v recenzích „poučených“ diváků – určitou snahu rozšířit vlastní četbu i na vzniklé filmové dílo. Vznikne podivuhodný hybrid, neboť jsou při této činnosti aplikována kritéria z různých systémů še a stručně, filmového a literárního umění. Když byla oznámena premiéra nového filmu Jiřího Menzela (Obsluhoval jsem anglického krále, 2006)  zcela pochopitelné  tato událost vzbudila značnou pozornost, a to hned ze dvou důvodů: (1) Menzel natočil svůj poslední celovečerní film roku 1994 (Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina) a (2) jedná se opět o adaptaci Hrabalova díla (stejnojmenného románu). Myslím  není pochyb o Menzelově umění natočit snímek na motivy (nebo podle) próz Bohumila Hrabala; můj soukromý žebříček: Ostře sledované vlaky (1966), Slavnosti sněženek (1983), Perličky na dně (1965), Skřivánci na niti (1969) atd. Jak ale vytvořit ucelený filmový příběh z literární „pábitelské“ mluvy hlavního hrdiny i vypravěče v jedné osobě? Menzel našel řešení v možnosti rozdělit celé vyprávění (v širokém časovém úseku) na dvě linie: mládí, vzestup i pád číšníka Jana Dítěte a jeho stáří po propuštění z vězení. Mohu jen konstatovat  tento nápad příliš šťastný nebyl.

Hrabalův román je mistrnou ukázkou vypravěčského umění, osobně ho považuji za vrchol autorovy tvorby, ale má pro film jednu podstatnou nevýhodu: neobsahuje v podstatě jiné postavy než Jana Dítě, ostatní subjekty (a není jich málo) fungují pouze jako určité figury, loutky na prknech divadla Evropa v první polovině 20. století. Vyprávění Jana Dítěte je do různých stran rozpínajícím se monologem s téměř až mytologicko-pohádkovým nádechem; i s obligátními „úvody“ i „závěry“: tak copak vám dnes budu vyprávět…, pro dnešek končím atd. Rozčlenit tento proud vyprávění na dvě, více či méně, samostatné linie vyžaduje hned několik zcela specifických technik  „vrátit“ příběhu i vyprávění ucelenost a souvislost. Jde v podstatě o techniky: (i) přechodu mezi jednotlivými liniemi, (ii) návaznosti vyprávěného a zobrazeného a (iii) časové souvislosti, zvl. v případech, kdy jsou některé události první linie zvýznamněny vzhledem k událostem linie druhé. Techniky typu (i) zvládají režisér Menzel a kameraman Jaromír Šofr, aspoň zpočátku, dobře, po chvíli ale dochází k jistému stereotypu ý je pro tento způsob vyprávění charakteristický. Techniky typu (ii) a (iii) jsou pro celý film slabým místem. Prolínající se vyprávění i voice over Oldřicha Kaisera nepůsobí dynamicky a časté skoky z poklidné atmosféry venkova, kde hlavní hrdina tráví zbytek života, do bouřlivé atmosféry např. druhé světové války vytvářejí značnou disproporci především pro diváka. Navíc se Menzelovi, podle mého názoru, nepovedlo divákovi dostatečně zpřístupnit onu v knize těžko hmatatelnou hrůzu převážně z doby druhé světové války; konkrétně např. sekvence zkoušky pohlavního zdraví a ušlechtilosti Jana Dítěte německým lékařem, při které se z rozhlasu ozývají jména zastřelených spoluobčanů. Scéna á by ve filmu mohla být mrazivě krutou i zákeřně komickou  pouhou tezovitou poznámkou směrem k divákovi.

Obsluhoval jsem anglického krále Velké diskuze se točí i kolem hereckého obsazení, pochopitelně především hlavních rolí. Ivan Barnev v roli mladého Dítěte je většinou diváků odsuzován a Oldřich Kaiser v roli Dítěte staršího naopak opěvován. Osobně se nedomnívám  by toto hodnocení bylo tak průzračné, zvl. Oldřich Kaiser příliš prostoru nedostal. Barnev je zase většinou „převyprávěn“ právě Kaiserem a vzhledem k tomu  většina scén je pouhou zkratkou literární sekvence, pak nelze od Barneva očekávat herecký koncert. Překvapením pro mě byl výkon německé herečky Julie Jentsch (držitelka Stříbrného medvěda za film Sophie Scholl – Die letzten Tage, 2005).

Putování Jana Dítěte evropskými dějinami se tedy filmově příliš nepovedlo. Přitom první polovina snímku ještě dává tušit dřívější Menzelův cit pro dobrý střih i vizuálně zajímavé záběry. Druhá polovina je z větší části pouhou tezovitou obrázkovou skládačkou. Ale abych byl spravedlivý, rozhodně nejde o zklamání. Snad jen o velké očekávání.

Obsluhoval jsem anglického krále (ČR 2006)
Režie: Jiří Menzel
Scénář: Jiří Menzel podle románu Bohumila Hrabala
Kamera: Jaromír Šofr
Hudba: Aleš Březina
Střih: Jiří Brožek
Hrají: Ivan Barnev (Jan Dítě mladší), Oldřich Kaiser (Jan Dítě starší), Julia Jentsch (Líza), Martin Huba (Skřivánek), Marián Labuda (Walden), Milan Lasica (profesor), Josef Abrhám (hoteliér Brandejs) a další.
Magic Box, 120 min.