Český film v roce Sedmnáct

Není snadné, vysvětlovat lidem v zahraničí věčné české bědování nad českou kinematografií. Třeba hned u našich bezprostředních západních sousedů. Německý pozorovatel má před očima zprávy o prosperujících a expandujících barrandovských studiích, festival v Karlových Varech si zvykl brát jako spolehlivý a nenahraditelný barometr tendencí v kinematografiích "na východ od Západu". V programu německé televize nachází každý týden hned několik českých snímků, nových nebo reprízovaných (není překvapením, tím méně chybou  z 80 až 90 procent jde o pohádky a dětské filmy). Produkce z jiných východoevropských zemí patří oproti tomu spíš mezi exotika. V regulérní kinodistribuci se objevuje v průměru jeden český film ročně ž je u kinematografie tak malé země víc než neobvyklé (poslední byly Nuda v Brně, Český senŠtěstí); velké Rusko může o podobném zastoupení v německých kinech jen snít, alespoň zatím. Neobtížen balastem mimoestetických diskusí své mateřské země zaujal v Německu i jinde nejpozitivněji Český sen (v britském Sight and Soundu označený za nejlepší východoevropský dokument za dlouhou dobu). Odborný tisk zajisté registruje i protestní akce českých filmařů jako bylo loňské uzavření českého stánku v Cannes a "nabídka k prodeji" budovy FAMU po neschválení zákona o kinematografii, ale v brzkou zkázu zjevně tak dobře si stojící malé kinematografie v Německu sotva někdo uvěří.

Tohle všechno si pravidelně říkám, když už nemůžu poslouchat řeči o naší filmové bídě zapříčiněné prý hlavně chybějícím přítokem financí, číst závistivá žalování jedné filmové instituce na druhou kamuflované jako nezávislý komentář (!) nebo strašení mladých Ždanovů před zhoubným vlivem "jistých kruhů na FAMU" (mezinárodně úspěšný Český sen vzešel  známo, z tamní nejsektářštější sekty).

Český sen Pak se mi ale stane  z minuty na minutu sám propadnu "juráčkovské" hyperkritičnosti a málem zapomenu na své předsevzetí nepřidávat se ke škarohlídům, kňouralům a žebrákům. Místo toho přemítám, zda jsem za poslední roky viděl nějaký velký, ne-li "dechberoucí" český film, konstatuji  nikoli, a výše načrtnutá pozitivní bilance pro mne v tu chvíli přestává být důležitá. Vděčíme za ní přece tomu  tady vždycky bylo: dobrému řemeslu, smyslu pro kšeft, invenčnosti a jisté dávce originality a české vtipnosti. Chybí to  tady (skoro) nikdy nebylo: výsostně umělecká tvorba, maximalistická a nekompromisní. Béla Tarr, Tsai Ming Liang, bratři Quayové, Lisandro Alonso, Teresa Villaverdeová, Peter Tscherkassky, Šarunas Bartas, Angela Schanelecová, Roy Andersson - v téhle rodince si při nejlepší vůli nelze představit žádného Čecha.

Pokud se na politicích přece jen podaří vyvzdorovat větší státní podporu, pomůže to stabilizaci současného stavu, česká kinematografie zůstane na domácím poli konkurenceschopná z obchodního hlediska, bude úspěšně obesílat světové festivaly (s výjimkou Cannes a Benátek) a díky několika (málo) filmům si uchová obstojné jméno. Na víc (ale je vůbec "české" sahat po hvězdách?) chybí obecnější povědomí o tom  soudobé náročné filmové umění představuje a z jakých pramenů vyrůstá. S nedostatkem smyslu pro skutečnou tvorbu a s fatální neznalostí dějin a současnosti daného umění žádný zákon a žádná finanční injekce nic nenadělá. Ve svalování viny za provinčnost českého filmu na nedostatek peněz je mnoho rétoriky a sebeklamu ž se v momentě, kdy peněz bude víc (staniž se tak!) ukáže jako pustá lež.

Filmovou kritiku ve vlastním smyslu slova á by mohla a měla věci osvětlit, zde (už) nemáme. V první půli roku 2006 proběhlo alespoň na internetových stránkách Cinepuru cosi  vzdáleně připomínalo diskusi o správné a nesprávné filmové publicistice, západní nebo nedostatečně západní, mladé nebo staré. Obsah a hlavně styl, jímž byla diskuse započata a vedena, nám dal na srozuměnou  v této důležité oblasti nás zřejmě to nejhorší teprve čeká.

Čeští filmaři 17 let po 17. listopadu - orientační přehled o 17 bodech

(reklamace podávejte za 17 let)

  • světový film aneb tři majáky
    Jan Švankmajer
    Jan Němec
    Karel Vachek
  • srovnatelní tvůrci střední a mladší generace
    zde chybí
  • stará vlna (český film)
    Věra Chytilová čili Stále větší odvaha pod stále nižším stropem
    Jiří Menzel čili Tak dlouho jsem obsluhoval Hrabala
  • kreativní a váhaví - s  velkým otazníkem
    Saša Gedeon, Petr Václav, Zdeněk Tyc, Tomáš Vorel
  • významní tvůrci bez nových filmů
    Jiří Barta, Václav Mergl
  • staro-nový surrealismus - se dvěma velkými otazníky
    Václav Švankmajer, David Jařab
  • experimentalisté
    mezi "opožděně světovým" Petrem Skalou a novicem Šimonem Špidlou: Martin Čihák, Vít Pancíř, Martin Blažíček, Martin Ježek, Filip Cenek
  • nezávislí v pozadí
    Ivan Vojnár, Michaela Pavlátová, Maria Procházková
  • tvorba jako téma
    Tomáš Hejtmánek, Martin Řezníček
  • chytrý dokument
    Martin Mareček, Filip Remunda, Lucie Králová, Vít Janeček
  • dokument - vítězství filmu nad teorií
    Vít Klusák, Slávek Novák, Jiří Lívanec
  • dokument – „vítězství“ intelektu nad filmem
    Jan Gogola ml. (v hraném filmu: Vladimír Morávek)
  • dobrý základ středního proudu
    Jan Svěrák (režie), Bohdan Sláma (režie), Petr Jarchovský (scénář), Aurel Klimt (animace)
  • festivalový kýč nudného typu
    Milan Cieslar (vždy), Ivo Trajkov (nyní)
  • arthouse-kýč
    F. A. Brabec (daleko za hranicí vkusu a snesitelnosti), Petr Zelenka
  • neobhajitelný čistokrevný kýč
    Jakub Sommer, Filip Renč
  • řemeslná komerce
    kulturně irelevantní, prospěšná, nezbytná - jména si odpustíme

Původní verze textu, psaného pro Film a dobu

Milan Klepikov