Leos Carax - prokletý romantický básník

"Film není snem. Ale v prapůvodu filmu je určitý pocit, nejisté déjà-vu, vzpomínka na přítomnost. Skrze psaní a natáčení pak tento pocit prozkoumáváte."
(Carax)

Básník ctí místo přesnosti mlhavost, místo informace atmosféru. Fakta obléká do barev a tónů - zhudebňuje je ve verších. Podobně jako písně, básně dávají faktům emoce.

Caraxovy filmy zjednodušují naraci a věnují se impresionistickému zachycení pocitů. Co si představit pod nejasným pojmem "pocit"? Podstatu poezie: náznaky, nedopovězenost, nesmělost a nechuť uhodit přímo, kroužení kolem. Chlapec nepohladí milovanou dívku, ačkoli se rukou téměř dotýká jejích vlasů - tento obraz, opakující se v Caraxových filmech  pravou intelektualizovanou emocí .

Leos Carax Carax či jeho předchůdce Cocteau jsou více křehké bytosti intelektu než tělesnosti (soudě nejen dle děl, ale i dle fyzického vzhledu na fotografiích). Proto intelektualizují lásku nad fyzickou rovinu. Přesněji: za vzletnost ducha platil Carax nefyzickou láskou v prvních dvou filmech, poté jeho poezie syroví a láska přitvrzuje do tělesnější roviny (více erotiky v Milencích z Pont-Neuf, Pole X).

Cocteau napsal roku 1920: "Poezie je rozsáhlá hříčka. Básník sdružuje, rozpojuje, převrací slabiky světa."1 Filmoví básníci si hrají s filmovým médiem a se zavedenými tematickými stereotypy. Namísto konvenčních hodnot vytváří jiné a nově balené.

Neobarokní estetika

Počátek 80. let ve francouzském filmu zplodil dva výlučné režisérské talenty, dvě zázračné děti, básníky rozmáchlé, okázalé formy. Luc Besson se od počátku projevoval jako lidový epik, kdežto Carax - zcela naopak - jako intelektuální lyrik2. Oba však měli něco společného - silnou nezávislou osobnost a sklony k megalomanské spektakulárnosti.

V jejich režii vznikaly intimní zpovědi v hávu mámivě krásných a uhlazených triků a efektů. Tento styl dostal přívlastek "neobarokní" a jeho třemi hlavními představiteli jsou: Luc Besson, Leos Carax, Jean-Jacques Beineix. Neobarokní filmy (např. Podzemka, Zlá krev, Měsíc v kanále) se staly v 80. letech jablkem sváru diváků a kritiky. Většina diváků s nadšením vítala fantazii a krásu jako rozchod s chronickým realismem a naturalismem francouzské kinematografie předchozích dekád. Na druhé straně, mnoho kritiků odmítalo zálibu v povrchové kráse a efektech jako povrchnost, sloužící k smyslovému oblouznění publika a vydělání peněz. Faktem je každopádně to  Besson, Beineix a Carax přišli tehdy ve Francii s novinkou - zapojili do narativního filmu křiklavě podbízivou estetiku nových druhů umění - reklamy a videoklipu.

Denis Lavant ve Zlé krvi Besson, Beineix a Carax obrodili západoevropský filmový průmysl. Pro Francii znamená jejich příchod zhruba to  pro Spojené státy americké o několik let dříve nástup Spielberga a Lucase: návrat velkorozpočtových spektáklů é, po drtivém nástupu televize, nalákaly diváky zpět do kin.

Termín "neobarokní film" (nazýván také "cinéma du look" nebo "proud reklamní estetiky ve francouzském filmu") označuje tvorbu tří výše zmíněných režisérů v 80. letech. Od 90. let ve Francii pominuly kolem neobaroka mediální kontroverze, reklamní estetika se etablovala jako právoplatná. V pozlátkově nadýchaném stylu z trojice režisérů pokračuje pouze Besson. Beineix se věnuje hlavně dokumentům a Carax natáčí sice hrané snímky, ale méně stylizované a krásné než dříve. Vedle Bessona se jako pokračovatel cinéma du look objevil v 90. letech Jean-Pierre Jeunet. V Česku jako neobarokisté bývají někdy bez ladu a skladu označováni všichni čtyři vyjmenovaní kouzelníci s obrazem plus i jejich předchůdce Jean-Jacques Annaud.

Díla Beineixe a Bessona upoutají v prvé řadě divákovy instinkty (výtvarnou stylizací, fyzickou akcí - hodně násilí a erotiky). Caraxova díla zapojí spíše intelekt, a to filosofií romantismu: vzepnout se k revoltě! - a zemřít. Stejně jako kdysi Rimbaud, chtějí Caraxovi rebelští hrdinové "proměnit život", neboť "opravdový život je jinde".

Alex Oscar Dupont

Alex Oscar Dupont se narodil 22. 11. 1960 v Suresnes na předměstí Paříže. Umělecký pseudonym "Leos Carax" kombinuje písmena dvou křestních jmen. Ve Francii náleží ročníkem narození k současné režisérské generaci (Bruno Dumont, Arnaud Desplechin, Olivier Assayas či Patricia Mazuy), ovšem věhlasu ve Francii i ve světě dosáhl v mnohem mladším věku než oni.

Málomluvný a samotářský Carax zarytě mlčí o svém rodinném původu. Víme pouze  pochází z americko-francouzského svazku (podle A. Dahana byla matkou Američanka, otec Francouz). Dokončil pouze střední školu, v šestnácti odešel z domova a dále se protloukal sám. V Paříži si vydělával jako poslíček či lepič plakátů. Přitom hojně navštěvoval pařížskou Cinémathèque, kde si oblíbil mj. němé filmy. Projekcí se účastnil také na fakultě Jussieu (nikoli jako student, pouze jako cinefil), kde potkal Serge Daneyho a Serge Toubianu - učitele a slavné kritiky z Cahiers du cinéma. Pro časopis pak na přelomu 70. a 80. let napsal několik kritik (např. o autorském režijnímu debutu Sylvestera Stalloneho Cesta k ráji, o Rockym II) a reportáží (např. s Alainem Bergalou o natáčení Zachraň si, kdo můžeš (život) Jean-Luca Godarda). Od té doby Carax s Cahiers du cinéma spolupracoval jen příležitostně, přesto pro něj časopis dodnes má viditelnou slabost a jeho filmy přijímá veskrze kladně.

V dětství Carax hltal napínavé snímky s Charlesem Bronsonem, hlavně kvůli herečkám - filmované ženy se mu líbily dříve než film. Je autodidaktem - podobně jako Besson, Beineix či Jeunet nevystudoval žádnou filmovou školu. Již kolem roku 1977 si koupil za vlastní peníze 16mm kameru Bollex, první pokus nazvaný La Fille rêvée (Vysněná dívka) však nedokončil. Následující krátkometrážní Strangulation blues (Uškrcené blues) již vyhrálo cenu na filmovém festivalu v Hyères 1981.

Kolem roku 1983 začala režisérova spolupráce s producentem Alainem Dahanem. S jeho podporou se Carax pustil do natáčení dlouhometrážních snímků. První z nich, autobiografický Když chlapec potká dívku (1984), vystačil s velmi nízkým rozpočtem 250 000 franků a natáčení trvalo pouhých 6 týdnů. Snímek upoutal pozornost zejména kritické obce. Následoval první finančně nákladný projekt - Zlá krev (1986) stála 17 milionů franků, tedy mírný nadprůměr ceny francouzského filmu oněch let. Natáčení trvalo mnoho měsíců - na výsledku je znát neuvěřitelně detailní péče o obraz i zvuk. Úspěch se dostavil v podobě slušné návštěvnosti (zejména u mladého vzdělaného publika v Paříži) a dobrých kritik (byť byla kritizována příliš pozlátková stylizace a klipová orchestrace bez vnitřního obsahu, dílu bylo přiznáno specifické, nepodbízivé kouzlo). Zlá krev získala prestižní Prix Louis Delluc 1986.

Když chlapec potká dívku V letech 1988-1991 Carax natáčel třetí film, Milenci z Pont-Neuf. Projekt se proslavil velkými průtahy a komplikacemi při natáčení. Původně plánovaný rozpočet (32 milionů franků) se neustále zvyšoval. Dahan zbankrotoval a od projektu odstoupil. Nakonec režisérovi pomohl nezávislý producent Christian Fechner. Milenci z Pont-Neuf stáli kolem 160 milionů franků - staly se do té doby nejdražším francouzským filmem.

Po všech stránkách vyčerpávající, "prokletá" výroba Milenců z Pont-Neuf se ve výsledku dočkala jen velmi nízké návštěvnosti, tržby zdaleka nepokryly finanční vklad. Zadlužený a zklamaný režisér se stáhl do ústraní. Vrátil se po osmi letech filmem Pola X (1999). Poprvé zde nevychází z vlastních zkušeností, ale adaptuje román - jedno z vrcholných děl filosofujícího romantismu Hermana Melvilla - Pierre aneb dvojznačnosti (1852).

Carax v jednom rozhovoru řekl  natáčí, neboť nemá s kým mluvit. Komunikuje se světem skrze kameru. Žije kinematografem i jako cinefil: v roce 2004 uvedl v Cinémathèque přehlídku dle vlastního výběru - např. Ecce Homo! (1928) Kinga Vidora, Lízinka (1930) Jeana Grémillona. Mezi Caraxovy oblíbené režiséry patří dále E. Lubitsch, N. Ray, A. Gance, C. T. Dreyer nebo R. Bresson. Nejvýrazněji se však v jeho stylu projevuje vliv tří nonkonformních osobností, básníků, kteří rádi experimentují s filmovým médiem - jménem: Jean-Luc Godard, Jean Cocteau, Philippe Garrel.

Od neobaroka k naturalismu

V počátku tvorby (80. léta) Carax hojně stylizuje a využívá křiklavou krásu hudební i obrazovou. Od estetizovaného černobílého debutu pokračoval ještě snivější, umělejší a krásnější Zlou krví. Ve fantasknosti a jemné vizuální kráse zde měl předchůdce v Cocteauovi ž příběhy však končí o poznání veseleji.

V prvních dvou filmech jsou zároveň nejzřetelnější vlivy Godarda - zejména v dlouhých poetických monolozích a dialozích postav v pařížských bytech. Narozdíl od Godarda však Carax experimentuje v rámci jasně a chronologicky vyprávěného příběhu. Pro Godarda navíc není typický pěkný uhlazený "look", ani silně romantický text Caraxových příběhů. Godard je více intelektuál než romantik. Důrazem na vykreslení emocí má Carax blíže ke Garrelovi, ten však proklamuje menší výtvarnou stylizaci... Sečteno a podtrženo, Carax byl v 80. letech kritiky nazýván přídomky jako "smutný vnuk Cocteauův", "nepravé dítě Godardovo", "příbuzný Garrelův i Bessonův".

Od počátku 90. let nabývá jeho tvorba na střídmém výrazu a věcnosti proklamované kdysi Bressonem nebo Novou vlnou: rozklad krásného "looku" nastal v Milencích z Pont-Neuf, kde ubohost a ošklivost bezdomovců zkrášluje palba ohňostrojů. Ještě jasnější příklon k naturalismu pokračuje komorní psychologickou Polou X.

Milenci z Pont-Neuf Můžeme čekat, zda v současnosti chystaný projekt Scars (Jizvy) potvrdí Caraxův vývoj od vyumělkovanosti k střídmosti, od výtvarnosti k důrazu na příběh a od opěvování krásy k netajené ošklivosti.

Vyumělkovanou péčí o obraz se zpočátku vyznačovala i tvorba Caraxova generačního souputníka Larse von Triera - od Prvku zločinu (1984) a Evropy (1991) však nabyla větší střídmosti v Prolomit vlny (1996) a vyvrcholila v pseudodokumentárních Idiotech (1999).

V několika málo rozhovorech é Carax dosud poskytl, však ortodoxně vyjímá sebe sama z kontextu současného evropského i světového filmu - je to zarytý individualista ý nenávidí komerci. Sympatie vyznává ze současných tvůrců pouze ke Garrelovi a Godardovi. Tento uzavřený snílek je v rozhovorech také velmi sebereflexivní, sebekritický a pesimistický - potemnělý jako jeho filmy.

Chlapec a dívka, smrt

Ústřední téma svých filmů shrnul Carax výstižně a stručně: "všechny variují jediné, a to velmi nepůvodní téma «setkání chlapce a dívky». Ne tolik na sexuální úrovni jako hlavně na úrovni duše."

Carax povznáší sexuální pudy na pocit chvění z neznámého. Z druhé osoby vyzařuje tajemství - tento pocit lze nazvat zamilovanost. Objektem této fascinace je v Caraxových příbězích žena, méně i muž. Nositelem toužícího pohledu bývá muž, méně i žena.

Hlavním hrdinou prvních tří filmů je mladík Alex, představující částečné alter ego režiséra (nejsilnější autobiografické prvky jsou v debutu, pak slábnou). Pierre v Pole X sice již není autoprojekcí Caraxe, nicméně i on je posedlý přeludem vysněné dívky: ve středu zápletky všech Caraxových děl stojí osamělý mladík, fascinovaný tajemnou (ne nutně krásnou) ženou á se zčistajasna mihla jeho životem jako přelud a on ho slepě následuje. Tato cesta nemá šťastný konec - jedna z mladých postav vždy tragicky umírá, láska není naplněna (výjimkou jsou Milenci z Pont-Neuf, kde režisér změnil původně plánovanou smrt hlavní ženské hrdinky v happy end - provedl tak na nátlak producenta Fechnera a představitelky hlavní ženské hrdinky, Juliette Binoche).

Každý z příběhů od Když chlapec potká dívku po Polu X představuje řetězec postav ve stavu zamilovanosti á není opětována (např. Zlá krev - Líza miluje Alexe, Alex miluje Annu, Anna miluje Marca). Některý z článků řetězce vždy lásku opětuje - pak se však jedná o vztah nějakým způsobem výrazně deformovaný (ať už je to velký věkový rozdíl Anny a Marca ve Zlé krvi, Alex zneužívající slepoty Michèle v Milencích z Pont-Neuf, incestní vztah sourozenců Pierra a Isabelle v Pole X).

Nepraktický romantismus, ba sebezničující titanismus nutí osamělé mladé hrdiny (Alex, poté Pierre) hledat absolutní hodnotu: v lásce (trilogie o Alexovi) nebo v lásce a v pravdě (Pola X). Carax je zároveň skeptik ý nepřeje nalezení těchto abstraktních hodnot - proto ona tragika.

Pokračování příště

Pozn.:

  1. viz. Herfurt Ivan: Zlatý fond světové kinematografie; Horizont, Praha 1986 [zpět]
  2. Vyprávění příběhu je progresivní - strhne diváka spíše než sonda do stavů duše. Proto je Besson u diváků mnohem úspěšnější než Carax, ten naopak jednoznačně vítězí u kritiky.[zpět]
Ondřej Kaláb