Tým ocelářů ze Středozemě konečně hodil nebezpečný prsten do Sauronovy tavící pece. Zpocený režisér si otírá orosené čelo, dokázal to, dal světu legendu, nový mýtus a také jedno z nejhorších zpracování podle předlohy a navíc špatný film.
Svět jásá omámen leskem umělohmotných počítačových obrazů a Hollywood má o další studnici nápadů postaráno že fantasy půjde na dračku. Sám mistr Jackson si konečně splnil svůj sen a natočil si své zpracování Pána prstenů. Stejně jako by učitelé neměli učit své děti, neměli by fanatičtí vyznavači své idoly převádět na plátno. Je třeba držet si odstup a ten si Jackson nedrží. Samozřejmě existují režiséři jako třeba Stroheim, Sterneberg, Russell nebo Coppola, kteří se ve svých filmech urvali z řetězu a žádný odstup si nedrželi, ale na rozdíl od Jacksona tito měli talent. On jej nemá a valí se svou mamutí silou a býčí zarputilostí za vysněným cílem točit své autorské filmy pro masové publikum.
Jackson má za sebou tisíce fanoušků, kteří souhlasně omílají pořád dokola několik argumentů. Pán prstenů je prý kniha nepřeveditelná a jedině génius jako Jackson to dokázal. To je otázkou.
Tolkienova kniha se dá převést na plátno velice snadno, není totiž nijak narativně komplikovaná. Co mají říkat takoví adaptátoři Prousta (Raoul Ruiz), Joyce (Joseph Strick) nebo například Mahábharáty (Peter Brook)?
Pán prstenů je někde na úrovni Jiráskových eposů é stejně jako Tolkienovy dávají přesný obraz světa, dobra a zla, nekomplikují psychologii postav a vedou režiséra za ručičku, krok za krokem díky své epické skladbě, na níž je potřeba jenom něco milionů dolarů, statistů, maskérů a samozřejmě počítačových triků ž nejsou v dnešní době žádným problémem.
Struktura prstenu
Jackson udělal několik radikálních škrtů, ale zvolil zrovna dosti choulostivé pasáže (úvodní hobbití dobrodružství, Toma Bombadila nebo Vymetení Kraje), čímž předlohu přizpůsobil k obrazu svému a film tím ztratil to v něm zklamaní fanoušci knihy hledali: ducha knihy, na jehož existenci měly přeci jenom nějaký podíl tyto pasáže ž akční děj zlidšťovaly a oživovaly. Jacksonova interpretace je tím pádem zploštěna a zůstává pouze pouť ímž cílem je výsledné zničení prstenu. To je ovšem od začátku jasné a druhý a třetí díl již nejsou tím pádem zajímavé že se stávají jenom nadstavovanou kaší. Finesa vhození prstenu do lávy by měla být vyvrcholením, ale stává se pouhým konstatováním a závěrečné ovace jsou už jenom ubohým dodatkem.
Bez přehánění, všechny tři filmy by se daly sestříhat do nějakých tří hodin. Gradace každého z dílu je zoufalá tam samozřejmě vždy několik dobrých a zajímavých scén, ale jako celek se filmový kolos rozpadá. Filmová výstavba příběhu v Pánovi prstenů vlastně vůbec neexistuje ž poměrně věrně kopíruje knihu a graduje děj přesně podle textu ž je pro film nepřípustné a stává se redundantním. Výsledkem je nuda způsobená Jacksonovou „doslovností a poplatností vůči knize. Eliminuje začátek knihy a konec, začátek je sice dobře rozehrán, ale postupem zjišťujeme všechny odbočky od děje ý Jacksona zajímá nejvíce (zejména nekonečná Rohanská tažení a diskuse před bitvami) jsou eliminovány například Saruman. To se projevuje v závěru ý je opravdu zoufalý a působí dosti trapně (doslova jako odměna za úspěšně dohrátou počítačovou hru).
S podobnou nevyvážeností příběhu pracuje i např. John Boorman v Excaliburu ž rytmus je dosti proměnlivý, má však svou přesnou strukturu a zdůvodnění. První třetina je nabita válkami, druhá milostnou romancí a třetí mesiášským zakončením ve velkém stylu (vše se navíc vleze do 140 minut). Boorman se na rozdíl od Jacksona neodvolává na to takto to Thomas Malory napsal, ale naopak zachází s tématem dosti volně a například i celá výprava a kostýmy jsou čirou fantazií. Pán prstenů sice na kostýmy a výpravu dbá velmi pečlivě, ale je to ztvárnění dosti poplatné standartu ý si fanoušci oblíbili, a který vlastně vymyslela generace tolkienovských malířů . Nejde tedy o fantasii filmu nebo nějaký nový invenční prvek v dějinách kinematografie, ale jen o pouhé rozhýbání mírně kýčovitých obrázků a poplatnost vůči komunitě fanů. Jak sám Jackson říká: „Cítil jsem vůči fanouškům velkou zodpovědnost“. Je to tedy čirý kalkul.
Tolkienovo dílo (stejně jako každý náboženský spis) přechází tímto do rukou jeho vykladačů, kteří se sice snaží, ale výsledky jsou papežštější než celý Vatikán.
Evangelium podle Jidáše
Jacksonova práce připomíná režiséra televizní estrády, natáčí se deset scéna najednou, on vše řídí vysílačkou a udílí pouze poznámky. Z masy materiálu sestříhá devítihodinový opus (z čehož by byl i takový von Stroheim nesvůj) a pak jej dávkuje v rytmu: jedna dramatická scéna (hobbiti piští a kamera poletuje že je chce sežrat nějaká příšera) palácová scéna (většinou nekonečné „schůzovky“ v palácích před bitvou) a završuje je nějakou tou megabitvou á připomíná počítačové hry. Ohlas je zaručen že běžný divák (malé děcko jde do kina nebo rodič jde po dvaceti letech s děckem do kina) nestačí než žasnout ž něco takového opravdu neviděl (protože viděl v kině naposledy Vinnetoua). V podstatě religiózní tématika (jíž kniha Pán prstenů svým způsobem je) je přetavena do popcornovo-cocacolového mutanta s argumentem jinak to nešlo že lid to tak chce!
Podobně jako v Gladiátorovi si akci musíme odtrpět nekonečnými „okecávačkami“ nebo cestováním krajinou s věrnou kamerou v duchu Cestománie po Středozemi. Když už se dočkáme pořádné bitvy v případě té poslední v Návratu krále, nastává trpké zklamání že ta nejhrozivější vojska skřetů jsou rozmetena jako banda prašivých zelenáčů a je naprosto jedno to tak Tolkien napsal nebo ne že ve filmu to působí jako špatně zahraná partie Warcraftu.
Jackson nechá úplně směšně zlikvidovat několik opravdu nádherně namaskovaných skřetů, za něž by si jejich autor zasloužil poplácat po zádech a titul pašák roku. Stranění dobru v neprospěch zla hraničí u Jacksona až s nechutností ž odskákal Christopher Lee a jeho Saruman ý se prostě do Návratu krále nevešel (ač to tam mistr napsal a režisér dokonce natočil). Vrcholná scéna zničení prstenu a následných ovací připomíná snad už jenom reklamu na projímadlo. A Howard Shore se za hudbu á jej doprovází, bude smažit v pekle. Copak se alespoň v některých scénách utrpení hobbitů nedala podšoupnout trocha instrumentální kakofonie?
Jackson v Pánovi prstenů překročil vratkou lávku, na níž fantasy umně balancuje, a natočil pohádku pro mateřské školy. Fantasii zaměnil za infantilitu a kýč a definitivně se připojil k režisérům ým Sean Penn přeje rakovinu konečníku (konkrétně Michaelu Bayovi).
Nový mesiáš
Fanatický režijní přístup i fanatické divácké přijetí po celém světě hraničí s novým náboženským kultem (podobně jako u Matrixu). Jackson připomíná režiséry ve službách Vatikánu, kteří točí pro svatou stolici každý rok nové a nové slátaniny čerpající z Bible. Tato dílka nemůžou být označována ani za filmy, ale spíše za něco jako ilustrovaná leporela, přesně kopírující svaté knihy.
Hereticky k této nenapadnutelné látce přistoupil například Martin Scorsese (Poslední pokušení Ježíše Krista) ž se Bible držel dosti volně a nakonec i původní Kazantzakisovy předlohy. Vzniklo tedy dílo pro některé nestravitelné že se odchyluje od kanonizované formy, ale na rozdíl od vatikánských zpracování jistý duchovní zážitek Krista přináší a ukazuje současnému divákovi variantu jej pochopit, přičemž receptem nebylo nic jiného než ignorování dogmatické předlohy.
Stejným papežencem je i Jackson ý více než na obsah dbá na formu, do níž investuje vše. Dostál slibům, a dal lidu popcornovou zábavu, dodržel přísné nároky fanovského kněžstva a zanechal ve filmu téměř vše je v knize a zaprodal se ďáblu ý mu dal úspěch a slávu ne jediné. Nenatočil něco by se dalo nazývat filmem.
Nová generace mutantů
Jackson podobně jako Tarantino není filmař, ale pouze jakýsi epigon, „maniak z videopůjčoven“ ž chce svým mistrům vzdát hold, ale talent na to nestačí. Zatímco Tarantino by byl lepší scénárista než režisér, byl by Jackson asi lepší producent že medvědí trpělivost, s jakou svůj projekt dotáhl k zdárnému konci obdivuhodná, ale částečně nahání i strach že představuje nový typ filmového autorství. To bychom mohli pracovně naznat jako „samozvanost“. Mladí muži s velkým egem a vzděláním sestávajícím z béčkových filmů, videoher a comicsů natočí jeden dva dobré filmy a pak jim úspěch stoupne do hlavy, získají si však takový divácký ohlas se jejich pozice stane neomezenou, ač jejich výsledky jdou postupně k ledu. To je případ jak Kill Billa, tak Pána prstenů, oba dva pánové potřebují přísné vedení a kritického supervizora ý by je naučil filmové disciplíně.
Ve svém pravděpodobně nejhorším filmu Nebeská stvoření Jackson nekriticky blaseoval matkovraždu ž spáchají dvě obézní lesbičky, pomalou nazlátlou kamerou a pomalu se snášejícím nazlátlým listím. Aneb těmi nejlevnějšími triky diváka dohnat k slzám a citovým vydíráním jej donutit uvěřil v nevinu dvou malých zrůd. V podobném duchu nepochopení základních principů a levných triků se nesou i jeho předchozí pseudokultovní hororové komedie parazitující (podobně jako Kill Bill) na zombie filmech G.A.Romera nebo třeba L.Fulciho. Vtip je v tom např.Romerovy filmy jsou samy o sobě hororovými komediemi a Jacksonova variace zůstává jen pouhou parodií a pokusem o poctu.
Svůj nejlepší film Přízraky natočil pod taktovkou Roberta Zemeckise a pravděpodobně mu to jenom prospělo že film je více zemeckisovský než jacksonovský. Jinak řečeno dobrý.
Toto je asi jediná forma k zvládnutí Jacksonova naturelu ý na nás bez kontroly valí průjem v podobě více než devíti hodinové pohádky, přičemž si to zopakuje ještě na dvd a vytlačí další tři verze. Opět bychom mohli vzpomenout na Scorseseho ý odmítá dělat director´s cut a dokonce i film sestříhá podle předem stanoveného limitu.
Hollywoodský mlýnek na maso
Je to tedy za námi a i přes tento můj odpor bude pravidelně každý film s Pánem prstenů potupně měřen a urážen. Jackson patří k režisérům ým by prospělo semletí hollywoodskou strojovou mašinérií a postavení do latě.
Kraken však již byl vypuštěn a Peter chystá další z autobiografických výletů do své duše. Tentokrát nebudou jeho alter egem mastní hobbiti, ale chlupatý King Kong.
Pán prstenů: Návrat krále (The Lord of the Rings: The Return of the King, 2003)
