Oheň, smích, skutečnost a bolest

Babel Alejandra Gonzálese Iñárrita

Vyprávět několik příběhů v propletenci různých časových rovin a převážně retrospektivně není dnes již naprosto nic nového. Lze spíše uvažovat o tom  tento způsob vyprávění ztratil svou výjimečnost a provokativnost; při dnešním stavu filmové techniky jsou mnohé experimentálně laděné snímky pouhou autorskou exhibicí dovedností a příběh i se všemi významy é ho obklopují, ustupuje dynamické formě videoklipů a reklam. Přesto existuje několik tvůrců ž jsou stále schopni v roztříštěnosti pohledu člověka 21. století nalézt i vytvořit znepokojující příběh o lidské snaze dorozumět se s ostatními. Jedním z nich je i mexický režisér Alejandro Gonzáles Iñárritu ý již svým filmovým debutem (Amores perros, 2000) dokázal  se ve světě právem mluví o mexické filmové „nové vlně“ mladých tvůrců (Iñárritu, Cuarón), ale také že je stále možné vyprávět z mnoha pohledů stále jeden příběh o lásce a její prodejnosti.

Iñárritův poslední film (Babel, 2006) svým příběhem, opět nahlíženým z několika perspektiv  potvrzuje prostý fakt  lidská komunikace není ani v prostředí „plného pohledu“ něčím samozřejmým a snadným. Čtyři příběhy, odehrávající se v odlišných kulturních kontextech (Japonsko, Maroko, Mexiko a USA) a zachycující opět zlomové okamžiky několika postav, postupně vytvářejí podle tkalcovského vzoru jednoho daru a neschopnosti vzájemného dorozumění tkanivo struktury/textu filmu  na jedné straně ukázali fatální nemožnost porozumění, a to i přes vyspělé komunikační prostředky, a na straně druhé tuto odkrytou nemožnost oslabily poukazem na rodinné vztahy jednotlivých postav. Všechny čtyři příběhy, vymezené prostorově i časově, tak tvoří v podstatě jeden příběh a čtyři různé způsoby vyprávění (i s odlišným tempem) tento příběh představují překvapivě jako lineární, velké vyprávění (z perspektivy diváka) o tom  všechno se může stát, když japonský obchodník daruje na památku v Maroku svému průvodci pušku  dva chlapci (mj. autentičtí neherci) nezáměrně, při hře, zraní americkou turistku ž se díky svému zranění nemůže s manželem (Cate Blanchettová a Brad Pitt) vrátit včas domů, a jejich mexická chůva (na cenu Akademie nominovaná Adriana Barraza) je tak nucena obě děti, o které se stará, vzít s sebou do Mexika na svatbu svého syna.

Babel Zajímavý je, mimo jiné, i způsob vyprávění jednotlivých příběhů. „Japonský příběh“ svou atmosférou na jedné straně připomíná Ztraceno v překladu Sofie Coppolové (nejen hlavním tématem, ale také záběry na zcela specifický svět japonského velkoměsta), na straně druhé, především sekvencí odehrávající se na diskotéce, odkazuje na cyber styl moderního (přetechnizovaného) filmu. Hlavní postava tohoto příběhu – dívka jménem Chieko (další nominace na cenu Akademie) – je totiž hluchoněmá a pochopitelně vnímá okolní svět jiným způsobem než většina slyšící populace. Právě zmíněná sekvence na diskotéce představuje svým způsobem určitý vrchol filmu – zvláště v kontrastu ke „klidnému“ rytmu pouště v „marockém příběhu“ ž byl podstatným způsobem ovlivněn darem otce Chieko. Těkavá kamera, napodobující pohyby některé z postav (scéna na houpačce) nebo zprostředkovávající subjektivní pohled, spolu s dynamickým střihem a občasným přechodem do říše ticha neslyšící osoby jen zvýrazňují chaos a neukotvenost (např. neuvěřitelné množství citací amerického života) japonského světa.

Za samostatnou úvahu by stála analýza způsobu ým Iñárritu – a nejen on z mexických režisérů – pracuje s tématem lidských (milostných) vztahů. Jsou přítomny ve všech čtyřech příbězích, navíc v různé konfiguraci (Japonsko: otec a dcera, Maroko: manželé, USA: chůva a děti, o které pečuje odmalička, Mexiko: rodina). Podle mého názoru jde o zvláštní balancování na hranici mezi jednoduchostí a přímostí televizních „románů“ a rafinovaností uměleckých děl, přičemž již v Amores perros byla zcela patrná ona „rozepře“ papundeklové krásy s krutostí všedního života (prodaná nezištná láska psa výměnou za lživou lásku lidskou). V této souvislosti jsou zajímavé také divácké reakce é přesně odrážejí výše zmíněnou „rozepři“.

Babel Je zcela zjevné  velké příběhy stále žijí  velké, „klasické“ vyprávění o nich již není možné, neboť by působilo směšně a žalostně prázdně. Jediné  může tvůrce nabídnout, jsou různé pohledy, střípky; změť hlasů (angl. babel), z nichž se postupně skládá mozaika velkého příběhu, podobně jako odhaluje a skládá jednotlivá slova hluchoněmá Chieko v „japonském“ příběhu. Iñárritu společně se svým scenáristou Guillermem Arriagou opět natočili skvělý film, spojující brutalitu lidského konání s pevností lidských vztahů  taktéž společně narušili intuitivní rozdíl mezi fikcí a realitou, když se ve svém „příběhu“ v současné době hádají o autorství ke druhému filmu ž spolu natočili, 21 gramů (2003). Daroval bych jim pušku…

Babel (USA / Mexiko / Francie 2006)
Režie: Alejandro Gonzáles Iñárritu
Scénář: Guillermo Arriaga a Alejandro Gonzáles Iñárritu
Kamera: Rodrigo Prieto
Hudba: Gustavo Santaolalla
Střih: Douglas Crise a Stephen Mirrione
hrají: Brad Pitt (Richard Jones), Cate Blanchett (Susan Jones), Adriana Barraza (Amelia), Gael García Bernal (Santiago), Rinko Kikuchi (Chieko), Kôji Yakusho (Yasujiro) a další.
Magic Box, 142 min.