Kritika

Britský režisér Stephen Frears přidal na své úspěšné konto é má u kritiků i diváků zavedeno, další významnou položku. Se scenáristou Peterem Morganem – který již sklízí za svou práci ovoce v podobě Zlatého glóbu i nominace na ceny BAFTA a Oscara – se vydali na zdánlivě velmi horkou a riskantní půdu. Totiž na půdu samotného Buckinghamského paláce, kde se odvážili až do samého centra britské královské rodiny. V něm stojí dnes již osmdesátiletá první dáma monarchie, Její Veličenstvo královna Alžběta II. V době, kdy se inkriminovaný příběh odehrává, však byla o deset let mladší. Rok 1997 byl rokem nástupnictví předsedy labouristů Tonyho Blaira do funkce premiéra ž znamenalo po dlouhém období vlády konzervativců dosti značný politický průlom. Především však v srpnu roku 1997 tragicky zemřela většinou britského lidu vroucně milovaná princezna Diana. A právě události é následovaly bezprostředně po této tragédii a v nichž hlavní roli sehráli královna a premiér, se staly podkladem pro brilantně napsanou filmovou úvahu, plnou hořkého humoru a lidského porozumění. Úvahu nad úlohou monarchy v dnešním světě i nad údělem jednotlivce ý cítí povinnost obstát v roli  si nezvolil.

V úvodu se ovšem zdá  vše se bude ubírat obvyklou cestou dehonestace královské rodiny jako podivného společenství citově více méně deprivovaných jedinců, kteří na sebe navzájem nevraží, a že se s přídechem pikantní indiskrétnosti znovu odsoudí institut monarchie jako beznadějně přežitého panoptika, sloužícího především k pobavení a pohoršení poddaných. Že se znovu bude pranýřovat královna jako symbol tyranie nesmyslného protokolu a samoúčelného sebeovládání é ničí všechno živé v okolí deseti kilometrů a víceméně oslavovat Diana  symbol vitality a boje za přirozenou lidskost ž se stala v očích milionů lidí mučednicí. Už zhruba po půl hodině, kdy se Alžběta na svém sídle ve Skotsku dozví zprávu o Dianině smrti, však zjišťujeme  tomu tak nebude.

Scenárista obrací perspektivu a upíná pozornost k osobě královny, ne jako k symbolu upadající instituce, ale jako k člověku ý žije, dýchá a především cítí. Po zbytek filmu sledujeme velmi zdařilý portrét ženy á se snaží vyrovnat s dalšími a dalšími těžkostmi ž na ni nakládá její výjimečná a zkušenostem většiny lidí absolutně vzdálená pozice. Tato pozice  naznačuje autor scénáře  natolik výlučná, obnáší tolik podivných povinností a váže se na ni tolik nám neznámých okolností  je přinejmenším troufalé šmahem označit královnu za strůjce všech křivd, spáchaných na členech její rodiny. Pochopitelně  se děly a královna byla mnohdy jejich výkonným činitelem, ovšem málokoho už napadá  vinna není ona, ale nelítostná pravidla úlohy monarchy á velí za všech okolností nadřazovat zájmy země zájmům soukromým. Neřkuli že i ona sama by se mohla nazývat obětí životní křivdy.

Morgan obrací pozornost diváka k prostému faktu, na který se ve víru vášní a hysterie často zapomíná – že podle mnohých nejprivilegovanější osoba v zemi byla sama zbavena jednoho z nejzákladnějších lidských privilegií. Totiž možnosti svobodně si zvolit svou budoucnost. Samozřejmě mohla na svoji funkci abdikovat, tak jako to udělal její strýc. To by ovšem nesměla být vychována k nesmírné oddanosti hodnotám ými jsou vědomí povinnosti, závazku a vůle vytrvat. Tedy k hodnotám é obzvláště v dnešní společnosti znamenají čím dál méně, přímo úměrně s tím, čím méně jsou lidé ochotni zříkat se okamžitých požitků i osobního pohodlí, rozhodovat se a vážit svoje volby a odsouvat osobní zájmy pro blaho druhých. Bez dodržování těchto hodnot by však nastal chaos a i dnes je jich zapotřebí minimálně stejně, ne-li víc. A symbolem jejich udržování je právě panovník, na nějž je tak naloženo břemeno ž den za dnem nést je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Morgan líčí Alžbětu jako člověka ý skutečně jakoby do této doby už nepatřil, ovšem nikoliv proto  ji nechápe, ale spíše proto  společnost už nerozumí faktu  by někdo mohl být svým hodnotám tak skálopevně věrný. Natožpak, když přinášejí tak málo příjemného. Morgan nahlíží i tuto stránku trpkosti Alžbětina údělu, když ji líčí jako matku a babičku á si velmi jasně uvědomuje  styl života ž vede, vztahy mezi jejími blízkými krutě poznamenává. I jak nesnadné a bolestné pro ni je celý život muset přihlížet tomu  odtažitost a neosobní chlad dvorského protokolu ničí duše jejích blízkých. V epizodě s nádherným jelenem ého se Alžběta marně snaží ochránit před puškami lovců a jehož mrtvolu pak v lesním altánku oplakává  ukryta metafora hořkosti jejího osudu, spočívající v drastickém omezení možnosti jednat a cítit podle vlastního rozhodnutí. V takové konfrontaci pak Dianin boj o vymanění se z rituálů dvorského prostředí pojednou vychází spíš jako pošetilá snaha zklamaného děcka é svým okázalým vzdorem trestá za vlastní naivitu nepravého člověka.

Přesto tvůrci dokáží ohlídat  se do příběhu nevloudil nežádoucí sentiment a také je nikdo nemůže obvinit z toho  by britské první dámě nemístně stranili. Při prozkoumávání královského soukromí odhalují jeho podobu á je skutečně nelichotivá. Portrét hulvátského a zakomplexovaného Alžbětina manžela, prince Philipa, slabošského, nerozhodného prince Charlese a jejich bezohledného boje o záchranu vlastní kůže skutečně nemilosrdně smývá z královské rodiny pel jedinečnosti i důvod, proč by si jí – a monarchie jako takové – měl běžný občan vážit. Potažmo přát si její zachování. Tuto otázku ovšem nastolují i v opačném gardu a to v okamžiku, kdy královna přistoupí na všechny požadavky é před ní klade premiér v zastoupení jejího lidu. Míra pokory a disciplinovanosti, se kterou Alžběta vzdává pocty člověku ž má lidsky všechny důvody nenávidět, dosahuje hodnot skutečně královsky jedinečných. Fakt  scenárista dokázal tyto důvody naprosto důvěryhodně ospravedlnit  potvrzuje výjimečnost jeho práce. Maximálně soustředěný a citlivě přesný výkon Helen Mirrenové, plný vnitřního porozumění a ženského soucitu je pak vpravdě královskou korunou á ji ušlechtile zdobí.

Královna Alžběta, ztělesněná Mirrenovou  na oficiálním filmovém plakátu vyobrazena velmi případně jen polovinou její tváře, hledící dílem důstojně a dílem posmutněle. Jakoby chtěl tvůrce zdůraznit  věčným údělem této ženy je ukazovat pouze polovinu sebe samé. Během snímku dokáží autoři přesvědčit o tom, o jak nevděčný a těžký uděl se jedná, a konfrontovat dva postoje é k němu lze zaujmout – buďto se ho snažit zbavit jako obtížného harampádí anebo ho přijmout a nést i se všemi nevýhodami é to pro dotyčného má. Porovnat  má větší cenu, musí každý sám, ale karty jsou tentokrát rozdány spravedlivěji. Hlavní hodnota snímku spočívá právě v relativizaci pohledu na jednu zdánlivě jasnou společenskou kauzu a v nalezení dostatečně platných důvodů pro milostivější shlížení na ženu á je přes všechnu svou moc mnohem bezmocnější, než většina z nás. Jako málokdo z nás však svoji bezmoc dokáže snášet pokorně a hrdě zároveň. Jako pravá královna.