Agnès Vardová o Všichni možní sběrači a já

Co vás lákalo na tak neobvyklém tématu jako jsou sběrači?

Sbírání jako takové je už zapomenutá činnost. Zaujali mě lidé  na ulici sbírají jídlo. Říkala jsem si, kam asi mizí ta pšeničná pole? Vždyť jsou sklizena do posledního stébla. Zaměřila jsem se tedy na brambory a našla tyhle brambory ve tvaru srdce. Velice mě to potěšilo a pocítila jsem  jsem na dobré cestě.

Do svých filmů vkládáte hodně ze sebe a svých emocí. Díky tomu jsou diváci zcela vtaženi i do Sběračů.

Máte pravdu. To jsem chtěla. Zapojit každého diváka. Obecenstvo není tlupa lidí. Pro mě je to 100, 300, 500 lidí. Je to způsob  se seznámit s ní či s ním. Možná se to zdá být přehnané, ale hodně dávám ze sebe a oni musí přijít ke mně. Já je pak přivedu k lidem z filmu. Nezapomeneme na ně. Protože lidé é ve filmu zpovídám, jsou tak jedineční, tak vřelí, velmi dobře vědí  je společnost. Nejsou zahořklí, ale vstřícní. Ale jsou neviditelní, anonymní, svým způsobem ponížení lidé. Tady se zahanbeni cítíme my, ne oni. Vložila jsem hodně energie do toho  vypadali dobře  jasně osvětlila věci jako jsou bolest, boj, těžké životní podmínky. Zatímco skoro my všichni se přejídáme, půlka světa hladoví.

Vzpomínáte ráda na natáčení filmu?

Někdy mě to dohání k slzám. Scéna z karavanu byla velmi bolestná. Ten člověk ztratil práci , děti. Tehdy pocítíte  musíte jen mlčet, naslouchat, chcete být tou nejmenší částečkou v karavanu. Měla jsem malou kameru a snažila se nepřerušovat tok jeho slov. Při střihání pak víte  s tím uděláte. Dalším příkladem bylo natáčení v jednom ze supermarketů. Bylo velmi bolestivé sledovat starou ženu á se stěží může sehnout pro kousek jídla. Stále se k něčemu musela shýbat. Najde vajíčka, ale většina je rozbitá. Nakonec najde i celá vejce. Když znáte cenu vajíček, pochopíte  potřebuje peníze. Jinak by celou půl hodinu nesbírala šest vajec. Tohle mě opravdu dohnalo k slzám.

Kolik z filmu bylo naplánováno?

Velmi málo. V plánu bylo setkat se s těmi lidmi. Jen najít je trvalo dost dlouho. Neměla jsem po ruce žádné sběrače. Musela jsem je najít.

Sbírání je metaforou pro mnoho věcí, dokonce i filmařinu.

Ano. Filmování, především tedy dokumenty, vlastně představuje sběr. Seberete to  najdete. Shýbnete se. Chodíte kolem toho. Jste zvědavý. Snažíte se přijít na to  je to. Nemůžete však tuto analogii aplikovat i dále že my nefilmujeme zbytky. Ačkoliv existuje jistá podobnost s lidmi na okraji společnosti. Ale je to příliš složité.

Váš film je působivý také proto  tak jako ostatní vaše díla je i on nejen o lidech ž životy zachycujete, ale také o vás samé. Natáčíte své ruce, tvář, dokonce i plesnivé skvrny na vašem stropě.

Mám dvě ruce. Jedna drží kameru a ta druhá je svým způsobem hercem. Velmi jsem si oblíbila tyhle ruční kamery. Jsou velmi lehké a vytváří macro obrazy. Víte co je macro? Můžete se k věcem přiblížit. Jednou rukou můžu filmovat tu druhou. Líbí se mi představa  jedna ruka vždy něco sbírá a druhá to filmuje. Ruce jsou sběračovy nástroje. Ruce jsou nástrojem malíře, umělce.

Agnès Vardová Všiml jsem si  jste zde použila stejné záběry  v roce 1991 ve filmu Jacquot de Nantes. S rozdílem  to byly Jacquesovy vlasy a ruce. Jsou to velmi krásné záběry, plné emocí.

Když jsem natáčela vlastní film, plánovala jsem ho jako svůj portrét. Jsem ráda  jste si na to vzpomněl že mi teď mnoho diváků připomíná: „ Bylo tak dojemné sledovat  jste použila stejné záběry  tehdy u Jacquese. Jeho vlasy, oči a paži. A pak i jeho ruku s malým prstenem.“

Nebo vám řeknou: „Jako bychom se po tolika letech mohli dotknout přímo jeho ruky.“ Když mi tohle jeden starý pán řekl, rozplakala jsem se. Vůbec jsem si to neuvědomila. Naštěstí mi vyšel střih že při natáčení se snažím řídit instinktem. Sleduji propojení, asociace myšlenek a obrazů. Jak vše poskládat dohromady. Ale při stříhání jsem přísná a snažím se být konstruktivní. Proto jsem si podobnost s dřívějším filmem vůbec neuvědomila. Řekl: „Jsou tam úplně stejné záběry.“ Nato jsem se rozplakala. On řekl: „Já vás nechtěl ranit“. Já reagovala: „Vy jste mě neranil, naopak jste mě velmi potěšil.“ Jsem šťastná za to  pracuji intuitivně. Pokud bych vše přísně organizovala, nikdy by se mi to tolik nelíbilo. Věřím  právě intuice z vás dělá umělce. Natočíte tu pravou věc ve správných obrazech na správném místě a s vašimi vlastními pocity.

Vaše intuice je zodpovědná i za nádherné odbočky ve Sběračích.

Je to jako jazzový koncert. Existuje slavné téma. Hrají ho dohromady jako sbor. A pak trubka hraje sólo další téma. Na konci sóla se opět vrací společně s ostatními k ústřednímu tématu. Potom to rozjede klavír a opět se vrací k tématu. Mé odbočky byly přesně jako tohle. Taková malá fantazie. Trocha svobody při hraní hudby věcí é cítím é miluji. A znovu zpět k tématu: Lidé žijí z našich zbytků. Jedí to  my vyhodíme. Říkám „my“ že jste to vy, já, zkrátka všichni.

(…)

Co mohou vaše filmy nabídnout dnešnímu divákovi?

To my musíte říct vy.

To by byl podvod. Co myslíte?

Řekla bych  energii. Lásku k filmování, intuici. Jsem žena á se při práci řídí intuicí a snaží se být inteligentní. Je to jako proud myšlenek a radost z objevování věcí. Hledání krásy, kde byste ji nehledali. Pozorování. Ale také snaha po struktuře, organizaci, chytrosti. Věřím v cinécriture, neboli film-psaní ž není obyčejný scénář. Nejedná se jen o slova ve scénáři. Jde o výběr tématu, místa, ročního období, štábu, záběrů, umístění kamery, objektivů, světla. Volba přístupu k lidem, hercům. Dobrý výběr záběrů při střihu, zvolit si hudbu, současné hudebníky, propagační materiály, plakát. Věřím v tuhle ruční filmařinu. Říkám tomu film-psaní.

Pokud je film dobře natočený  i dobře napsaný. Filmově napsaný. Za tohle bojuji. I když věřím  některé scénáře mohou být krásně natočené jiným režisérem a střihačem. Viděla jsem spoustu nádherných filmů. Já ovšem miluji být zodpovědná za všechno. Nikdy nepracuji na projektech druhých, netočím podle cizích scénářů. Chci dělat svou vlastní práci tak  jí ostatní uvěřili, byli dojatí. Snažím se o to  diváci přemýšleli a řeknu vám  to u mých filmů funguje. Kladou mi velmi chytré otázky. Po projekci si se mnou povídají, svěřují se mi s osobními záležitostmi. Chtějí být součástí.

Říkají  jsou dojati. Je to dobrý pocit. A nemá to co dělat se ziskem. Ten je taky důležitý, ale ne jako tohle. Jsem ráda, když je film úspěšný. Viděl jste film 101 Nights (pravděpodobně 1001 Nights) – pozn. red.)? Bylo to naprosté fiasko. Ale když si lidé o tom povídají a líbí se jim to  to dobře. Nikdy by mi to nevzalo mou energii. Necítila bych se jako ztroskotanec. Zažila jsem propadáky i úspěšné filmy.

Je to krásný film. Bude se určitě líbit všem.

Znovu jsem se vydala na cestu. Miluji ten pocit svobody. Jsem na cestě stále, přestože žiji ve městě a mám střechu nad hlavou.

Velmi krásnou střechu.

Prohnilou střechu. Ale spravím ji. Není to legrační, když říkám  ten strop může být v muzeu na obdiv jako malba? Všechno může být uměním. Oni by však řekli: „Ale to je prohnilý strop. A tady jste v muzeu“. Rozčiluje mě ta díra ve stropě. Neustále z ní kape voda. Ale proč bych chodila do muzea a obdivovala tam tapiserie, když mám jednu na stropě? Ve filmu říkám  „můj strop je uměleckým dílem.“ Kromě krásy musíme v životě nalézat i zábavu, radost. Zábavu tam, kde je nuda. Najít zábavu tehdy, když na vás leží břímě. Můžete vidět věci jinak. A pak nebudete nešťastný. V mém životě je velká bolest. Ale věřím  mrtví mě ochraňují. Takže si ani nemusím stěžovat.

Z IndieWIRE přeložila Jarka Hynštová