Slova, místa, těla

Je, tu, il, elle Chantal Akerman

První dlouhometrážní snímek Chantal Akerman rozvíjí to  zejména charakterizovalo její krátké filmy: popření společenského a kulturního dělení na subjekt a objekt. Film v tomto případě nevytváří vzdálené iluzorní světy k pobavení či poučení, ale stává se osobním nástrojem v rukách režisérky, skrze který vede svůj vlastní dialog s konkrétním světem okolo ní. Prostřednictvím filmu si postupně skládá svůj postoj k životu. Definuje sama sebe tím  a jakým způsobem natáčí. Lidé, věci a příroda é snímá, tu existují primárně ve vztahu k ní, pro ni a ona pro ně; a teprve skrze ni se dostávají k divákovi. Projekce filmů Chantal Akerman jsou výzvou k rozhovoru svobodných, nikoli k zoufalé konzumaci, při níž se film i divák stávají pasivními objekty v zajetí marketingových strategií. I pro jsou tak vzácné.

Při sledování filmu prochází divák stejným procesem jako režisérka při natáčení: procesem pojmenovávání. Učí se mluvit, resp. vnímat. Artikulovat svůj postoj. Film ý se zabývá hledáním identity, vybízí – tím  je uspořádán – k hledačství. Divákovi nejsou nabídnuty známé kódy tradiční kinematografie é ho bezpečně provádí příběhem. Vstupuje spolu s hlavní ženskou postavou do nejistého prostoru ý si teprve musí pro sebe nějak určit. K procesu pojmenovávání odkazuje už název: já, ty, on, ona. To celé nás přivádí ke klíčovému tématu filmu ým je řeč. Přičemž ta zde funguje minimálně na třech úrovních: 1) mluvená nebo psaná řeč, 2) řeč těla 3) řeč filmu.

Je, tu, il, elle Mluvená a psaná řeč je nejpatrnější formou lidské komunikace v tomto filmu. Jeho první třetina se odehrává pouze v uzavřené místnosti městského bytu, ve které se nachází hlavní hrdinka. Sledujeme ji při různých činnostech: popocházení, polehávání, stěhování nábytku, pojídání cukru, svlékání a oblékání, psaní. Více nám o ní sdělí až slovní komentář, asynchronní s obrazem: Hrdinka sama podává – jakkoli stále ještě kusé – informace o sobě: že odešla (odkud, nevíme)  to  píše, jsou dopisy  uběhla konkrétní doba atd. Komentář má charakter deníku. Pomáhá hrdince uvědomit si samu sebe v konkrétní situaci a najít z ní východisko. Ve druhé části filmu se téměř vůbec nemluví. Hrdinka opouští byt, stopuje na dálnici, vydává se na cestu s řidičem kamionu. Kamera trpělivě zaznamenává ty nejbanálnější, nejméně dramatické výjevy: řízení auta, stravování v levných motelech, popíjení v barech – za dlouhého mlčení. Komunikace mezi hrdinkou a řidičem se vytváří nikoli na slovní, ale na tělesné bázi. Nevyústí ale ve vzájemné, rovnocenné porozumění. Jediným tělesným kontaktem je jeho ukájení. Poté následuje jeho dlouhý monolog, samomluva á nečeká na odpověď.

Navozování vztahu se světem je postupné. V první části se „já“ („je“) hrdinky odráží v „ty“ („tu“) dopisu a pokoje. Komunikace je však stále jednosměrná: dopis není odeslán a pokoj svým uspořádáním vyjadřuje duševní stav jednoho osamoceného nájemníka. Nikdo jiný v něm nebydlí. Proto musí být opuštěn.Ve druhé části ustupuje mluvená a psaná řeč řeči těla, ale vztah se světem skrze „něho“ („il“) stále není navázán. Fyzický kontakt vede jen k sebeuspokojení. Nejblíže k druhému člověku a životnímu naplnění se hrdinka dostane ve třetí části, v níž rovněž žádná slovní komunikace nefunguje. Vrací se ke své bývalé přítelkyni („ona“ – „elle“), se kterou si nemá co říct. Všechna slova v minulosti selhala, zbývá jen váhavý dotek. Ten vyústí do závěrečné, mnohominutové scény milování, v níž se dvě nahá těla zuřivě proplétají jakoby ve vzájemném zápase a zároveň vášnivé touze. Nezvyklost zobrazeného však možná lépe vyjadřuje nepostižitelnost lidských vztahů.

Zatímco slovní a tělesná řeč nechaly promluvit intimitě postav, řeč filmu je v případě Chantal Akerman hlavně intimním sdělením samotné autorky. Nejen tím  používá své nezaměnitelné postupy (hyperrealismus mizanscény, autonomní kamera) nebo že transformuje sebe do postav, ale hlavně tím  sama tyto postavy ztvárňuje. „Já“ postavy je rovněž „já“ režisérky právě skrze tuto tělesnou reprezentaci. Málokdy se podaří v kinematografii nastolit takovou rovnováhu mezi autenticitou a fikcí. Podobně jako Philippe Garrel naplňuje Akerman vizi nové vlny o filmu jako osobním vyznání, kráčejíc tak ve stopách její velké přechůdkyně Mayi Deren.

Je, tu, il, elle (Belgie/Francie 1974)
Scénář a režie: Chantal Akerman
Kamera: Bénédicte Delesalle, Renelde Dupont, Charlotte Szlovak
Střih: Luc Fréché
Hrají: Chantal Akerman (Julie), Niels Arestrup (řidič kamionu), Claire Wauthion (přítelkyně)
86 min.