Na hranici žánrů a reality

Režisérka Kathryn Bigelow

Je málo režisérek é se úspěšně věnují ryze „mužským“ filmům. A ještě méně z nich je v takových případech úspěšných. Kathryn Bigelow je jednou z nich. Proto si zaslouží krátkou glosu v tomto „ženském režijním speciálu“ Fantomu.

Modrá ocel, Bod zlomu, Zvláštní dny. Pouhé tři celovečerní filmy natočila Kathryn Bigelow v průběhu devadesátých let, ale ve všech případech dokázala úspěšně uchopit typicky mužský žánr po svém a zajímavým způsobem ho posunout. Standardní policejní thriller oživila v Modré oceli výběrem hlavní postavy – začínající policistky. Tu však nestaví do role intelektuálního či zřetelně fyzicky slabšího protikladu mužských policistů, na kterémžto principu jsou ženy - policistky ve filmech zobrazovány nejčastěji (Mlčení jehňátek). Akční film ve stylu „policajti versus zloději“- Bod zlomu - zase žánrově nabourala filozofující rovinou o duši extrémních sportovců. Klasické postupy syžetu (začínající agent FBI  starší kolega – outsider u sboru, melodramatický trojúhelník mezi dívkou a dvěma hlavními protivníky) jsou náhle narušeny nečekanou sondou do světa surfařů, další ryze mužské oblasti. Tento kontrast však Kathryn Bigelow slouží k zobrazení souboje spořádaného a okolnostmi či konvencemi svázaného muže s jeho potlačovaným či utajovaným alter-egem, projevujícím se touhou po volnosti, neřízenosti a extrémnosti. Tento souboj ý uvnitř sebe svádí každý druhý muž, respektive člověk  zde zachycen střetem sympatických policistů a sympatických surfařů – zločinců. V závěru oba ústřední hrdinové souboje prohrávají i vítězí zároveň, a tím jen potvrzují splynutí v jednu osobu á má, tak jako každý z nás, své potlačované alter-ego.

Zvláštní dnyPonurá kriminální sci-fi, či spíše tech-noir, Zvláštní dny, opět představuje z hlediska žánru neobvyklý posun v charakterizaci hlavních hrdinů – ústřední „klaďas“ Lenny (Ralph Fiennes) je tou slabší polovičkou páru, v němž fyzicky a rozhodností dominuje černošská taxikářka v podání Angely Bassett. A když už mu nedokáže pomoci ona, pomůže mu v závěrečné scéně jiná žena (Juliette Lewis). Bigelow vytváří žánrovou kouřovou clonu i pomocí matoucích prvků apokalyptické sci-fi. Poslední dny milénia se zmítá země v chaosu kombinovaném s jednou velkou davovou pouliční či klubovou party. Nepokoje jsou však pouhým následkem násilné smrti černošského hudebníka a bojovníka za práva černochů é ustanou v okamžiku, kdy se v prvních sekundách nového tisíciletí vražda zdárně vyřeší. Pod povrchem se skrývá klasická akční krimi (podobně jako v případě předchozích filmů), tentokráte s tech-noirovým a apokalyptickým obalem.

S otázkou  je skutečnost a co pouze hra, klam, simulace či představy, si Kathryn Bigelow pohrává ve svých filmech neustále. A zároveň tím dovedně znejišťuje diváky. Ať už se jedná o zmíněné žánrové „úskoky“ a odchylky, a nebo přímo o konkrétní dějové situace či dokonce celková témata filmu. V Modré oceli i v „ponorkovém“ filmu K 19: Stroj na smrt (2002) začíná film naprosto shodnou scénou, v níž je hlavní hrdina vystaven krizové situaci, ve které selže  se následně ukázalo  šlo o (pro ústřední postavu neúspěšný) simulovaný výcvik. Podobně i v Bodu zlomu mladý federál Utah v úvodních sekvenci prochází střeleckým výcvikem a „hrou“ se vyznačují i zcela reálné bankovní útoky, v nichž lupiči mají nasazené masky amerických exprezidentů. Jako hru vnímá Utah i svět a životní styl surfařů, než posléze pochopí  pro některé z nich je surf s k u t e č n ý m naplněním a opodstatněním života. Zvláštní dny jsou pak kvintesencí všech těchto motivů. Střet reality a nahrané reality ve formě „mentálních videoklipů“ je ústředním tématem celého filmu, v němž jde mimo jiné o to, zda Lenny (Fiennes) konečně procitne a odhalí špatně skrývanou lásku své kamarádky a  dobře skrývanou faleš svého „nejlepšího“ přítele...

Stejně brilantní  je v popírání či posunování schémat mužských žánrů  Bigelow i v jejich filmařské realizaci. Klaustrofobní atmosféru permanentní pasti, v níž se ocitla policistka pronásledována vraždícím maniakem v Modré oceli, pomáhá vytvářet neustálý noční modrý nádech obrazu a pomalé, komorní tempo filmu. Práce s významotvornými i atmosférotvornými modrými filtry (modrá je rovněž barva noci a policejních uniforem) místy připomíná slavný Manhunter Michaela Manna. Výtečné sekvence honiček či surfařské a parašutistické scény zase pomohly Bodu zlomu získat přídomek kultovní (a nikdo se nepozastavuje nad tím  tento film natočila žena). Ve Zvláštních dnech zase Bigelow dovedně klade pasáže s ulicemi zaplněnými tisícovkami rabujících či slavících lidí do kontrastu s naprosto intimními, komorními záběry videí, natočenými „mentálním záznamem“. Opětovně pomocí filtrů, prací se stroboskopickým efektem v hudebním podzemním klubu či pestrobarevnou směsicí silvestrovského reje vytváří nepřehlédnutelnou vizuální atmosféru celého filmu. A závěrečný souboj Lennyho a Maxe na terase výškového domu se směle může rovnat s podobnými filmovými souboji, v nichž se padouch snaží alespoň na poslední chvíli strhnout kladného hrdinu s sebou dolů do smrtonosné hlubiny (např. Smrtonosná past). Netřeba zdůrazňovat  touto scénou Bigelow opět cituje, naplňuje a (tentokrát vcelku humorně) netradičně posouvá klasické akční finálové schéma. Tak tomu ostatně činí ve všech svých filmech.

Filmografie:

  • The Loveless (1982)
  • Near Dark (1987)
  • Blue Steel (1990)
  • Point Break (1991)
  • Strange Days (1995)
  • K 19: The Widowmaker (2002)