Krvavá odysea podle J. P. Gaultiera

Americké psycho Mary Harron

Umění není život, ale nějakým způsobem s ním souvisí. Onen vztah je natolik komplikovaný  objeví-li se nějaké umělecké dílo é nezvykle šokujícím způsobem představuje svůj fikční obraz našeho života  téměř jisté  se objeví skupina nespokojených, pobouřených moralistů, kteří v otázce přípustnosti nepřipouštějí žádnou diskuzi. Argumenty používají různé, ale v zásadě se jedná o varování nebo  angažovaně, o zamezení šíření něčeho naprosto nevhodného (nejčastěji pro mládež). Jako kdyby všichni tito bojovníci za „lepší svět“ znali podstatu onoho vztahu umění – život. Nejvíce podobných bojů můžeme pochopitelně zaznamenat ve Spojených Státech, kde dokonce existuje „občanské sdružení“ televizních a filmových diváků (odhaduje se  v současné době má přes devět set tisíc členů), kteří dvacet čtyři hodin denně sledují všechny pořady a kontrolují jejich výchovnou přípustnost, tedy dokonalý systém kontroly. Za úvahu by stálo, proč se zaměřují spíše na oblast erotiky, resp. tzv. „nahých scén“, a oblast násilí nechávají stranou. Když ovšem v roce 1991 v nakladatelství Vintage Books vyšel román Bret Eastona Ellise Americké psycho (American Psycho), došlo téměř k celonárodnímu skandálu ý – jak už tomu v takových případech bývá – rozpoutal diskuzi o umělecké svobodě a cenzuře. Natočit podle tohoto románu film (snažili se o to např. Paul Schrader nebo David Cronenberg) znamenalo vyrovnat se s neuvěřitelným proudem vyprávění hlavního hrdiny (Patricka Batemana, navíc lze uvažovat  zde nejde o klasickou ich-formu) ý v luxusním prostředí New Yorku koncem 80. let 20. století vraždí, znásilňuje a pojídá vše chutné a šťavnaté, „co se dá opíchat.“

Samotné prostředí New Yorku, přesněji jižního, kde se nachází proslulá obchodní čtvrť i se slavnou Wall Street, a představitelé různých makléřských, obchodním firem (Patrick Bateman pracuje u Pierce & Pierce, zajímavý odkaz k románu Toma Wolfa The Bonfire of the Vanities a ke stejnojmennému filmu Briana De Palmy) vcelku pochopitelně nabízejí možnost vytvořit kritický pohled na svět peněz, prodejné morálky a zbytečného luxusu. Bret Easton Ellis ovšem zvolil přístup, aspoň z části, tzv. K-Mart realism; v první třetině knihy je čtenář doslova zavalen informacemi ze světa módy, parfumerie, luxusního kulinářského umění, hudby, americké historie a filmu, a to jen aby v druhé polovině románu čelil opravdu nezvyklé porci násilí a brutality; přitom románu nechybí humor a od tzv. brakové literatury ho odlišuje nápaditost Batemanových orgií i vcelku zajímavá jazyková stylizace některých postav.

Americké psycho Nerad bych  vznikl dojem  Ellisův román je pouhou brutální úchylkou s občasným zábleskem dobrého nápadu; je velmi těžké říct, zda se jedná o satiru na společnost konce 80. let, ve které jedinci v přepychovém prostředí vynalézají stále nové záliby a neúspěšně se snaží překonat vlastní osamělost a nudu, nebo zda jde o prostý „obraz“ mechanismů dané společnosti, tzv. bez komentáře že kniha je zvláštní kombinací obou těchto přístupů. Osobně mi připomíná román Jana Pelce …a bude hůř, ve kterém je ona paraphilia (obecně řečeno záliba v nestandardních praktikách, nejen sexuálních) taktéž jedním z motivů příběhu.

Domnívám se  lze kanadskou režisérku Mary Harron považovat za představitelku feminismu, ale s tou poznámkou  tak činí trochu nezvyklým způsobem. Zajímá ji především tlak maskulinní společnosti na ženu obecně, než nějaké konkrétní problémy moderní ženy ve společnosti. Ve své filmové prvotině I shot Andy Warhol (1996) zobrazuje svou hlavní postavu Valerii Solanas ještě jako svým způsobem “oběť” nátlaku moderní společnosti, i když obecné téma pokřiveného života v síti nátlakových her vyšší, nutno dodat převážně maskulinní, společnosti na jedince je i zde přítomno. Teprve ve svém druhém filmu – Americkém psychu (2000) – naplno rozvíjí své představy (1) o hrůze „prázdného života“ v luxusu a pohodlí, (2) o nutnosti nalézt cokoliv k zahnání nudy a o snaze upozornit na svou osobu ve světě „plného pohledu“, tedy jakýsi novodobý narcismus a (3) o jednotlivci obecně (hlavním hrdinou je muž), o člověku ž v síti intertextových odkazů marně hledá a nenávidí sám sebe. Je pochopitelné  Harron měla silnou oporu pro svůj film v Ellisově románu, ale i přesto dokázala, aspoň myslím, vytvořit film ý je schopen tzv. „stát na vlastních nohou“. Její zatím poslední film (The Notorious Bettie Page, 2005) jen dokazuje  zcela specifický úhel pohledu (point of view) jednotlivce se může stát symbolem určité doby jako určitá forma útlaku a nesvobody.

Již samotné jméno hlavního hrdiny je intertextovým poukazem směřujícím do různých stran (dvojí život Batmana a tajemstvím opředená úchylka Normana Batese z Hitchcockova Psycha (1960)). I film využívá v knize nepřehledné množství odkazů do různých oblastí života v luxusu; nezapomenutelné jsou zvl. Batemanovy přednášky o Philu Collinsovi a Whitney Houston při taneční kreaci s požární sekerou  rozseká „svého kolegu“ Paula Allena (Jared Leto) nebo Batemanovo označení podlouhlého pytle na obleky jako luxusního výrobku od Jeana-Paula Gaultiera i přesto  v něm převáží kusy svého rozsekaného kolegy atd. Mary Harron se ovšem nezaměřila na násilné scény ých je v románu opravdu dost, ale právě naopak (skutečně násilné jsou v podstatě jen dvě scény): dala přednost zobrazení, zcela neemotivně a nepateticky, určité doby a jednotlivce ý marně hledá sám sebe v zrcadle (mrazivá scéna narcistního Batemanova šklebu do zrcadla při souloži nebo jeho obsedantní touha si vše natáčet) vlastních krutostí. Vzhledem k tomu  příběh je vlastně vypravován hlavním hrdinou (Harron vkládá do jednotlivých scén i jeho vlastní komentář), velmi záleželo na představiteli hlavní role ý navíc měl svým vzhledem naplňovat představu mladého, bílého, úspěšného a své tělo milujícího muže podle vzoru románové postavy. Domnívám se  Christian Bale je v dané roli vynikající, mrazivě krutý i zoufale šílený. Ostatním postavám (např. Willem Dafoe jako vyšetřovatel nebo Reese Witherspoon jako Batemanova k smrti nudná přítelkyně) nezbývá než tvořit Batemanovo pozadí nebo, v horším případě, materiál k sebeuspokojení.

Americké psycho Již úvodních titulky (kapající krev měnící se na aranžovanou omáčku servírovanou na luxusním talíři) dávají na srozuměnou  v případě Batemanova příběhu jde o záměrnou stylizaci, ostatně i závěrečná scéna (v podstatě nijak překvapivá vzhledem k událostem) je vyhrocenou „zpovědí“, resp. přiznáním zoufalého jedince; neexistuje totiž nikdo, kdo by Batemanův výkřik zaslechl.

„Lehnu se vedle ní a řvu do jejích výkřiků: „Jen řvi, klidně si řvi…“ Otevřel jsem všechna okna a dveře na terasu a stojím nad ní, má otevřená ústa, ale už z nich nevychází řev  hrůzné břišní zvuky jak skřeky nějakých zvířat, občas přerušené hlasitým dávením. „Křič, miláčku“, nabádám ji, „klidně křič“. Lehnu si k ní ještě blíž, hladím ji vlasy na temeni. „Všem je to fuk. Nikdo ti nepomůže …“

Americké psycho (American Psycho, USA 2000)
režie: Mary Harron
scénář: Mary Harron, Guinevere Turner podle románu B.E.Ellise
kamera: Andrzej Sekula
hudba: John Cale
střih: Andrew Marcus
hrají: Christian Bale (Patrick Bateman), Willem Dafoe (detektiv Donald Kimball), Reese Whiterspoon (Evelyn Williams), Jared Leto (Paul Allen), Chloë Sevigny (Jean) a další.
101 min.