Julie Taymorová: mezi divadlem a filmem

Ačkoliv její filmografie čítá pouze dva celovečerní filmy, bývá Julie Taymorová považována za jednu z nejzajímavějších a nejoriginálnějších režisérek současnosti. Ceněn je především její nevšední přístup k samotnému tématu, vizuální zpracování a způsob ým prolíná rozličné styly a žánry. Titus (1999) ani Frida (2002) nejsou harmonicky konzistentní, ryze filmové v obecném slova smyslu. Taymorovou láká především možnost syntézy nejrůznějších uměleckých odvětví a výrazových prostředků. Právě proto jsou oba dva tituly tak barvitou koláží, ve které se střetává čistě filmové umění s uměním výtvarným, s divadlem, tancem a dokonce i s filmem animovaným. Východiska a směr její práce se zdají poměrně zřejmé, takže zůstává jen otázkou, kam se tento styl posune é místo v dějinách kinematografie si tato nevšední režisérka nakonec vyslouží. Taymorová se nachází ve stejné pozici jako Paul Thomas Anderson či Darren Aronofsky – mladí filmaři s nevšedními snímky a ujasněnou vizuální a stylistickou koncepcí. Očekávání v souvislosti s každým novým projektem jsou pochopitelně obrovská a díky schopnosti vyhovět uměleckým i komerčním požadavkům se tito tvůrci vymaňují z jednostranného a triviálního pohledu v očích kritiků.

Julie Taymorová (narozena 15. prosince 1952 v USA) se již v mládí naplno věnovala divadlu. V devíti letech začala navštěvovat Boston Children´s Theatre, v patnácti letech se  nejmladší člen, přidala ke sdružení Julie Portman´s Theatre Workshop, studovala pantomimu v Paříži a nakonec roku 1974 absolvovala mytologii a folkloristiku na Oberlin College. Studia pak završila čtyřletým pobyt v Indonésii, kam odcestovala kvůli zájmu o tamní herectví, tanec a loutkoherectví – zkušenost ž ovlivnila budoucí kariéru i uvažování o umělecké stylizaci. Právě postupy převzaté, respektive blízké experimentálnímu a orientálnímu divadlu jsou nejcharakterističtějším rysem nepřeberného množství oper, muzikálů a inscenací, na nichž soustavně pracovala od roku 1980. Největší úspěch pak Taymorová slavila s broadwayskou inscenací Lvího krále (1997) – muzikál získal dvě ceny Tony za nejlepší režii a kostýmy. Bylo jen otázkou času, než se vyprávěcí schopnost a originální smýšlení této talentované ženy odrazí i ve filmu.

V souvislosti s filmem Titus (1999) se nejčastěji hovoří o eklekticismu či postmoderně. Postmoderní přístup, respektive vytržení Shakespearovy hry z původního dobového kontextu je stále častější – namátkou Romeo a Julie (1996) Baze Luhrmanna či Branaghova adaptace Hamleta (1996). Taymorová však zašla ještě dál a svůj snímek založila především na hře se styly, na míšení nejrůznějších kulturních a estetických vlivů. Specifikem jejího přístupu ke klasické látce je i černý humor a ironické odkazy na populární filmy – Anthony Hopkins cituje vlastní roli Hannibala Lectera, parodický nádech v podobě vtipně zakomponovaného „obletu kamery“ známého jako bullet-time atd.

Titus Příběh Tita je zasazen do neurčeného časového období. Výstroj vojáků sice odpovídá době antického Říma, nicméně tyto archaické prvky režisérka kombinuje s moderní technikou, stylizovanými kostýmy a výpravou á je koncipována jako směs nejrůznějších architektonických a výtvarných fragmentů. V duchu eklekticismu je pojat i hudební doprovod. Ten zkomponoval Elliot Goldenthal a založil ho na nesourodé fůzi jazzu, klasické hudby a avantgardních postupů. Taymorová uplatnila i své zkušenosti z oblasti výrazového tance a divadla. Divadelnost pak přiznává skrze deklamaci Shakespearova textu – prakticky jediný moment ý lze považovat za tradiční – ale i v dílčích scénách, v nichž se vizualizují divadelně inscenační postupy. V závěru se děj přenáší přímo do římského amfiteátru, kde se dohrává poslední jednání a v zápětí i epilog. Většina rekvizit se stává čistě náznakovými, mizí okázalé dekorace, vše odkazuje k minimalistické divadelní stylizaci. V rámci výstavby příběhu a ozvláštnění je zajímavá i postava malého chlapce á se přenáší ze „současnosti“ do „minulosti“ a stává se tak účastníkem dramatu. Jednotlivé postavy se na něj průběžně obracejí a pronášejí k němu své monology. Propojení dvou časových úseků, dvou kultur vystihuje princip režisérčina svébytného přístupu založeného na překračování tradic a důsledné syntéze motivů.

Životopisný film o slavné mexické malířce Fridě Kahlo sice není tolik provokativní ani stylově rozštěpený jako Titus, ale přesto jde – v kontextu žánru – o výrazný a svým způsobem pozoruhodný počin. Vedle chronologického záznamu malířčina života Taymorová vsadila i na „zhmotnění“ Fridiných obrazů. Právě ty byly velmi introspektivní. Autorka do nich transponovala životní zkušenost, naléhavé pocity, vyjadřovala v nich svou bolest a tudíž se staly důležitou součástí filmu. Taymorová však nesnímá jen malířské plátno, nýbrž vytváří vlastní „živé obrazy“, hranou parafrázi originálů – citace slavného autoportrétu s ostříhanými vlasy apod. Poetikou a výtvarným stylem je ovlivněn i design kostýmů, výprava i komplexní vizuální podoba filmu – zejména ve vztahu k barevnosti. Dominantu tvoří výrazné pastelové plochy a specifická textura  režisérka aplikuje i na vzhled architektury a většiny interiérů.

Zajímavým vyprávěcím prostředkem jsou animované pasáže. První – loutková – následuje po Fridině nehodě, při níž bezmála přijde o život. Spíše noční můru, než snovou vizi, realizovali bratři Quayové, animátoři výrazně ovlivněni tvorbou Jana Švankmajera. Z dalších animovaných sekvencí stojí za pozornost zejména koláž z cesty po Americe, či výjev mrtvé Fridy v hořící posteli ze závěru filmu.

Frida Invence a nekonvenční přístup znamenal úspěch jak u kritiků, tak u diváků a vynesl Fridě dva Oscary – za nejlepší hudbu a masky. Frida není vyloženě tradičním biografickým filmem, přestože je přístupná i pro diváky preferující spíše čítankové portréty. V mnoha ohledech lze nalézt paralely se snímkem Goya (1999) Carlose Saury. Saura se rovněž nesnížil k prostému výčtu životních událostí známého umělce. Daleko víc se soustředil na  zachycení jeho duševních stavů skrze Goyova vlastní umělecká díla. Atmosféru a význam jednotlivých období lze poměrně přesně pochopit i z malířovy imaginace. Ani Frida toho není výjimkou.

Filmografie:

  • 1986 – The Tempest
  • 1992 – Fool´s Fire
  • 1992 – Oedipus Rex
  • 1999 – Titus
  • 2002 - Frida
  • 2007 – Across the Universe
Lukáš Masner