Letošní výběr nejlepších filmů za uplynulý rok ý redakce Fantomu sestavila hodně neobjektivní. Nikoli z toho důvodu odráží naše osobní názory, ale proto zahrnuje pouze filmy z české distribuce. To nám na jednu stranu zaručuje pevné kritérium pro vybírání konkrétních snímků a komunikaci se širším spektrem diváků, kteří se nechtějí pídit po zvláštnostech, ale prostě rádi si zajdou do kina; na druhou stranu se tím vytrácí rozmanitost á je pro současnou světovou kinematografii charakteristická.
Česká filmová distribuce – přes relativně vysoký počet odpromítaných filmů – je totiž značně chudá. Nabízí pouze pár modelů é se opakují a mezi něž se ztěží dostane něco neočekávaného. Drtivou většinu promítacích časů zaberou pochopitelně hollywoodské novinky. Fantom se fenoménu současného Hollywoodu věnoval letos podrobně (číslo 28 – září 2006), neboť ho nepovažuje za cosi méně důležitého, natož pak opovrženíhodného. Naopak je zcela neoddiskutovatelné Hollywood stále vévodí nejen trhům, ale i snahám o inovaci filmové formy. Michael Mann experimentuje s digitální kamerou, Martin Scorsese se střihem, M. Night Shyamalan s konvencemi vyprávění. Jiní – jako např. Steven Spielberg, Stephen Gaghan či George Clooney – se zase skrze žánr a fikci vyjadřují k aktuální politické situaci. Desítky komedií si pohrávají s různými společenskými stereotypy sofistikovaněji než přímočará mystifikace Borata.
I když uznáme Hollywood je pro nás zajímavý, neznamená to se jím současná kinematografie vyčerpává. Problém vidíme v tom česká distribuce jen ztěží nabízí divákům plnohodnotnou alternativu. Selhává tak ve své základní funkci – komunikovat mezi námi a světem, zprostředkovávat podnětné dění v jiných oblastech. Ve svém přílišném konzervatismu se upíná na prověřené hodnoty – Almodóvar, Kaurismäki, Zhang Yimou, Kim Ki-duk. Když vyhraje velký festival Ken Loach zakoupen do našich kin, když Jia Zhang-ke, nikoli. Šeď české distribuce je hlavně způsobena chabou dramaturgií alternativních společností é pokrytecky deklarují zájem o umělecký film, ale opravdu hodnotné a něčím přínosné filmy k nám nedovezou. Výsledkem je uzavřený kruh stále stejných tvůrců a děl, na které se chodí spíše ze zvyku že jinou nabídku zájemce o nekomerční film stejně nemá. Je opravdu tristní, když všeobecnou nudu prolomí pouze jediný snímek – Pravidelní milenci Philippa Garrela.
Důkazem toho distribuce nedostačuje nárokům diváků programová nabídka velkého množství festivalů a filmových přehlídek, jimž se u nás v nebývalé míře daří. Jejich dramaturgové dnes dokážou zprostředkovat českému divákovi to opravdu podstatné se v zahraničí natočilo. Důležité je se tato nabídka již neomezuje pouze na Karlovy Vary é by pestrost světového filmu stejně nedokázaly dostatečně pokrýt. Dobře patrné to bylo právě letos, kdy karlovarský festival tradičně těžil z canneských sekcí. Protože však byl poslední ročník Cannes oproti předchozím slabší, projevilo se to i v programové skladbě Karlových Varů. Oproti tomu zářil Febiofest ý využil letních a podzimních festivalů a přivezl např. nové snímky Nobuhira Suwy, Manoela de Oliveiry, Claire Denisové a dalších. Událostí pak byla osobní účast Oliveiry na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Zde byly uvedeny také poslední projekty Chantal Akermanové či Amose Gitaie. Důležitým počinem, završujícím festivalovou sezónu pražská přehlídka Filmasia, mapující překotné dění v asijské kinematografii. Letošní retrospektiva Hou Hsiao-hsiena přiblížila tvorbu jednoho z předních filmařů současnosti ž jediným distribučním titulem u nás je paradoxně sedmnáct let staré Město smutku.
Přestože se na některé, podle našeho názoru zásadní, filmy tohoto roku zatím nedostalo ani na festivalech (Cœurs Alaina Resnaise, Juventude Em Marcha Pedra Costy, Lady Chatterley Pascale Ferranové, The Black Dahlia Briana De Palmy, Quei loro incontri Jean-Marie Strauba a Danièle Huilletové, The Host Bonga Joon-hoa, Still Life Jiy Zhang-keho), z konfrontace se zahraničím stále vyniká nemohoucnost českého filmu. Opatrnost, s jakou si současná střední generace režisérů (Hřebejk, Ondříček, Zelenka, ale ostatně i Sedláček) hlídá každý záběr a větu, vysušuje inspiraci a vrhá film do průměrnosti středního proudu. Je to nevděčná role – protože ne příliš odlišně natočené vieweghovské a teenegerské komedie vydělají miliony jenom kvůli tomu postrádají „umělecké ambice“. Ke škodě často velmi dobrých herců (objevem je hlavně Jaroslav Plesl ý hrál zároveň v Grandhotelu i v Pravidlech lži). O to více zaujme nespoutanost režijního stylu Věry Chytilové ý po mnoha letech (naposledy od Kopytem sem, kopytem tam) nebrání, ale naopak pomáhá vyznění příběhu. Neuróza á postihuje hrdiny této ztřeštěné komedie, proniká do těkavé kamery, volného střihu a nepředvídatelného děje ý se rozbíhá nečekanými směry se zase vrátil k hlavní postavě suverénně zahrála neokoukaná Jana Janěková. Ano – Hezké chvilky bez záruky jsou nejlepším českým filmem roku 2006.
Výběr Fantomu
10 nejlepších filmů roku 2006 v české distribuci
(v abecedním pořadí)
- Bublina (Steven Soderbergh)
- Capote (Bennett Miller)
- Dobrou noc a hodně štěstí (George Clooney)
- Grizzly Man (Werner Herzog)
- Match Point (Woody Allen)
- Miami Vice (Michael Mann)
- Mnichov (Steven Spielberg)
- Nový svět (Terrence Malick)
- Pravidelní milenci (Philippe Garrel)
- Skrytá identita (Martin Scorsese)
