Nájemný vrah Ježíš

Po hlavě do prdele Marcela Bystroně

Musím konstatovat  filmových provokací nemá český film příliš mnoho. Rozhodně odmítám považovat za „urážlivé“ nebo „vyzývavé“ to  se nám někteří tvůrci snaží podstrčit jako dramatický konflikt jedinců či – dokonce – celé společnosti. Přitom provokace jako zcela specifický umělecký útvar má svou zajímavost i vážnost (pochopitelně ironickou a často i kritickou). Jednou z několika funkcí provokace může totiž být i jistá snaha po poodkrytí ustálených způsobů myšlení; vždy si vzpomenu na provokativní a záměrně znevažující styl třeba takového Pasoliniho. Proto jsem uvítal – předběžně a jaksi bezmyšlenkovitě – možnost shlédnout nový český film; navíc od režiséra (Marcela Bystroně) ý na sebe upozornil hned dvěma možnými způsoby: jednak ne příliš kvalitní filmovou minulostí (upachtěný Cabriolet a stylově „promiskuitní“ a předčasně ukončená snaha vypovědět něco o orgasmu (Post coitum)) a jednak nepřiměřenou reakcí nespokojeného tvůrce i diváka v jedné osobě ve chvíli, kdy se oba setkali s nepříznivou kritikou. Jeho nový film, na české poměry s „odvážným“ a bojovným (a to doslova) názvem – Po hlavě do prdele – je či spíše má být (potud mohu jen spekulovat) vtipnou, násilnou parodií rodinných komedií, resp. „má“ ukazovat způsob  by taková „rodinná komedie“ mohla vypadat v prostředí jedné rodiny, ve které je otec nájemný vrah, matka vůdkyní náboženské sekty milujícího Ježíše a syn nesmělým pubescentem ž čeká se svou stejně starou partnerkou dítě.

Rodina Vohnoutových prožívá jeden příběh ý je divákovi zprostředkován třemi různými pohledy zúčastněních osob. Tento způsob vyprávění má svá úskalí, neboť roztříštěnost v rovině příběhu i v rovině vyprávění (zvl. ve formální podobě) by měla být pro diváka motivována, resp. měla by být pochopitelná, i kdyby se tak mělo stát až v samotném závěru celého filmu (samozřejmě můžeme nalézt i motivaci tzv. „prázdnou“, tzn. bez obsahu, např. roztříštěné vyprávění je jen důsledkem již existující nemožnosti vyprávět z „nadhledu“; nikoli s nadhledem). V Bystroňově filmu však jakákoli motivace chybí, resp. není přítomná ani v již zmíněné podobě projektu. Snímek se tak redukuje na pouhé hrátky režiséra. Ale na druhou stranu musím přiznat  v jistých chvílích nepostrádá zajímavosti.

Tedy provokace první: školou povinný chlapec považuje svého otce za idiota a pod tíhou těhotenství své stejně staré partnerky utíká z domova. Žena středních let (Nela Boudová) má za manžela idiota a svou lásku k Ježíši vymění za vášnivé objetí ženského klína. Muž s vojenskou minulostí je všemi považován za idiota a přitom na zakázku zbavuje svět „nepotřebných“ bytostí.

Provokace druhá: Těhotná školačka má za matku mentálně rozhodně mladší zklamanou ženu (s vizáží Madonny, Veronika Žilková) a za bratra (Jiří Mádl) nebezpečně depresivního malíře s velkým kuchyňským nožem místo štětce. Nejlepší kamarád školou povinného budoucího otce má za matku pornoherečku a za otce  momentálně a samozřejmě přechodně, bývalého vojáka (Petr Jákl).

Provokace třetí: Režisérka ve filmu natáčených pornofilmů se jmenuje Deana a vizáží připomíná Deanu Horváthovou-Jakubiskovou v době, kdy by se tato producentka, příležitostná herečka a autorka nové koncepce filmové kritiky (jen ve stručnosti: objektivita hodnocení by měla být zajištěna objektivními kritérii a hodnocení by mělo být vyjádřitelné objektivními pojmy, např. jednotkou kameron pro kameru či troškou pro režii atd.) rozhodla točit pornografické filmy.

Provokace čtvrtá: Závěrečná scéna „komplexního čištění“ v podání pana Vohnouta se odehrává v interiérech jednoho nočního klubu z Prahy-Smíchova. Provokativní placement pro voyeury.

Provokace pátá: jednotlivé pohledy jsou klipově sestříhány a v některých chvílích jsou nám dokonce nabídnuty všechny najednou. Aby nebylo pochyb. Vykazují různou míru ostrosti i jasu.

Snaha natočit „rodinnou komedii“ jako permanentní pád všech účastníků po hlavě do prdele je sama o sobě vítanou změnou, zvláště v prostředí českého filmu, ve kterém se často tento žánr maskuje historickou závažností zvoleného tématu nebo poetickou hravostí konkrétních tvůrců, ale Bystroňův „agresivní“ styl upadá do stereotypu zhruba v polovině filmu. Přitom některé scény (např. Vohnoutova návštěva třídního večírku na lesní chatě) nepostrádají vtip i filmařskou zručnost.

Jde o provokaci, snad místy málo vtipnou a formálně po nějaké době nudnou, ale přesto bojovnou a ojediněle i zajímavou. Chce nás pobouřit a podle jednotlivých recenzí se jí to daří - škoda jen toho režisérského exhibicionismu, umění škrtat je zatím jen Bystoňovým přáním.

Po hlavě do prdele (Česká republika 2006)
Scénář a režie: Marcel Bystroň
Kamera: Marek Tichý
Hudba: Petr Bende
Střih: Alois Fišárek
Hrají: Nela Boudová (Paní Vohnoutová), Dana Černá (Magdaléna), Jiří Vohnout (Pan Vohnout), Ondřej Vetchý (Pan Kontakt), Veronika Žilková (matka Madony) a další.
Bioscop, 89 min.