Christmas in Hollywood

Vánoce lyrické, bláznivé, sentimentální i snové...
...zkrátka hollywoodské

„Všichni připraveni? Takže začínáme!“ „Kamera jede!“
„Spusťte sníh! All right!“ „Takže – světla! Hudba! Akce!“

Od chvíle, kdy David Wark Griffith nastražil v jednom z nespočtu svých krátkých němých filmů past na Santa Clause (A Trap for Santa, 1909), snažili se dle jeho příkladu Griffithovi hollywoodští pokračovatelé lapit filmové diváky každičkou zimu do osidel svých vánočních příběhů – dojemných a hřejivých, dramatických i rozpustilých, a povětšinou velice romantických. A tak zatímco v české kotlině se nepříliš rozmanitá vánoční filmová nadílka vyloupne obvykle jen ze tří malých Popelčiných oříšků, za velkou louží si diváci každé Vánoce zas a znovu zvou domů Caryho Granta jako okouzlujícího a všemi zbožňovaného anděla Dudleyho, Binga Crosbyho ž „White Christmas“ o žádných svátcích chybět nesmějí, malou Natalie Woodovou á všem připomene  prázdný by byl život bez fantazie, a pochopitelně Jamese Stewarta  si spolu s jeho Georgem Baileym připomněli  je ten život vlastně neuvěřitelně krásný.

Holiday Inn (1942)

„Říkám tomu filmu ABC amerického muzikálu. Astaire, Berlin, Crosby.“ Mark Sandrich společně s Irvingem Berlinem vymysleli pro svůj již několikátý společný snímek Holiday Inn prostou dějovou linku ímž hlavním úkolem bylo ospravedlnit přítomnost čtrnácti Berlinových písní. Mimořádnou oblíbenost přinesly dnes té nejproslulejší z nich – „White Christmas“ – až válečná léta, kdy se stala nejmilejší písní všech po domově toužících vojáků na frontě.

Holiday Inn je více klasický muzikál než tradiční vánoční film. Taneční a hudební výstupy Freda Astaira a Binga Crosbyho doplňuje nezbytná milostná zápletka, respektive milostný trojúhelník, v němž střídavě figurují dokonce dvě ženy, obě ztvárněné relativně neznámými hollywoodskými dílem tanečnicemi, dílem herečkami (Virginia Dale, Marjorie Reynolds). Slavnostní ladění snímku propůjčuje motiv přeměny Crosbyho farmy na luxusní hotel Holiday Inn ý je však návštěvníkům otevřen pouze v období významných svátků – během Vánoc, na Den díkuvzdání nebo čtvrtého července na Den nezávislosti se jindy tichý hotýlek rozzáří světly, rozezní hudbou a zpěvem, ožije tancem a naplní desítkami po zábavě prahnoucích návštěvníků. A v elegantním rytmu valčíků a slow-foxů bojují Astaire s Crosbym na přeplněném tanečním parketu i sami v poklidně důvěrném světle svíček vánočního stromku se střídavými úspěchy o přízeň svých vyvolených dam. Konečný happy-end pak rozloží milostné trojúhelníky na dva šťastné zamilované páry, společně vévodící grandiózní novoroční show na prknech Holiday Inn.

...decentní a intimní atmosféru „White Christmas“... ...střídá poslední den v roce...
...a bujará společenská zábava, jíž vévodí opilecký tanec Freda Astaira ý pak na Nový rok vyústí v předvídatelné následky.

K silvestrovské scéně přistupoval Astaire zodpovědně: začal dvěmi sklenkami bourbonu již před prvním záběrem, a po každém následujícím přidal další. Poslední, ve filmu použitý záběr, byl sedmnáctý v pořadí...

V lásce i na tanečním parketu jsou dva právě tak akorát...
Astaire: „Jsem tady moc rád... s tebou a s Lindou.“
Crosby: „A my tady zase máme rádi tebe. – Kdys to říkal  odjíždíš?“
Hollywoodské „christmas movies“ si i přes svou nekonfliktnost často neodpustí ironický úsměšek nad soudobými (tentokrát téměř politickými) otázkami. Animovaná scéna se zmateným krocanem v kalendáři odkazuje k tehdejším snahám prezidenta Roosevelta změnit tradiční datum svátku Díkuvzdání.

Bishop’s Wife – Biskupova žena (1947)

Divácký i kritický úspěch Biskupovy ženy Henryho Kostera překvapil snad málokoho víc než samotné jeho tvůrce. Svěží, lyrická sváteční komedie ž je dnes jednou z nejzářivějších stálic na vánočním filmovém nebi, vznikala za nemalých nesnází pod záštitou RKO a Samuela Goldwyna ý se ještě v této době stále těšil z enormního úspěchu svou společností vyprodukovaného oskarového snímku The Best Years of Our Lives (Nejlepší léta našeho života, William Wyler, 1946) ž kritická obec přisoudila potěšující, ovšem vzhledem ke každému dalšímu Goldwynovu tvůrčímu počinu mírně frustrující nálepku „nejlepší film ý byl kdy natočen“. Realizace sympatického, lehce neskutečného příběhu podle literární předlohy Roberta Nathana o poněkud fádním manželství biskupa Henryho Broughama (David Niven) a jeho choti Julie (Loretta Young) ž životy zcela promění příchod šarmantního, činorodého anděla Dudleyho (Cary Grant), byla nejprve svěřena lehkomyslnému režisérovi umělecky nepříliš výjimečných komedií Williamu A. Seiterovi. Brzy bylo zřejmé  je tato volba stejně nešťastná jako angažování scénáristy Roberta Sherwooda ý nedisponoval výraznějším smyslem pro laskavě rozmarnou atmosféru, již Biskupova žena vyžadovala. Perfekcionistický Cary Grant navíc podněcoval svými neúnavnými výhradami k podobě scénáře jeho stálé přepisování é vyvrcholilo podstatnou změnou v obsazení: Grant ž byla nejprve svěřena role biskupa, přenechal svůj part Davidu Nivenovi a sám rozhodl se zhostit Nivenova anděla Dudleyho. Krátce nato převzal Seiterovo místo Henry Koster a konečné přepracování klíčových částí scénáře bylo svěřeno autorské dvojici Billy Wilder-Charles Brackett.

Oproti ve své době neúspěšnému Caprovu snímku Život je krásný (It‘s a Wonderful Life, 1946) ž divákům přinesl příbuzné „andělské“ téma, se Biskupova žena po řadě problémů při své realizaci dočkala zadostiučinění v podobě pěti nominací na cenu Akademie (úspěšně proměněna byla pouze jediná, a to za nejlepší zvuk) a notného ohlasu v řadách odborné i laické veřejnosti. Americkým filmovým publikem milovaný a u nás bohužel vesměs téměř neznámý snímek s sebou nese mimo jiné devízy i vizuální bohatost obrazu pozorného k hojnému množství detailů a snímaného kamerou legendárního Gregga Tolanda.

A přišla jednou na Zem andělská návštěva jako odpověď na modlitby biskupa Henryho Broughama ý potřeboval peníze na novou katedrálu. Anebo možná jako odpověď na modlitby jeho ženy Julie... ...protože manželé Broughamovi k sobě měli již nějakou tu chvíli daleko nejen u jídelního stolu. A tak zatímco byl biskup z nového návštěvníka na rozpacích...
...Julie se těšila z pozorné společnosti manželova nového asistenta... ...a všeobecná popularita přitažlivého Dudleyho se biskupovi Henrymu zamlouvala stále méně.
Dudley: „Julie se velice dobře bavila!“
Henry: „Ale já ne!“
Dudley: „Kdybyste mě místo sebe byl poslal k paní Hamiltonové, šel bych. Ale vy jste mě neposlal. Tak jsem šel místo vás s vaší ženou.“
Henry: „A to patří mezi běžné andělské povinnosti?!“
Dudley: „Když se pošetilci bojí jednat, musí občas zasáhnout andělé...“
A tak i ti bláhoví mohou – s pomocí těch správných andělů – svůj boj nakonec vyhrát.

It’s A Wonderful Life – Život je krásný (1946)

Neodolatelná klasika Franka Capry s neodolatelným Jamesem Stewartem. Promyšlený, ale nikterak vykalkulovaný či nadměrně šablonovitý příběh je vyprávěn převážně lineárně, přesto však jeho značnou část tvoří dlouhý flashback, během něhož se má anděl Clarence, dobromyslný bodrý chlapík pravděpodobně z lidových andělských vrstev, seznámit s dosavadním životním příběhem George Bailyho (J. Stewart) až k nynějšímu okamžiku, tedy ke štědrovečerní noci roku 1946, kdy si George chystá sáhnout na život. Clarence, již dvě století marně dychtící po andělských křídlech  seslán z nebes dolů na Zemi  mladému muži pomohl v jeho nesnázích a získal za to své vytoužené perutě.

It’s a Wonderful Life ale vlastně není v jádru vůbec tak nádherný a bezstarostný, ostatně jako vždy u Franka Capry. Jeho krása místo v pohodlí a blahobytu spočívá v radosti z překonaných problémů a těžkostí é se na Caprovy hrdiny řítí ze všech stran. Capra patří pro úzké sepětí svých filmů se soudobou realitou mezi nejaktuálnější filmaře své epochy, přestože je mistrným režisérem zejména komedií, v nichž se ale často rozezní i drsný, bolestně krutý podtón. Konvenční únikový žánr se v jeho rukou mění na subtilní svědectví o bolestech doby (např. hospodářská krize) i o strastech obyčejných, všedních lidí. Caprovy lidové morality o nepoučitelném, důvěřivém dobrákovi ý se pro své nezlomné zásady dostává do sporu s nepřátelskou, často zbohatlickou a zkorumpovanou společností, zpracovávají v podstatě smutné, tísnivé příběhy, nad kterými ovšem od počátku vládne Caprův lidský, optimistický pohled a které nakonec vedou k obecnému (a u Capry – světe div se – vůbec ne klišovitému) poznání  pravda, dobro a vzájemná láska nakonec vždy zvítězí, a to vše okořeněno lehkou, ale výživnou dávkou nadhledu a humoru.

Život je krásný při své premiéře zcela propadl u obou táborů – obecenstva i kritiky. U Foxů pochopili tento neúspěch jako varující precedens a u svého vlastního vánočního snímku Miracle on 34th Street (George Seaton, 1947), vyprávějícím o soudním procesu ohledně (ne)existence Santy Clause, zdůraznili především polohu romantické komedie – komedie sice jednoduché a polopatistické, nicméně rovněž milé – íž hlavní kouzlo tkví v půvabném, přirozeném projevu teprve devítileté Natalie Woodové, a film uvedli místo v zimě v červenci s podstatně příznivější odezvou. A stejně tak se i Frank Capra dnes dočkává svého zaslouženého uznání rok co rok a každou zimu od tisíců vděčných filmových diváků.

George Bailey je mladý, oblíbený, veselý a plný snů...

George: „Mary, vím co budu dělat zítra a pozítří a příští rok a ten další! Setřesu prach tohoto všivého města ze svých nohou a vyrazím do světa. Itálie, Řecko, Parthenon... Koloseum... Pak se vrátím sem a půjdu na univerzitu a všechno se naučím, a potom začnu budovat různé věci. Budu stavět letiště. Budu stavět mrakodrapy se stovkami pater. Postavím mosty dlouhé celou míli!“
...ovšem ne každý sen se stane skutečností a George Bailey tak místo cizokrajných známek na svůj cestovní kufr dostává na starost otcovu malou a téměř neprosperující banku, ale také Donnu Reedovou alias Mary Hatch-Baileyovou za svou zákonitou manželku. Stačí však jedna drobná nepozornost a jeden neblahý deficit, štěstí se obrací zády a George se náhle chystá zahodit celý svůj život...
Clarence, seznamte se. Je to staromódní, milý, ač pravda trochu upovídaný anděl druhé třídy...

Clarence: „Neměl jsem bohužel čas obléci si nějaké stylové spodní prádlo. Moje žena mi tohle dala na mé poslední narozeniny. Cha... zemřel jsem v tom...“
S Georgem ale zřejmě nebude snadné pořízení. Aby konečně pochopil smysl svého života, musí mu Clarence zprostředkovat procházku žalostným světem ý by byl bez něj – světem, v němž George Bailey neexistuje...

Clarence: „Pod tvým bratrem, Harrym Baileym, se probořil led a on se utopil, když mu bylo devět let.“
George: „To je lež. Harry Bailey byl ve válce! Dostal čestnou medaili! Zachránil život všech mužů v tom transportu!“
Clarence: „Všichni muži v tom transportu zemřeli. Harry tu nebyl  je zachránil že tys tu nebyl  zachránil Harryho.“
...a návrat do vlastního světa k vlastnímu já se pak rovná vánočnímu znovuzrození...

George: „Šťastné a veselé! Nazdááár, Bedford Falls! Šťastné a veselé, tržnice! Šťastné a veselé, biografe!“
Exemplární příklad pospolitosti uprostřed americké továrny na sny. Neonová reklama v Život je krásný Franka Capry zve diváky na Zvony od sv. Marie (1946) Caprova blízkého přítele Lea McCareyho...
„Podívej, tati! Paní učitelka říká  pokaždé, když zazvoní zvonek, tak nějaký anděl zrovna dostal křídla.“ „Drahý Georgi, pamatuj  nikdo není chudý, pokud má přátele. Díky za křídla. Zdravím, Clarence.“
Hana Stuchlíková