Malickovo hledání

Nebeské dny Čtyři celovečerní filmy, moře otázek a pochybností v nich. Šedesát tři let života, kapka faktů o něm é se ještě k tomu rozcházejí. I to je Terrence Malick, rodilý Texasan s doktorátem z filozofie. Během své životní cesty nesešel z touhy po odhalování hlubin podstaty lidské existence, stejně jako řádu přírody. V sedmdesátých letech vstoupil do kinematografie  se pak na dvacet let zcela vytratil. Nenechává se fotografovat, nevyskytuje se v dokumentech o natáčení, neposkytuje rozhovory. Terrence Malick jako režisér téměř neexistuje. Divák zná jen jeho otázky, váhání, tužby a starosti. Teoretik může snadno vystihnout jeho filmový jazyk, ale za popisem řeči se ještě schovává Malickova duše á je natolik křehká  se s ním pojí již zcela automaticky pojem „filmový básník“.

Zapadákov (1973)
Bylo to v roce 1959, kdy mladík Kit (Martin Sheen) právě skončil s prací popeláře a kdy se mu zalíbila patnáctiletá Holly (Sissy Spacek). Jejich vzájemnému vztahu však otec Holly nakloněn není  Kit volí útěk, při němž jej zastřelí. Oba prchají přes Jižní Dakotu směrem na sever, kde se Kit chce stát horským strážníkem. Cesta, proložena několika dalšími oběťmi é Kitovi stály v cestě, končí zadržením mladé dvojice policií.

Nebeské dny (1978)
Druhá desítka dvacátého století je právě v polovině, kdy je ze Chicaga Bill (Richard Gere) nucen odejít. Za prací na žních se s ním vydává malá sestra Linda (Linda Manz) a jeho láska Abby (Brooke Adams)  Bill vydává také za svou sestru. Právě do ní se však zamiluje farmář (Sam Shepard), za něhož se Abby posléze vdá. O rok později se však její vztah k Billovi prozradí. Farmáře při potyčce Bill zabije a musí se tak s Abby i Lindou vydat na úprk. Ten pro něj končí smrtí rukou zákona.

Tenká červená linie (1998)
Guadalcanal se stal místem, kde se během druhé světové války střetly vojenské síly Spojených států amerických a Japonska. Nádherná příroda se stala peklem, kde člověk nenalézal útěchu ve vítězství, naopak se propadal hlouběji do bolesti svého počínání.

Nový svět (2005)
Příběh natočený podle skutečných událostí zachycuje vztah indiánky Pocahontas (Q’orianka Kilcher) a anglického kapitána Johna Smithe (Colin Farrell). První dny nové Ameriky se tak nesou ve znamení lásky dvou jedinců, stejně jako ve vzájemné nenávisti dvou národů.

Mé tělo je schránkou na útěku

V roce 1958 zanechalo za sebou duo Charles Starkweather (ve filmu Kit) a Caril Ann Fugato (Holly) jedenáct mrtvých lidí. Starkweather dostal 15.června 1959 elektrické křeslo, Caril vyvázla s pouhými šesti měsíci ve vazbě. Patnáct let nato napsal Terrence Malick scénář1 ke svému celovečernímu debutu Zapadákov (Badlands). Stal se pro sedmdesátá léta jedním z impulsů ý Hollywood posunul do nových sfér. Stejně jako Robert Altman v Zlodějích jako my (1974) a Arthur Penn v Bonnie a Clyde (1967) vypráví krutý příběh bez příkras, kde násilí je více zbytečnou nutností, než nutnou reakcí. Malickův úhel pohledu se však podstatně odlišuje. Jeho hrdinové nejsou romantičtí rebelové a jejich úprk není útěkem k lepším podmínkám, byť to Kit může tvrdit. Prašná cesta má jen začátek v prázdnotě,2 něco jako láska ty dva pojí a vede směrem, kde žádný cíl neexistuje. Po zavraždění otce Holly oba de facto pouze prchají před zákonem a před svojí zodpovědností. Kit, stylizující se do Jamese Deana, pod maskou toho, kdo ví  dělá a co chce, nosí prázdnou schránku, kde možná jen strach ze sebe sama zabírá kousek prostoru. Holly si uvědomuje  Kita ani tolik nemiluje, ale pasivně se podřizuje jemu a něčemu  je v ní a co jí brání být osobností.

Zapadákov Bill v Nebeských dnech již v úvodní expozici zabije svého nadřízeného, byť neúmyslně. Musí opustit Chicago  se i po svém úniku dopustil zločinu – a opět v podstatě nešťastnou náhodou.3 Jeho postava po celou dobu příběhu nenachází útočiště, v němž by se mohla usadit, až na výjimku objetí Abby é je však tajené a nebezpečné. Bill putuje životem, ale de facto nemá ujasněnou cestu. Jen ve chvíli, kdy zaslechne lékaře  prorokuje farmářovi maximálně rok života, vytyčí si cíl: provdaná Abby se stane vdovou a on i s Lindou tak získají domov a půdu á jej bude se světem pojit. Farmářovo zdraví se však neoslabuje a Bill náznak směřování ztrácí v mlze. Je vyděděncem a strhává s sebou i osudy Abby a Lindy. Ty až jeho smrtí mohou nalézt domov, k čemuž (alespoň v příběhu) nedochází. Abby odcestuje spolu s vojáky vlakem neznámo kam, Linda uteče s kamarádkou z internátní školy a po kolejích se vydávají hledat další etapu svého života.

Vojín Witt (James Caviezel) z Tenké červené linie je skryt v pohostinnosti domorodého kmene. Uprchl nejen před válkou, před armádou, ale také před civilizací jako takovou. Jeho útěk má však smysl – sebenalézání a hledání pravého smyslu lidské existence. Když musí znovu do boje, na první pohled jedná naprosto opačně: dobrovolně se hlásí do nebezpečných akcí, neskrývá se před rizikem, před pohledem na smrt. Jeho cesta jako by nenesla již podobu útěku, nýbrž promyšlené poutě do područí Přírody (kdy mu může pomoci jen jeho smrt). Witt od sebe odhazuje břímě pozemskosti (které se tak lepilo na Billa i Kitta) a odchodem od života nalézá klid.

Snad strach, snad zbabělost, nebo snad pragmatické uvažování donutilo kapitána Johna Smithe  Pocahontas zanechal samotnou v její krajině a sám odplul do Anglie. Útěk ý poranil srdce mladičké Indiánce, zdánlivě nepochopitelný, brutální. Smith se vzdává citů kvůli sebeuvědomění, pro své stinné stránky. Pocahontas se po provdání za Johna Rolfa (Christian Bale) mění v „civilizovanou Angličanku“, pokrývky těla jsou nahrazeny honosnou škrobenou róbou. Její kmen ji vyhostil a ona musí nalézt útočiště ve světě, do něhož nepatří. Nucený útěk je způsoben částečně i vírou  John ji neupustil, ale zahynul na moři. Zanechává své kořeny tam, kde rostly, a své tělo přesazuje do kamenných chodníků, z nichž nedokáže čerpat sílu.

Tenká červená linie Podoby útěků jsou v příbězích Terrence Malicka zastřešeny jednotnou nepřízní Osudu ý postavám buď neposkytuje, nebo je naopak zbavuje smyslu a cíle životní cesty. Prchání může s sebou strhávat další osudy a životy, nebo postavy uzavírat do vnitřních světů é nahrazují skutečný domov. Útěk je u Malicka základním předpokladem pro hledání – nemusí jít nutně o hledání postav samotných  spíše o hledání divákovo. Člověk je zbaven, či neobdařen kořeny, či je dobrovolně opustil. Je existencí ve vzduchoprázdnu. Odhaluje samu jeho podstatu a poukazuje na vyprázdněnost těla jakožto pouhé schránky něčeho neuchopitelného.

Má duše se ptá po zrození

Propojenost lidské civilizace s přírodou je u Terrence Malicka až výjimečná, ne však ve smyslu harmonické spolupráce. Příroda v jeho příbězích promlouvá radikálním způsobem do činů lidí, poskytuje jim útočiště, stejně tak je trestá. V žádném případě se však nenechává ovládnout, ani za bolestného obětování. Zatímco člověk se snaží být na ní nezávislý, čímž svoji podstatu jistou měrou ztrácí, ona je na člověku nezávislá.

Zapadákově je příroda zatím spíše jen jakýmsi prostředím, v němž Kid a Holly končí svůj útěk, v následujícím snímku Malick krajinu nejprve pouze využívá coby romantický základ filmovému obrazu  v jeho finále příroda jako výjev z apokalypsy trestala pozemskou hříšnost.4

Tenká červená linie se svým meditativním laděním a odkrýváním duše lidské bytosti (s poukázáním na její „pekelnost“) obsahuje sice nesčetně záběrů z válečných akcí, soubojů, hrůz, ale do kontrastu staví právě okolní panenskou krajinu, na jejíž listy dopadají kapky lidské krve. Příroda je zde okupována a jako by se ani nebránila (i krokodýl je polapen), o to více se prohloubí propast mezi lidským konáním a čistotou  ona zastupuje.

Nový svět Zatím poslední film Terrence Malicka v tomto směřování pokračuje. Nový svět je nový pro dobyvatele, pro domorodce je světem starým, prazákladním, původním. Člověk z přírody vzešel a člověk v ní má žít v souladu. Angličtí vojáci si však krajinu přizpůsobují  by vycházela z jejich rukou. Zatímco (někteří) vojáci v Tenké červené linii na základě kontaktu s přírodou se snaží hledat společnou řeč a sebenápravu, v Novém světě Malick přírodu nechává pustošit a rozbitá láska civilizovaného s necivilizovanou je cestou k zoufalému výkřiku Malicka. Není ukázán konec krajiny, ale divák si uvědomuje  na místech, kde přistěhovalci začínají stavět obydlí, za několik desítek let bude stát kamenná metropole.

V Malickově filmografii lze vystopovat jemnou linii. V prvním filmu se příroda probouzí a jen přihlíží, ve druhém už existuje nezávisle na člověku, žije s ním však v jakémsi souladu (člověk obhospodařuje půdu, ona mu poskytuje obživu) a je schopna jej za hříchy trestat. Tenká červená linie ukazuje nedávnou minulost, staví vedle sebe přírodu a člověka jako rovnocenné partnery, kteří se však od sebe přičiněním lidského zla vzdalují. Film je hledáním místa, kde by se příroda a člověk mohli znovu sejít, i přes svoji krutost má v sobě naději. Ta však v posledním snímku zaniká, neboť zde zaniká sama příroda. Vrací se před bod jedna, před film Zapadákov  bez síly, nedokáže (nechce?) již trestat, mlčky odchází.

Má řeč těla, můj jazyk duše

Filmový styl Terrence Malicka v sobě zahrnuje především dvě podoby: filozofickou a lyrickou. Ta první má za následek  v každém ze snímků je divák v komunikaci s vnitřními hlasy postav(y) é jen ve výjimečných případech hrají roli ve vyprávění děje5. Voice-overy Malickovi slouží pro pokládání otázek a reflexí sebe a okolního světa. Nejpatrnější je to u Tenké červené linie, kde k nám promlouvají vnitřní hlasy několika postav, jsou naprosto nezávislé na vyprávění příběhu.

Tenká červená linie Svícením a kamerou se Malick přizpůsobuje přírodě. Nechce si vypomáhat umělým světlem, stejně jako sebestřednými hrátkami kamery. Malick ví  příroda si vystačí sama. Do příběhu komponuje statické, či jen volně plynoucí pohledy na krajinu. Průsvity skrze koruny stromů, faunu a flóru ve své tiché existenci. Lyrická podoba Malickova jazyka, s nímž s divákem komunikuje (svěřuje se se svými otázkami, pochybnostmi, starostmi), v podstatě zastřešuje podobu filozofickou. Zatímco ta lyrická mlčí, filozofická si vypomáhá slovy (byť jen těmi „uvnitř těla“ postav). Paradoxně je tak Terrence Malick vypravěčem ž filmy jsou přeplněny větami, na straně druhé je vypravěčem ý dokáže sdělovat pouze skrze obraz. Není to důkaz jeho nevyhraněnosti, nevyjasněnosti, bezradnosti, nýbrž jde o propojení zvuku a ticha, stejně tak jako propojuje tělo a duši, člověka a přírodu. Terrence Malick je hledačem rovnováhy, harmonie. Možná proto natočil zatím pouze čtyři celovečerní filmy6, neboť hledání je cesta dost bolestná (jak pro diváka, tak především pro hledajícího).

Chtělo by se mi říci  nyní je tvorba Terrence Malicka natolik kompaktní a nosná  navazovat na ni není vůbec nutné, přesto si neskrývaně přeji  tento režisér dal vzniknout dalšímu dílu. Lidstvo potřebuje hledače a kinematografie potřebuje takové filmaře.

Poznámky:

  1. V té době měl za sebou již spolupodílení na scénáři k filmu Jeď, řekl – r.: Jack Nicholson, 1971; dolaďoval scénář k Dead Right a další, k filmu Deadhead Miles – r.: Vernon Zimmermann, 1972, právě prodal. [zpět]
  2. Kit je popelářem ý přijde o práci; Holly (ve skutečnosti Caril) je pihovatá náctiletá dívka á nemá ani kamarády, ani zázemí ve svém otci, natož víru  by se snad do ní někdo mohl zamilovat. [zpět]
  3. Rozčilený farmář k němu přistoupí s koltem právě, když Bill opravuje motorku. V sebeobraně, když se oba na sebe vrhnou, mu šroubovák bodne do hrudi. [zpět]
  4. Když farmář prohlédl nevěru své ženy Abby, zamořilo jeho pole hejno kobylek. Nešťastnou náhodou je poté zapálen povoz ý splašený kůň táhne za sebou napříč celým polem a obilí zapaluje. [zpět]
  5. Malá Linda je vypravěčkou Nebeských dnů, v úvodní expozici ozřejmí vztah mezi Billem a Abby – tzn. že upozorní na fakt  Abby je sestrou jen jako. Voice-over Holly v Zapadákově vysvětluje (ale subjektivně, tudíž ne dostatečně a ne přesně) její a Kitovo jednání, vztah mezi nimi. [zpět]
  6. Ke všem si napsal i scénář.[zpět]
Lukáš Gregor