Carlos Reygadas o Souboji s nebem

Mexický režisér Carlos Reygadas si získal pověst již svým debutem Japón. Nyní čelí obviněním  ve svém dalším snímku Souboji s nebem – studii lidského svědomí – zneužívá neherce. Ale jak sám říká, toto osočování je nesmyslné.

Je pro vás Souboj s nebem jakýmsi doplňkem předchozího filmu Japón? Po venkovské tématice nyní následuje městská...

Asi to tak v jistém smyslu bude, nikdy jsem o těchto souvislostech nepřemýšlel. V prvé řadě bych řekl  se jednotlivá témata vyvíjejí: po existenciální krizi ve filmu Japón á nastává jen v nitru postav, následuje sociální krize v Souboji s nebem. Stále jde o osobní zápas, ale jeho příčiny vězí nejen v Marcosově hlavě, ale především ve společnosti.

V obou filmech je přítomen motiv hledání spásy, ale dosaženo je jí zřejmě pouze v jednom z nich.

Spása znamená  jste našli světlo  jste zachráněni ze zmaru, zatracení. Mé postavy neupadají do zkázy, ale prožívají velký vnitřní konflikt a právě z tohoto napětí se chtějí osvobodit.

Využíváte při práci tradiční scénář?

Ne. Nemám klasické filmové vzdělání a nikdy mě nebavilo číst scénáře. Podle mě jsou scénáře druhem literatury á mi umožní si film představit, vidět ho a slyšet. Tuto představu pak začínám popisovat: „Muž v polocelku, za ním jsou šedivá světla, okolo něj je prázdno.“ Následuje úhel záběru kamery a kdy a jak se kamera dá do pohybu. Potom vyberu hudbu á bude hrát tolik a tolik vteřin, a pak přijde název. Mé scénáře jsou velice technické  v nich popsán každý záběr a každý střih  to zcela filmová záležitost.

Pracujete se storyboardy?

Kreslím každý záběr. Nakonec se zdá  storyboard vznikl až na základě filmu, tak si je s finálním záběrem podobný.

Mají postavy z Vašich filmů své reálné předobrazy?

Ano. Celý film si nejprve složím v hlavě a v tu chvíli je vlastně již hotový – vše ostatní už slouží pouze k jeho konečné realizaci. Marcose (Marcos Hernández) jsem znal velice dobře: pracoval – vlastně stále pracuje – jako řidič na ministerstvu kultury, kde působil i můj otec, takže se s Marcosem známe asi tak dvacet let. Byl už i při natáčení filmu Japón a objevil se dokonce v malé roličce řidiče traktoru. Původně jsem měl v úmyslu svěřit mu něco daleko většího, ale měl potíže odříkat i dvě věty. Byl velice nervózní a já nevěděl  se s tím vypořádat. Když jsem si řekl  ho obsadím do svého dalšího filmu, byli všichni přesvědčení  jsem se úplně zbláznil. Já ale potřeboval někoho, kdo by se nesnažil přespříliš mluvit, kdo by byl hodně introvertního ražení. Bylo mi jasné  je Marcos velice inteligentní – svou roli by se naučil okamžitě, měl by cit pro kameru, světla i přesné načasování. Ukázalo se  je to zkrátka herec od přírody.

Jeho filmová žena je Marcosovou skutečnou manželkou?

Ne  pravá žena s námi točit nechtěla – podle svých slov je na to příliš „katolicky založená“. Hodně lidí se mě ptá, proč je ve filmu Marcosova žena tak tlustá že jeho skutečná manželka je ještě daleko objemnější! Na tuhletu paní jsem narazil na ulici, když jsme si prověřovali místa, na nichž se mělo natáčet. Se zbytkem hereckého obsazení to bylo podobné: policista, matka uneseného dítěte, vlastně každý až na Anu (Anapola Mushkadiz). Kvůli ní jsem uspořádal tradiční casting a dali jsme inzeráty do novin a na univerzity že jsem si vymínil  žádnou profesionální herečku nechci. Přišly spousty dívek a některá z nich o tom všem pověděla i Aně. V ten okamžik, kdy vešla do dveří, jsem věděl  tohle je ta pravá.

Kvůli využívání neherců ale také býváte terčem kritiky.

Myslíte ty pomluvy  neherce zneužívám? To je pitomost, jsou to jen jejich výmysly. Zneužíváno může být dítě, psychicky labilní člověk. Pokud ovládáte celé hospodářství, pak můžete zneužívat ostatní podle libosti. Nejde mi ovšem do hlavy  vůbec tenhle druh využívání může existovat. Lidem, se kterými pracuji, naprosto důvěřuji. Vím  jsou rozumní a mám za to  dospělý člověk si za svá rozhodnutí zodpovídá sám. A oni zase znají a věří mně, sami se rozhodli do toho jít. Pro všechny to bylo velmi příjemné natáčení a kdokoli by tvrdil  jsem tyto lidi využil, uráží hlavně je samotné, když z nich dělá hlupáky.

Popište trochu ono dekadentní prostředí é Anu obklopuje. Líčíte ho hodnověrně, nebo je to vše nadsázka?

Nemyslím  bych tolik přeháněl, i když jde samozřejmě o jistou alegorii. Marcos se chystá unést chlapce pro pár pesos, asi aby si koupil nové auto nebo něco jiného  vlastně vůbec nepotřebuje. Ana je sice bohatá a nemusí se živit jako prostitutka, ale i jiné dívky z této „branže“ často přijdou na to  se tímto způsobem dá snadno přijít k ještě o mnoho větším penězům.

Představa bohaté dívky á se dobrovolně stává prostitutkou, má – jako v Bu&ntilda;uelově Krásce dne – pořád trochu surrealistický nádech.

V Londýně nebo v Mexiku se s tím asi vážně nesetkáte, ale já sám o dvou takových lidech vím. Opravdu to existuje.

Znamená to  vše ve scénáři vychází z Vašich vlastních zkušeností nebo z událostí, o kterých jste se sám doslechl?

To i ono. Něco jsem zažil, něco jiného si vymyslel. Například ta buržoazní rodinka s přáteli na konci filmu a muž ý močí na kufr auta – to jsem skutečně viděl. Ovšem předešlé i následující scény už jsou alegorické. Celý film je podle mě o úpadku a o touze po něčem přívětivějším.

Proč jste zvolil titul „Souboj s nebem“ (přesněji: Bitva na nebi – pozn. red.)?

Spojení „bitva na nebi“ si v jádru protiřečí, v nebi by přece žádné bitvy být neměly. Ten název není popisný, má především evokativní rozměr a záleží jen na vás  si jej vyložíte. Lidé většinou myslí  vyjadřuje Marcosův boj ve městě, to rozčilení é je dílem nebeské i pekelné: Marcos nikdy nenajde sám sebe, dokud nezíská sílu a schopnosti vyřešit své problémy, pramenící z bezprávné společnosti, do níž se Marcos narodil. Líbí se mi ale také biblický příběh o boji andělů a ďáblů, kteří jsou nakonec poraženi a v ohni svrženi na zem. Bitva, z níž Marcos nemůže uniknout  obdobná: na počátku je únos dítěte  nešťastně zmařený život, potom smrt  způsobí a která přivodí jeho „zkázu v ohni“.

Ve filmu najdeme i politické a náboženské symboly – vládní palác, baziliku se svatými ostatky... A bylo by toho daleko víc.

Chcete říct  to přeháním?

To ne, spíš že jste natočil film, při jehož sledování by i zasvěcený divák leckdy mohl potřebovat pomocnou ruku.

Ano, s tím souhlasím. Tenhle film někdy vypadá složitější, než doopravdy je. Je v něm hodně vizuálních symbolů.

Vypráví o muži ý prožívá svůj osobní, vnitřní zápas, ale zřejmě jej netrápí vina. To je vědomá, racionální záležitost, ovšem Marcose patrně příliš nezneklidňuje. Když se se svým zločinem svěří Aně, vyznívá to  by mluvil o řízení auta.

Zajímalo mě  se s vámi děje, když spácháte zločin, ale dál se už o to vůbec nestaráte. Zatímco Raskolnikov je ve Zločinu a trestu sžírán svou vinou, Marcos pociťuje spíš odpor než výčitky. Stejný díl zodpovědnosti nese i jeho žena, ta se však s těmito okolnostmi vyrovná díky své víře ž Marcos nedovede. Chtěl jsem také ukázat  ani církev, ani stát nám vždy v našich problémech nepomohou.

Náboženství tedy chápete jako sociální systém, ale ve filmu sázíte i na jeho velkolepost a vznešenost, použil jste například sakrální hudbu. Považujete se za náboženského filmaře?

Myslím  v náboženství je několik odporujících si extrémů. Na jedné straně tu máme spiritualitu, na druhé dogmatičnost á je se spiritualitou neslučitelná. A pak je tu ještě rituál. Lidé se domnívají  mexická společnost je velice nábožensky založená, podle mě to ale není pravda: náboženství pro nás nemá klasickou duchovní dimenzi, ale stále je v nás silně zakořeněný jeho rituální rozměr. Ve filmu pak tato rovina spolu s ostatními motivy charakterizuje prostředí é všechny postavy obklopuje. Toto sociální zasazení filmu je samozřejmě důležité, ale myslím si  životy jednotlivých postav mají navíc i duchovní rozměr ý už s náboženským rituálem nesouvisí.

Jednou si mi zdál sen o pekle. Bylo to příšerné místo plné ďáblů s pařáty a drápy, kteří zapalovali a ničili vše okolo. Byl jsem přesvědčený  co nevidět dojde i na mě, ale pak jsem si uvědomil  dokonce i tito ďáblové byli stvořeni stejnou silou – můžeme ji nazvat Bůh – a strach byl najednou pryč. Pochopil jsem  všechno má nějaký smysl. Mohl byste říct  je to náboženský postoj, ale není v něm ani stopa po rituálech nebo dogmatismu. Prostě jen věřím a cítím tuto sílu, právě když slyším třeba Bacha nebo Šostakoviče, sílu  existuje kolem nás. Proto je taky můj film velmi optimistický. Na první pohled se zdá pochmurný a deprimující, ale pod tím vším je světlo i touha po zlepšení. Jde o něco úplně jiného než v těch věčných reklamách na kolu a pivo, kde se každý usmívá, všichni se líbají, každý je šťastný, ale chybí tomu jas, touha po čemkoli jiném. Tak z tohohle je mi vždycky nanic.

Jedním ze způsobů  k filmu přitáhnout pozornost  zařadit do něj scénu, o níž se bude hodně psát. Platí to alespoň částečně i o úvodní scéně sexu v Souboji s nebem?

Vůbec ne. Není to ani tak strategie  spíš daň  platím za to  se tahle scéna ve filmu objevila. Jakmile se mi podaří do filmu proniknout, začínám jednat naprosto intuitivně, nikdy nechci zbytečně kalkulovat. Později jsem pochopitelně zjistil  tato scéna bude mít podobné následky, ale cítil jsem  s tímto prologem a analogickým epilogem na konci bude vše fungovat téměř jako v opeře. Pokusil jsem se stvořit svět, v němž by byl počátek propojený s koncem a vznikl by tedy jakýsi kruh.

V opeře uslyšíte ještě předtím, než se zvedne opona, předehru – díky ní získáte základní povědomí o tom  bude následovat, svým abstraktním, nekonkrétním způsobem vám zprostředkuje náladu celé opery. Podobá se to aperitivu. Kdybyste mi tvrdili  jde na začátku filmu jen o orální sex  to totéž  když si má matka pod fotbalovým zápasem představí jen těch dvaadvacet lidí – ale pro mě je v tom samosebou daleko víc. Stejně tak tady: mohutný muž se dívá přímo do kamery, vypadá trochu vystrašeně. Vidíme  je s ním žena – muž a žena symbolizují celé lidstvo. Přestože je sex výrazem důvěrného vztahu, v jejich případě to neplatí. Takže sledujeme ženu á otvírá oči a pláče. Pláče a dívá se na nás.

Pokud jde o onen skandál, přemýšlel jsem  celou scénu vyškrtnu, věděl jsem  mě jinak nařknou z toho  tak chci k filmu připoutat pozornost. Jenže potom by to už nebyl můj film. Vím  mnoho lidí v něm bude vidět daleko víc než jen tuto sexuální rovinu, takže jsem připraven to risknout. A kdybych byl nepoctivý sám k sobě a sám sebe cenzuroval, doplatil bych na to asi daleko víc.

Převzato ze Sight & Sound, November 2005.

Přeložila Hana Stuchlíková