Hudební dokumenty Martina Scorseseho

„Neumím si představit svůj život bez hudby,“ říká v dokumentu Feel Like Going Home Martin Scorsese. A my si neumíme bez hudby představit jeho filmy. Hudba v nich funguje mnoha způsoby: charakterizuje dobu a prostředí, přibližuje emoce postav, pomáhá gradovat scénu, tvoří ironický komentář k ději, určuje rytmus v návaznosti na střih a pohyb kamery. Scorseseho zaujetí pro hudbu jde však ještě dál. Během své kariéry natočil (zatím) tři celovečerní hudební dokumenty é do značné míry přispěly k rozvoji tohoto žánru.

Scorsese se celkově ve svých dokumentárních filmech ž jsou stále ve stínu jeho hrané tvorby, zaměřuje pouze na témata, ke kterým má osobní vztah. Dosud se to týkalo dvou uměleckých oblastí – filmu a právě hudby. Ve dvou rozsáhlých esejích se věnoval dějinám jemu blízkých kinematografií – americké a italské. Zbylé tři dokumenty se pak zaměřují na moderní americkou hudbu s přesahem do širšího kulturního a společenského dění. Tento druh hudby tvoří také podstatnou část zvukové stopy v jeho hraných filmech. Na rozdíl od filmových esejů nechává režisér ustoupit svoji osobnost do pozadí. V A Personal Journey with Martin Scorsese Through American Movies (1995) i v Il Mio Viaggio in Italia (1999) je Scorsese sám průvodcem a komentátorem ý mapuje danou kinematografii ze své vlastní perspektivy – úhel pohledu filmaře je zde určující. V The Last Waltz (1978), ve Feel Like Going Home (2003) i v No Direction Home – Bob Dylan (2005) se stahuje a dává vyniknout hudebníkům a hudbě samotné. Dlouhé sekvence jamujících, zkoušejících, nahrávajících a koncertujících muzikantů, ve kterých zapomínáme na film i na okolní svět, jsou pojítkem a zároveň hlavním přínosem těchto snímků. Dalším jednotícím prvkem mezi všemi Scorseseho dokumenty je pak motiv cesty – putování v čase a v prostoru za uměleckým vyjádřením. V případě moderní hudby je tato cesta metaforickým přenesením koncertních turné s jejich jednotlivými zastávkami pro konkrétní show.

Zastavení první: The Last Waltz

Natáčení The Last WaltzV roce 1976 se Martin Scorsese domluvil s přáteli z kapely The Band  na filmový pás zaznamená jejich poslední koncert ý se konal na Den Díkuvzdání v sanfranciské aréně Winterland. Slavný koncert, na kterém vystoupilo množství hostů – špičkových hudebníků na vrcholu své kariéry (Joni Mitchell, Neil Young, Eric Clapton, Van Morrison, pochopitelně Bob Dylan a další) byl zakončením šestnáctileté „cesty“ a zároveň pohledem nazpět. Scorsese prokládá jednotlivé písničky rozhovory s kapelou á rekapituluje předchozí období: od kanadských začátků, přes přelomové turné s Dylanem v roce 1966 až po vlastní samostatnou dráhu. The Band se vracejí na místo, kde jako kapela s tímto názvem začínali. Jejich show však nemá být sentimentálním nářkem nad tím  už je dávno pryč, ale současnou „oslavou hudby“ (jak říká Robbie Robertson). Jako taková je zároveň počátkem čehosi nového. Scorsese tento význam podtrhuje navíc tím  pomocí střihu řadí poslední písničku jako první a celý film jí otevírá. Časový průběh je narušen, minulost zůstala v šatně (v rozhovorech), podstatné je „tady a teď“ jeviště – tedy hudba.

A skutečně – hudba jakoby proměňuje členy kapely, vdechuje jim život. Nápadný je kontrast mezi hudebníky v zákulisí a na jevišti. Kokainem a alkoholem prolezlí The Band přiznávají  to nebyla hudba, ale život „na cestě“  je přimělo skončit (spolu s osobními spory é se k tomu přidaly). Vypadají jako trosky a jsou jen stínem toho  se s nimi stane na jevišti. Ani ne tak aplaus fanoušků jako spíše síla společného hraní je znovu postaví na nohy. Stačí jen sledovat  se doplňují ve zpěvu Levon Helm a Rick Darko  Robbie Robertson vyzve na „kytarový souboj“ Erica Claptona nebo jak Van Morrison dostane svým zpěvem všechny do varu, i když si asi těžko uvědomuje, kde zrovna je.

The Last Waltz The Last Waltz bývá označován za nejlepší hudební dokument. Zachycuje netradiční hudbu The Band  koncertní nasazení za přispění zajímavých hostů, výtvarnou působivost scény (Boris Levin – autor výpravy k např. West Side Story či Za zvuků hudby). Udržuje si napětí mezi životem a tvorbou – jak v rovině hudební, tak filmové. Sám Scorsese procházel vleklou krizí, byl závislý na kokainu, nedařilo se mu v osobním ani v profesním životě. Jeho hlas zní nezvykle unaveně, párkrát se mihne před kamerou, a vypadá spíš rezignovaně (nemluvě o jeho fyzickém stavu). V době střihu filmu bydlel u Robertsona. Tato absence odstupu však činí The Last Waltz živým a přístupným. Výsledek není komerčním produktem z dílny MTV, ani akademickým pojednáním o dějinách rocku. Zachycuje umělce v jeho vrcholech i slabších chvilkách.

Scorsese-dokumentarista nechává působit především kapelu a jejich hudbu. Činí tak ale pomocí velmi sofistikované filmové práce. Oslovil nejlepší kameramany nového Hollywoodu: Michael Chapman (Taxikář) snímal podstatnou část a László Kovács (Bezstarostná jízda) a Vilmos Zsigmond (McCabe a paní Millerová) ho doplnili (!). Celkově používal štáb na jevišti 7 kamer (na svou dobu unikum) s připraveným rozvržením úhlů a pohybů záběru. 35 mm materiál nahradil pro tyto účely běžně používaný 16 mm. Nahodilost a neupravenost starších hudebních dokumentů (Festival, Don´t Look Back, Woodstock) byla vystřídána vysokou obrazovou kvalitou á však diváka neruší a poutá pozornost k samotnému objektu snímání.

Zastavení druhé: Feel Like Going Home

K formátu celovečerního hudebního dokumentu se Martin Scorsese vrátil až po 25 letech snímkem Feel Like Going Home ý je zároveň součástí širšího projektu, nazvaného The Blues. Tento cyklus sedmi filmů, mapujících americké blues a jeho různé proudy, styly a projevy od počátků do současnosti, Scorsese rovněž ideově zaštiťoval a produkoval. Hlavním záměrem nebylo „vytvořit definitivní práci o blues, ale přijít s osobními a impresionistickými filmy é by na blues nahlížely očima nejlepších režisérů é k této hudbě poutá vášeň.“ Tedy přístup ý upřednostňuje sám Scorsese. Jednotlivé díly režírovali kromě něho Wim Wenders, Richard Pearce, Charles Burnett, Marc Levin, Mike Figgis a Clint Eastwood.

Feel Like Going Home Feel Like Going Home celou sérii otevírá. Je vstupem do tématu, a proto nastiňuje některé souvislosti é ostatní rozvinou. Propojuje historická fakta s osobním vztahem režiséra k blues, rozvádí poznatky o jeho nezaměnitelné formě směrem k úvahám o roli hudby obecně v lidském životě. Scorsese postupuje v prostoru a v čase – a to dvěma způsoby zároveň. Putuje s kamerou proti proudu Mississippi  pátral po vývoji blues na americkém kontinentu: od pracovních popěvků prvních otroků přes nahrávky Johna A. Lomaxe až po elektrické blues Johna Lee Hookera. Druhá cesta se uskutečňuje po řece Nigeru směrem do vnitrozemí Mali a hledá africké kořeny této hudby. Průvodcem na obou cestách je současný bluesman Corey Harris ý navštěvuje jak žijící klasiky, tak současné hudebníky, vstřebávající nové trendy. Jejich společné hraní je důkazem  blues se může stále vyvíjet, aniž by ztratilo svoje základy. Leitmotivem filmu je Harrisova věta: „Abyste poznali sami sebe, musíte znát svoji minulost,“ kterou Scorsese rozvádí: „Čím více ztrácíme svoji minulost, tím více ztrácíme sami sebe.“ Feel Like Going Home je skrze svoje pátrání po kořenech zároveň úvahou o naší soudobé kultuře.

Zastavení třetí: No Direction Home – Bob Dylan

Slovo „domov“ přechází z názvu jednoho filmu do druhého a Scorsese si ho opět vypůjčuje z konkrétní písně – ale význam je opačný. Zatímco bluesman (a s ním i filmař) touží poznat svůj domov, svoje kořeny, Bob Dylan se v refrénu Like a Rolling Stone a v celé své kariéře od minulosti odřezává („Neměl jsem žádnou minulost,“ říká v souvislosti se změnou jména). Scorsese na tomto staví svůj portrét a překládá jiný koncept „cesty“.

No Direction Home Dylanova umělecká dráha není ani završením (The Band), ani návratem (blues), ale neustálým vydáváním se novým – často nečekaným – směrem. Scorsese akcentuje tuto skutečnost tím  zahrnuje do filmu opět dvě různé časové roviny: chronologické vyprávění přerušuje událostmi ž by měly být až na jeho konci. Vstupuje do lineárního děje (vyprávěného pomocí rozhovorů, fotek, archivních filmů a nahrávek) záznamy z Dylanových legendárních koncertů v roce 1966. Dylan se v té době rozhodl hrát své folkové písničky rockovým stylem za doprovodu elektrických The Band (tenkrát ještě The Hawks), čímž definitivně změnil dějiny moderní hudby. Záběry na kapelu á tvrdohlavě hraje své navzdory pískání a bučení publika, připomínají a zviditelňují Dylanovu nepřizpůsobilost á ho provázela už od počátků. Jejich juxtapozice vedle starších materiálů zpětně upozorňuje na fakt  Dylan v roce 1966 nedělal žádnou umělou revoluci – pouze se chtěl vymanit ze svého mediálního obrazu, tak jako se předtím musel vymanit z představ svých rodičů, přátel v Greenwich Village nebo hudebních producentů. Ostatně právě tato schopnost z něho udělala velkého zpěváka.

Pro Scorseseho má Dylanova dráha svoji spodnější, duchovní rovinu á se prolíná celým filmem a z níž vyplývá základní dramatický konflikt jeho ostatních děl. Ten lze vyjádřit otázkou, komu hlavní postava zaprodá svoji duši. Dylan je – vedle Krista (Poslední pokušení) a dalajlámy (Kundun) – jedním z těch, kdo svoji duši zachrání, riskujíce maximálně ztrátu popularity. V samém závěru je do filmu zařazen známý záznam vystoupení v Manchesteru. Kapela nastoupí na scénu a kdosi z publika vykřikne: „Jidáši!“ Dylan odpoví: „Jsi lhář. Nevěřím ti.“ A otočí se směrem ke kapele: „Play fucking loud!“ The Band spustí Like a Rolling Stone… Rock je jejich zmrtvýchvstáním.

Skrze toto drama je i dokumentární portrét typickým Scorseseho filmem.