Jazzové nokturno Bernarda Herrmanna k Taxikáři

„Musíme si uvědomit  v době, kolem roku 1966, byla v Hollywoodu (i jinde) v oblibě filmová hudba á „prodávala desky“, hudba, na jakou se dalo křepčit v diskotékách – a v téhle hře byl Herrmann, následovník Wagnera a Stravinského, už předem poražen.“
Francois Truffaut1

Svěření hudebního partu pro Taxikáře (1976) Bernardu Herrmannovi je Scorseseho dvojí poctou dvěma velikánům americké kinematografie – mistru napětí Alfredu Hitchcockovi a jeho dvornímu skladateli ž partitura byla pro tento film již jeho posledním počinem. Scorsese se tímto krokem společně se svými generačně spřízněnými filmaři - Brianem De Palmou (Sisters (1973), Obsession (1976)), a Larrym Cohenem (Ono žije (1974)) - zasadil v 70. letech o rehabilitování Herrmannovy osobnosti a jeho opětné angažování pro psaní hudby k hitchcockovsky pojatým snímkům.

Bernard Herrmann Herrmannova hudební složka v Taxikáři je ze zvukového hlediska mnohovrstevnatá. Postupem času nabourává divákovi během sledování filmu (a poslechu jeho akustické stopy) dojem  se jedná pouze o jeden a tentýž motiv rozvedený do variabilních podob  se setkáváme s tímto postupem zvláště u autorů preferujících klasické symfonické pojetí podporované velkým hudebním tělesem nebo mnohočlenným orchestrem. Herrmann patří právě do skupiny tradicionalistů, ale partitura pro Scorseseho snímek (a také některá další díla) vyvrací tvrzení  skladatel není schopen kompromisu a rozbíjení vžitých akustických konvencí. Ústřední téma doprovázející titulkovou sekvenci kombinuje tradiční orchestrální melodii se sólem na saxofon. Jazzové nokturno složené převážně z bicích a dechových nástrojů sugestivně podmalovává melancholickou náladu rušných ulic nočního velkoměsta. Pomalý hudební rytmus kontrastuje nejen s rychle blikajícími a zářícími neóny a ubíhajícími nápisy zábavných podniků, barů a lokálů, ale také s hlučným dopravním provozem, kde opět vstupují do opakování dvou rozlišných melodických základů blinkry aut či přebíhající světla semaforů na křižovatkách. Po veškerý další průběh filmu jsou typické polohy saxofonových partů é doprovázejí monology ústředního hrdiny, ale zároveň také vystihují jeho nálady a duševní rozpoložení. Zádumčivý charakter saxofonového sóla a jeho různých podob úzce a adekvátně souzní s temnou noční atmosférou, ve které se odehrává většina klíčových scén. Zejména jízdy v taxíku, kdy se divák společně s postavou Travise (Robert De Niro) noří do noční tmy a stává se svědkem chodu života a událostí v New Yorku. V některých momentech hudební stopa záměrně evokuje styl charakteristický pro Hitchcockovy filmy. S touto metodou se setkáváme v jedné z nočních scén, kdy Travis během jedné z projížděk ulicemi velkoměstské džungle prudce zabrzdí před mladou dívkou Iris (Jodie Foster) přecházející přes ulici. Doposud pomalu rytmizující saxofonovou melancholickou melodii v momentě zastavení auta náhle završí několik vysokých tónů é právě s oblibou preferuje ve své tvorbě Hitchcock. Herrmann se opět přiklání ke kombinaci a do nízkých basových tónů vyjadřujících napětí včleňuje fragmenty kakofonie  zdůraznil psychedelickou atmosféru prostředí a psychotickou povahu Travise. V jedné z posledních scén krvavého finále skladatel umírňuje napětí hudebních nástrojů a nechává tak „rozeznít“ pozvolna usazující se ticho po hlučném zúčtování, doprovázeném ohlušující střelbou a křikem jako projevem bolesti. Závěrečný pohled na prolínající se obrazy nočního města je doprovázen mírně pozměněnou skladbou, opětovně využívající nízkých basových tónů k vystižení nevyzpytatelného nebezpeční chaotického nočního New Yorku. Tma coby klíčový prvek atmosféry a pochmurný jazzový saxofon vykreslující její náladu tak významotvorně rámují celý příběh.

Soundtrack k Taxikáři Herrmannova partitura k Taxikáři patří k tradičnímu konceptu filmové hudby. Autor se v ní vyhýbá soudobým módním trendům i nadměrnému experimentování se zvukem é je pro 70. léta jednou z charakteristických tvůrčích metod mnohých skladatelů pracujících s různými podobami moderního jazzu a s dobovými tendencemi v populární hudbě. V jeho kompozici nenajdeme často preferované skladby typu à la chasse2 nebo dynamické taneční melodie v rychlém tempu. Herrmann zůstává nadále navzdory rostoucí kreativní progresi v komponování hudební stopy pro filmový obraz osobitým skladatelem právě věrností vůči sobě samému. Volí zde nejen prototyp hudby á je dokladem jeho originálního rukopisu, ale která také vyvolává asociace na hudební kompozice v Hitchcockově tvorbě. Ta představuje také jeden z inspiračních odkazů pro Scorseseho film. Proto není také angažování Herrmanna pro Taxikáře vůbec náhodné.

Pozn.:

  1. Truffaut, Francois: Rozhovory Hitchcock-Truffaut. Československý filmový ústav. Praha, 1987.[zpět]
  2. Druh dynamické skladby vystihující rychlé dějové tempo, např. pronásledování, automobilovou honičku apod. [zpět]
Jan Švábenický