Zuřící býk, Taxikář, Poslední pokušení Krista, Mafiáni, Gangy New Yorku, Letec a další a další… Filmy é si každý vybaví v okamžiku, kdy zazní jméno Martina Scorseseho. Ale výčet obvyklých Scorseseho „best of“ titulů pohříchu přebíjí a opomíjí několik nenápadných filmů ž kvalita či význam jsou srovnatelné s těmi výše zmíněnými. Tím nejtypičtějším příkladem je film z roku 1985: After Hours (Po zavírací době) . Přitom právě tento snímek hrál ve Scorseseho kariéře velmi důležitou roli.
After Hours je nízkorozpočtovým komorním filmem o mladém muži ému se během jedné noci v newyorské čtvrti SoHo podaří uvíznout v kolotoči čím dál tím víc absurdních situací ž ho pomalu ale jistě ohrožují na životě. V kafkovsky laděné černé komedii se obyčejný úředník Paul Hackett marně snaží opustit SoHo a bez úhony se vrátit před svítáním domů, v čemž mu brání série neuvěřitelných karambolů a absurdních náhod (od ztracených peněz na taxík až po zfanatizovaný dav místní domobrany á ho omylem považuje za zloděje).
Martin Scorsese se od počátku osmdesátých let intenzívně věnoval přípravě vysněného projektu Poslední pokušení Krista. Z toho důvodu rovněž odmítl producenty After Hours (jedním z nich byl i pozdější představitel hlavní role Griffin Dunne), kteří právě hledali režiséra pro svůj scénář „Lies“ (pracovní název After Hours). Těsně před natáčením „Krista“ v Izraeli však studio Paramount projekt zastavilo. Scorsese upadl do deprese ž byla umocněna i jeho vzrůstající averzí vůči velkoprodukcím ými se čím dál více vzdaloval možnosti natáčet malé autorské filmy byl například Mean Streets. V ten okamžik si vzpomněl na Minionův scénář a zkontaktoval Griffina Dunnea. Zanedlouho se mu měla vrátit ztracená radost z natáčení filmů. (Informace o pre-produkci jsem čerpal z „filmu o filmu“ ý je součástí bonusových materiálů na DVD s After Hours.)
After Hours je první Scorseseho spoluprací s kameramanem Michaelem Ballhausem, do té doby dvorním spolupracovníkem Fassbindera. Ballhaus od tohoto filmu pracoval se Scorsesem na téměř všech klíčových filmech (od Posledního pokušení Krista, přes Mafiány až po nejnovější Skrytou identitu). A právě jeho účast na realizaci After Hours lze považovat za klíčovou trefu do černého. Kromě toho dokázal s malou skupinkou osvědčených spolupracovníků natáčet potřebných patnáct i více záběrů za jednu noc (namísto pěti až sedmi obvyklých v hollywoodské produkci), podařilo se mu vnést do filmu tolik potřebnou atmosféru. Od kameramanských drobniček (let klíčů z okna na ulici, kontra světlo za postavou R. Arquette při návratu ze sprchy, Hackettův úprk apod.), až po odstínění jednotlivých nočních prostředí (například v baru, v bistru či v klubu). Ballhausovy (a Scorseseho) kompozice místy připomínají některé obrazy Edwarda Hoppera. Osamělé ženy hledící z okna ve své opuštěné garsonce či sedící v nonstopu na rohu, to vše vidíme i v After Hours. Ale depresivní, existenciální „efekt Hopper“ je vždy vzápětí „rozbit“ či doplněn motivem s výrazným nádechem absurdna, neřku-li surreálna. Film proto chvílemi evokuje některé snímky bratří Coenů, Jarmusche, Kaurismäkiho či Jeuneta, není mu vzdálená ani hororová komičnost Burtonových fantazií a svým rámcovým příběhem úředníka ý si chce vyhodit z kopýtka a uvízne v nečekané pasti, zase připomene již zmíněného Kafku, a proto i Gilliama.
Scorsese k práci s atmosférou (která je pro tento film – vedle skvělého castingu všech těch podivných, opuštěných „nočních jestřábů“ ze SoHo – vskutku podstatná) přispěl zajímavou prací s vnitřním kontrastem. Ačkoliv navenek vše působí staticky, prázdně a ospale – opuštěné byty, bistra, bary, ulice či metro – jednotlivé záběry Scorsese naplňuje stoupající dynamikou. Zprvu tomu napomáhají časté (a přitom nikterak zvýrazněné) jízdy kamery či vkládané nečekané rakursy, postupně přispívá i samotný děj, v ulicích se hromadí domobrana, Hackett začíná zrychlovat ve svém marném pobíhání po SoHo, intervaly a délky jeho návštěv bytů či barů se zkracují… A v posledním záběru filmu již vidíme velkolepou jízdu uličkami mezi kancelářskými stoly é postupně zaplňují úředníci přicházející do práce (že by odkaz na Brazil?). Vše je v pohybu Paul Hackett sedí konečně u svého počítače a je rád je rád.
After Hours je symbolický název jak pro Scorseseho tehdejší situaci, tak pro současnou pozici tohoto filmu ve Scorseseho filmografii. V roce 1985 měl Scorsese připravený projekt Pokušení Krista, ale jeho realizace byla zastavena. Scorsese chvíli uvažoval skončí s filmem, ale tak nějak nad plán, až po zavírací hodině, se mu podařilo za 24 nocí natočit malý nízkorozpočtový film (stál celkem 4,5 milionů dolarů) ý si dnes zájemci o Scorseseho filmy bohužel pouštějí také až po „zavírací hodině“, poté co zhlédnou Taxikáře, Zuřícího býka, Mafiány a tak dále. Na tom není nic špatného a netřeba na tom nic měnit. Důležité je si na After Hours dokázali najít čas. Ať už před, nebo až po zavírací hodině. I kdyby jen proto tímto filmem Scorsese získal opětovnou radost z filmu, našel skvělého kameramana a v neposlední řadě za jeho režii obdržel Zlatou palmu v Cannes.
