Panoptikum Martina Scorseseho

1935
Narození Franka Scorseseho, bratra Martina Scorseseho.

17.11.1942
Charles a Catherine Scorsese Narození Martina Luciana Scorseseho ve Flushingu na Long Islandu v New Yorku do dělnické rodiny, pracující v oděvním průmyslu. Rodiče byli Američané italského původu Catherine Scorsese (1912–1997) a Luciana Charlese Scorseseho (1912 – 1993). Ve svém dětství byl Martin Scorsese často nemocný a trpěl astmatem. Díky tomu trávil většinu času doma a nemohl se účastnit dětských her. Přesto  vzpomíná, mu to nikterak nevadilo že díky místnímu kinu si vytvořil vlastní imaginární světy. Jakkoli je filmem okouzlen a uhranut, dráha filmaře ho neláká, chce se stát knězem.

1950
Stěhování do čtvrti Little Italy v New Yorku kvůli finančním problémům.

1956
Zapisuje se do kněžského semináře v Cathedral Collage, odkud je po roce vyhozen pro hrubost.

1957
Přestupuje na Hayes High School v Bronxu.

1962
Zapisuje se na Newyorskou univerzitu (v roce 1964 získal bakalářský titul z angličtiny, v roce 1966 magisterský z režie). Natáčí zde své studentské filmy What´s a Nice Girl Like You Doing in a Place Like This? (1963) a It´s Not Just You, Murray (1964).

1965
Oženil se s Larrain Marie Brennanovou a má s ní ještě v témže roce dceru Catherine  stejně jako své rodiče obsazuje do svých pozdějších filmů.

1967
The Big Shave Kultovní krátkometrážní The Big Shave – metafora války ve Vietnamu.

Režíruje svůj první celovečerní film Kdo to klepe na moje dveře, přičemž do hlavní role obsadil svého přítele, tehdy neznámého Harveyho Keitela. Snímek ý se zabýval poměrně ožehavou otázkou znásilnění, sice výrazně bodoval u kritiků (například Roger Ebert, Pauline Kael), ovšem u diváků prošel bez větší odezvy. Kvůli několika sexuálně explicitním scénám měl Scorsese s filmem cenzurní problémy. Muselo být vystřiženo několik scén a pozměněn název filmu (I Call First).

1967 – 1971
Pracuje jako střihač na filmech Woodstock (1970), Medicine Ball Caravan (François Reichenbach, 1971) a Elvis on Tour (Pierre Adidge – Robert Abel, 1972).

1972
Seznamuje se s Rogerem Cormanem, režisérem béčkové produkce zaměřené na tematiku drog, sexu a násilí. Corman, známý tím  dává šanci mladým talentovaným režisérům, vyzve Scorseseho  si natočil film dle svého vlastního námětu. Scorsese tak režíruje svéráznou parafrázi na Bonnie a Clyde nazvanou Bertha z dobytčáku. Díky své přítelkyni Sandy Weintraubové se seznamuje s osobnostmi nového Hollywoodu Paul Schraderem, Johnem Milliusem a Brianem De Palmou, přičemž poslední z výše jmenovaných ho seznamuje s Robertem De Nirem – pozdějším častým Scorseseho spolupracovníkem.

1973
Špinavé ulice Špinavé ulice jsou rozhodující průlom pro Scorseseho kariéru. Film působí jako kvintesence Scorseseho. Jsou zde přítomna veškerá témata á později rozvine ve svých snímcích – mužské přátelství, krvavé násilí, otázka viny a trestu. Jestliže mladí diváci té doby chápali jeho inovativnost především v zobrazování násilí a řeči ulice, kritická obec vychvalovala zejména herecké výkony dvou hlavních představitelů – Roberta De Nira a Harvey Keitela é považovala doslova za „geniální“.

1974
Režíruje na přání herečky Ellen Burstynové snímek Alice tu už nebydlí. Ellen Burstynová za něj pak získala Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli. Film se i přes nízký rozpočet stal diváckým hitem že ukazoval ženský úděl z nového úhlu..

1975
Oženil se s Julií Cameronovou.

1976
Natáčí podle scénáře Paula Schradera temný portrét samotáře ý podléhá své psychopatii a krutému prostředí nočního Manhattanu. Do hlavní role vietnamského veterána Travise Bickla obsadil Scorsese Roberta De Nira ý podle diváků i kritiky podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Kromě herectví De Nira a Jodie Fosterové kritika oceňovala hudební kompozici bývalého dvorního skladatele Alfreda Hitchcocka Bernarda Herrmana a především práci s kamerou. Taxikář získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes a byl nominován na čtyři Oscary včetně kategorie za nejlepší film.

6.9.1976
Narození dcery Domenicy.

1977
Dokončuje svůj první vysokorozpočtový film New York, New York, svébytnou poctu starým muzikálům. Přestože do hlavních rolí obsadil Roberta De Nira a Lizu Minnelli, film propadl u diváků i u kritiky. Díky tomuto neúspěchu začíná Scorsese být závislý na kokainu ý podle svědectví Paula Schradera začal brát již v průběhu natáčení Taxikáře. Závislost na kokainu komplikuje jeho manželství é nedlouho po dokončení snímku New York, New York krachuje.

1978
The Last Waltz – skvělý dokument o posledním koncertu The Band.

1979
Oženil se s Isabellou Rosselliniovou.

1980
Díky Robertu De Nirovi se dostává z drogové závislosti a pouští se do natáčení životopisného filmu o někdejším vynikajícím boxerovi střední váhy jménem Jake La Motta. Snímek nazval Zuřící býk podle jeho přezdívky Bronx Bull. Film nasnímaný vysoce kontrastní černobílou kamerou je patrně vrcholem Scorseseho režijního stylu. Snímek obdržel osm nominací na Oscara včetně nominace na nejlepší film a nejlepší režii. Z těchto nominací získal Oscara za hlavní roli Robert De Niro a střihačka Thelma Schoonmacher.

1983
Král komedie Král komedie. Scorseseho další film je smutnou tragikomedií o lidech, kteří jsou pro svůj úspěch v showbyznysu udělat cokoliv a to včetně zločinu. Robert De Niro jako Robert Pupkin předvádí další portrét vyšinutého jedince ého hraje s obvyklou nejednoznačností. Jeho herecký projev tíhne spíše k expresivitě ž vynikne zejména ve srovnání s uměřeným herectvím Jerryho Lewise. Film byl sice kritikou vychválen, ale diváci o snímek neprojevili žádný větší zájem.

Rozvod s Isabellou Rosselliniovou

1985
Martin Scorsese se vrací k formě malých, nízkorozpočtových, nezávislých filmů snímkem Po zavírací době. Ve filmu ý ukazuje úředníka (Griffin Dunne) ž se vlivem podivných okolností dostává do vleku bizarních setkání a událostí  ukryto téma nočního života ž zajímá Scorseseho už od Taxikáře. Později bude toto téma vyjádřeno v mnohem explicitnější podobě ve filmu Počítání mrtvých. Film vyhrává Cenu za režii na festivalu v Cannes.

Oženil se s producentkou Barbarou De Finou. Manželství po několika letech končí rozvodem.

1986
Natáčí pokračování klasického filmu s Paulem Newmanem Hazardní hráč z roku 1960, režírovaného Robertem Rossenem. Barva peněz znamená ve Scorseseho tvorbě přelom že se poprvé pokusí o klasický mainstreamový snímek. Výsledný dojem byl podle tehdejších kritiků více než rozporuplný. Vyzdvihovali především herecký výkon Paula Newmana (ten za roli Eddieho Felsona dostal Oscara), jinak film označili za typický hollywoodský produkt.

1987
Režíruje videoklip Bad Michaela Jacksona.

1988
Scorsese se vrací k látce z počátku osmdesátých let – románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Spolu s Paulem Schraderem převyprávěli život Ježíše Krista se zřetelem na jeho lidskou stránku. Ještě před uvedením snímku do kin vyvolalo Poslední pokušení Krista rozporuplné reakce a celosvětové protesty proti údajnému rouhání é samozřejmě přispěly i k propagaci filmu ž se jako nízkorozpočtový stal světovou senzací. Kamenem úrazu byla především snová sekvence á ukazuje Krista ý se oženil a založil rodinu s Máří Magdalenou. Martin Scorsese je nominován na cenu Akademie za režii.

1990
Mafiáni Film Mafiáni podle románu Nicholase Pilegiho je návratem k osvědčenému prostředí newyorských gangů čtvrti Little Italy. Na příběhu Henryho Hilla a jeho vzestupu a pádu Scorsese ukazuje kořeny zločinnosti (sociální otázka) a především neúprosný mechanismus moci a peněz. Obsazení Roberta De Nira a Joea Pesciho bylo sázkou na jistotu á se vyplatila zejména Pescimu ž za roli gangstera dostal Oscara. Martin Scorsese byl potřetí nominován v kategorii nejlepší režie. Snímek navíc získal Stříbrného lva v Benátkách.

1991
Scorsese se po Barvě peněz znovu pokouší o čistě komerční film – výsledkem je remake Mysu hrůzy z roku 1962 v hlavní roli opět s Robertem De Nirem jako propuštěným trestancem, mstícím se za nespravedlivé odsouzení, a s Nickem Noltem, představujícím objekt jeho pomsty. S předchozími filmy Martina Scorseseho ho spojuje problém viny a odpovědnosti za minulé činy. Po stránce formální se nechává inspirovat zejména Alfredem Hitchcockem a Nocí lovce Charlese Laughtona. Mys hrůzy se stal Scorseseho komerčně nejúspěšnějším snímkem.

1993
Dokončuje Věk nevinnosti – adaptaci klasického románu Edith Whartonové. Film není pouze příběhem jednoho milostného trojúhelníku, ale především mrazivou studií viktoriánských konvencí a obřadů. Martin Scorsese vykresluje tyto rituály velmi detailně  v kontrastu s chováním hraběnky Olenské o to více vynikla jejich vykonstruovanost. Snímek vyniká velice propracovanou kostýmní stránkou (inspirace původním filmem Age of Innocence z roku 1933 a Wylerovými dramaty), na které pracovala Gabriella Pescucci á za ni dostala i Oscara.

1995
Adaptace románu Casino Nicholase Pileggiho se v mnohém liší od Mafiánů. Jestliže Mafiáni popisovali mafii jako víceméně přátelské společenství newyorských gangsterů – „pěšáků“, přičemž hlavní mechanismy moci zůstávají skryty, u Casina je tomu přesně naopak. Casino se neodehrává v New Yorku, ale v Las Vegas. Nádhera kasin zde ostře kontrastuje s násilím a brutalitou. Mechanismus moci je zde pevně dán, není možné zůstat v této hře čistý. Proto ani osobní vztahy hlavních hrdinů nejsou úplně upřímné že každý hraje svou hru.

Natáčí skoro čtyřhodinový dokument Martin Scorsese v roli průvodce americkou kinematografií pro cyklus Století filmu.

1997
Kundun Snímkem Kundun se vrací znovu k životopisnému filmu, tentokrát o XIV. dalajlámovi. Film mapuje dalajlámův život od jeho nalezení až po vynucený exil. Scorsese sice důsledně dodržuje fakta z dalajlámova života, důraz ovšem pokládá na jeho vize popisované v jeho pamětech. Snímku tak dominují až surrealistické obrazy jako je sen dalajlámy po opuštění Tibetu. Snímek byl přijat velmi pozitivně, oceňována byla především neschematičnost v popisu charakteru dalajlámy, z kterého podle kritiků Scorsese udělal člověka pochybujícího.

Získává cenu za celoživotní dílo od Amerického filmového institutu.

1999
Dokončuje podle scénáře Paula Schradera film Počítání mrtvých o saniťákovi ý prochází existenciální krizí. Noční scény z newyorských ulic jsou zachyceny téměř naturalisticky ž ostře kontrastuje s použitím kamery (zrychlené záběry, rozostření, zběsilé jízdy kamerou). Kritické přijetí filmu bylo velmi nejednoznačné. Snímku se vyčítala žánrová neukotvenost (černá komedie, mystery, drama), obsazení Nicholase Cage do hlavní role či přílišná podobnost s Taxikářem.

Oženil se s Helen Morrisovou.

16.11.1999
Narození dcery Francescy.

Natáčí dokument Má cesta po Itálii ý mapuje italskou kinematografii.

2002
Filmem Gangy New Yorku se Scorsese pokouší po Věku nevinnosti o výpravný historický snímek, zachycující etnické boje přistěhovaleckých gangů v  New Yorku. Snímek se kromě výše uvedeného Věku nevinnosti inspiruje také Tenkrát v Americe od Sergia Leoneho. Z něj pak přebírá vykreslení sociálního prostředí, etnickou problematiku (Židé a Italové u Leoneho, Irové u Scorseseho), ustanovování dětských gangů. Snímek byl nominován na deset Oscarů včetně nominace za režii Scorsese vyhrává Zlatý globus za režii.

2004
Letec je zatím poslední Scorseseho pokus o životopisný film, tentokrát z prostředí filmových ateliérů. Snímek se soustředí na postavu filmového magnáta Howarda Hughese, přičemž zdůrazňuje nejdramatičtější momenty jeho života (na rozdíl od Kundunu). Z toho také vyplývá žánrová roztříštěnost filmu (film o filmu, caprovské soudní drama, hawksowská romance, časté odkazy na Občana Kanea). Díky této roztříštěnosti film působil na některé kritiky nesourodě. Přes tyto dílčí výhrady sklidil snímek velké ovace v Evropě i v zámoří.

2005
Natáčí z podnětu Boba Dylana dokument No Direction Home, za který obdrží i cenu Gammy.

26.9.2006
Slavnostní premiéra Skryté identity v New Yorku.

Jan Hrdina