Oliver Stone o World Trade Center

Vzhledem k tomu  jde o příběh založený na skutečné události a že scénář existoval už předtím, než jste se vy k projektu připojil, do jaké míry považujete World Trade Center za film Olivera Stonea?

Příběh byl hotový ve scénáři a byl inteligentní, přesto jsme na něm v průběhu příprav, samotné realizace filmu, ale i při střihu ještě hodně zapracovali. Neexistuje něco jako dokonalý scénář, ale byl to dobrý začátek. Vždycky jsem tvrdil  filmy jsou výsledkem spolupráce mezi skupinami lidí, herci, kameramany, spisovateli, režiséry, producenty. Opravdu je to skupinová záležitost, žádný sólo výstup, ačkoli někdo tomu velet musí. A po celou dobu jsem to byl já. Patřím mezi režiséry, kteří mají při střihu poslední slovo.

Když jsem se k projektu připojil, třebaže jsem nestál u zrodu scénáře, pracoval jsem na tom stejně pilně jako na kterémkoli jiném scénáři. Jestli budu uveden jako spoluautor scénáře je mi upřímně jedno. Dělal jsem na tom i s herci, spoustu věcí jsme změnili. Stejné to bylo i s filmem U-Turn (1997), ve kterém jsem jako spoluautor uveden nebyl. Přitom jsem na tom scénáři tvrdě pracoval. Ale o spoluautorství jsem v tomhle případě nestál. Je dobře  je jako autor uvedena ona mladá dáma, Andrea Berloff. Pomůže jí to v kariéře. Myslím  jsem svou stopu zanechal ve všech aspektech tvorby tohohle filmu. Vím  se mluví o tom  tohle není Stoneův film a že jsem v jakési podmínce  po tom  jsem natočil Alexandra Velikého (2004), jsem udělal tohle  ukázal  jsem zas hodný chlapec. Je to pěkný příběh, dobře by se mohl hrát a nevadí mi  si lidi říkají, i když nemají docela pravdu. Alexandr byl finančně jeden z mých lepších kousků. Přestože se mu nevedlo v Americe, v Británii a v Austrálii – v podstatě v anglicky mluvících zemích – v zahraničí vydělal 170 miliónů dolarů. V mnoha zemích se stal jedničkou. Mé opravdové finanční katastrofy byly Nixon (1995) ý nevydělal ani ve Státech ani nikde jinde, Nebe a země (1993) byl katastrofou ve Státech; Noční talk show (1988) byl katastrofou ve Státech; Salvador (1986) byl katastrofou ve Státech; U-Turn byl taky katastrofální. Takže s katastrofami mám svou zkušenost, ale po obchodní stránce znamenal Alexandr vlastně jakési odškodnění.

Oliver Stone Zmínil jste neúspěch Alexandra ve Spojených Státech, v Británii a v Austrálii, tedy v zemích é jsou všechny součástí koalice ve válce proti Iráku. Myslíte  to je náhoda?

Nevidím v tom žádnou souvislost. Vím  jste ze Sight and Sound ý jsem čítal na filmové škole, a že bychom se tady měli bavit o filmech, ale chci k tomu dodat jednu věc. Nevzdávám to. Miluju téma Alexandra. Příští rok vyjde nová verze Alexandra á má tři hodiny a čtyřicet minut. Více času pomáhá filmu se více rozehrát. Myslím si  scénář si o to vždycky říkal. Se snahou oklestit ho na tři hodiny či ještě míň pro promítání v kinech jsem vždycky měl problém. Nepřiznal jsem to že jsem se ze všech sil snažil to napravit. U druhé verze jsem provedl některé strukturní změny pro režisérský střih. A tahle třetí verze je uvolněnější. Je pojata jako hra o třech dějstvích se dvěma přestávkami ž mě vrací do mého mládí. I tehdy ale mělo kočovné divadlo pouze jednu přestávku. V tomhle případě si však myslím  se hodí dvě. Umožňuje vám to více proniknout do onoho světa, napojit se na mytologii. Například s tolik zesměšňovaným herectvím Anthonyho Hopkinse jsem to vzal úplně opačným směrem. Nechal jsem ho vyznít. Tím  ho tam je víc, stává se to jaksi hypnotickým a mnohem lépe to váže příběh. A pochopitelně na konci se projeví jako konspirátor. Všechno to vyznívá lépe. Z téhle verze mám největší radost. Tři různé střihy během tří let. Víc už vážně nemusím. Tím to končí. Už žádný další střih, teď už to můžu hodit za hlavu. Cítím se očištěn.

Na World Trade Center to ale nemá žádný vliv. Nebral jsem to tak  by to pro mě měla být sázka na jistotu. A taky v tom žádná jistota nebyla. Celý ten projekt byl potenciální katastrofou. Z politického hlediska to byla noční můra že to je stále ještě velmi citlivé téma. Kdykoli se to mohlo vrátit jako nařízená střela. V New Yorku jsme měli spoustu nepřátel. Hromada lidí to předem odsoudila. Napadali nás. Bylo zásadní udržet zodpovědnost a pečlivost ve vztahu k příběhu. Ten tím byl omezený, ale musel být přímý. Jako bychom navlékali nit do jehly. Kdybychom byli příliš sentimentální, smáli by se nám  to je jak disneyovka. Kdyby ten film byl na druhou stranu příliš ošklivý a odvážný, nedosáhli bychom takového kasovního úspěchu ého jsme ve Státech dosáhli.

Alexander Veliký Řekl byste  to  jste zůstal věrný příběhu dvou strážníků a nesnažil jste se za každou cenu pouštět do širšího obrazu 11. září, vás spíše osvobozovalo, nebo naopak svazovalo?

V tomhle filmu jsem si nechtěl hrát na Terryho Gilliama. Tihle chlapi tam byli a já je tam chtěl mít. Nechtěl jsem  to působilo nevěrohodně. Pro Ameriku je 11. září velmi citlivá a stále živá rána. A tak je také nutné zacházet s tou ránou velmi delikátně. Přistoupíte k ní, očistíte ji, ovážete ji a jdete pryč. Nesnažíte se ji ještě zvětšovat. Přistupujete k tomu tématu prostě delikátně že je to malé a zároveň velmi velké téma… A to už jsme na hranici dramatizace – protože když vstoupíte do vnitřní mysli těch mužů, už si příliš dovolujete. Přesto se zdá  proti tomu nikdo nic nenamítá.

Podle čeho jste se rozhodoval  ukázat a co nikoliv? Ve filmu není jediný záběr toho  letadla narazí do věží, přesto vidíme člověka ý skáče ze Světového obchodního centra.

To bylo dáno subjektivitou čtyř hlavních postav, dvou žen a dvou mužů. [Strážník] Will Jimeno měl pocit  zahlédl stín letadla; myslí si  to bylo na 42. ulici. [Jeho kolega] John McLoughlin nic takového neviděl. Doklopýtali do budovy v domnění  jde o letecké neštěstí jediného letadla. Tahle skutečnost pak pomáhá pomalu stupňovat napětí. Manželky nám po asi 35 minutách dovolí vyskočit ven a opustit danou šlamastyku. Přemístíme se k nim a zde spatříme objektivní pohled na katastrofu prostřednictvím televize a archívních záběrů sesouvajících se věží. To jsem udělal zcela záměrně. Nechtěl jsem to přehnat. Musíte mít na paměti  někteří lidé nevědí  se stalo. Tihle lidé jsou uvnitř budovy a mají za to  jde o bombu. Skrze manželky tak skladebně získáme objektivní pohled. Pokud jde o onoho skokana, viděl ho Will. A v ten moment se střihem přenášíme zpět na místo neštěstí. Sem jsem zařadil sérii ejzenštejnovských portrétů lidí hledících vzhůru a to, na co hledí, zůstane divákům skryté, dokud nespatří jednoho z lidí vyskakujících z budovy. Mimochodem, to jsme vytvořili na počítači  pro případ  by v něm snad za deset let někdo poznal nějakého svého příbuzného a chtěl se s námi soudit. A jeden ten pád pro publikum úplně stačí ž jsme již předtím vytvořili napětí ve tvářích přihlížejících. To je to, čeho jsem si byl neustále naprosto vědom. Neukázat toho moc, ale ani příliš málo. Byla to pro mě dobrá škola. Po Alexandrovi to byl velmi skromný film ý mě omezoval svými fakty.

World Trade Center Na jednu stranu je film příběhem těchhle dvou mužů, ale přijde mi  by zároveň vyprávěl příběh Ameriky á se během jediného dne proměnila ze stavu blažené nevinnosti do stavu touhy po pomstě.

Myslím  to je bystrý poznatek, ale nezapomeňme  film končí výslovně o dva roky později na barbecue a končí myšlenkou – jelikož John a Will jsou hlavní postavy – že spousta lidí toho dne spatřila zlo, oni však viděli dobro. Viděli  si lidi pomáhají  se spojují. Takoví jsou John a Will. Jsou velmi vděční svým zachráncům. Vůbec je nezžírá touha pomstít se. Zajímavou vedlejší postavou tu je Karnes. Nejenže je hlavní záchranář, ale je zřejmě i nejhrdinnějším člověkem ve filmu. Hrdina do určité míry narušuje společnost. Záchranáři jsou obyčejní lidé dělající svou práci. Neřekl bych  záchranáři jsou hrdinové proto  dělají to  mají v popisu práce. Avšak Karnes je jediným, kdo dělá něco  nesouvisí s jeho prací účetního. Je něco jako Hérakles  trochu deformovaný. Lidé říkají  jsem jeho postavu příliš nadsadil, ale on je přece členem amerických námořních sil. (Karnes je bývalým členem námořnictva ý pracuje jako účetní. 11. září se vydal dobrovolně zachraňovat oběti ve WTC – pozn. překl.) Je to fundamentalista. Takoví mariňáci jsou. Jsou to tvrdý chlapi. Jakmile jdou, nepřemýšlí o tom, prostě jdou. Prošli by i zdí. Přesně takoví byli i ve Vietnamu. Zároveň si ale myslím  představuje americký národ. Tu část Američanů, kteří chtěli pomstu. Byli rozezlení. Také já jsem byl. Britové by nebyli jiní. Existoval jasný nepřítel, jasně určený zlosyn, a tím byla Al-Kajda. Vstoupili jsme do Afghánistánu a celý svět byl tehdy při nás. Skoro jsme to dotáhli do konce, ale ne úplně. A pak se stalo něco jinýho a to byl průšvih. Karnes skončil v Iráku, stejně jako Američané toužili po pomstě a skončili v Iráku. To jsou fakta. Kdybych měl postavu Karnese podřídit politické korektnosti, byla by to podle mě chyba. V Evropě to však do velké míry nepochopili.

Naznačujete  někteří evropští kritici vnímají tento váš film jako příspěvek k proválečné lobby, ačkoli jste byl vždycky považován za liberálního, levicově smýšlejícího filmaře?

Tak to je. To je fakt. Není potřeba to jakkoli komentovat. Mé smýšlení je laděné velmi silně proti válce v Iráku. Jsem kvůli tomu na černé listině. V Hollywoodu jsem si za to hodně vyslechl. Myslím  nemá smysl to opakovat. Je to tak. Musel jsem tam zařadit tu závěrečnou codu že když jsme to promítali lidem v Seattlu a v Minneapolis, mysleli si  jsme postavu Karnese uměle přidali. Nevěděli  je to ve skutečnosti. Měli za to  jsme ho přidali coby hollywoodský výmysl  filmu dali happy end. Museli jsme lidem vysvětlovat  tenhle chlápek opravdu existuje, ale mrzí mě  se to odtrhuje od příběhu, stejně jako tomu bylo v případě homosexuality a paruky v Alexandrovi. V mých filmech k tomu dochází pravidelně. Vždycky se stanou kontroverzními. Je neuvěřitelné  natočím natolik nekontroverzní film  je World Trade Center, a přesto se stane kontroverzním. Měli byste vidět reakce v Německu a ve Španělsku. Je to naprosto šílený. Ve všem je politika. A kritici přitom opomíjejí roli srdce. A ten film je o srdci. Je to o tom  si lidé navzájem pomáhají. Vypráví se v něm o světle v tomto šíleném světě. O dobru é je lidem v jejich podstatě vlastní. Tihle lidi si navzájem pomáhali přežít. Bez oné metafyzické stránky by přežít nedokázali.

Mluvíte o postavě Karnese. Do jaké míry jsou podle vás Karnes a Barnes z Čety podobné charaktery? Před dvaceti lety byl Barnes považován za padoucha, zatímco Karnes je dnes hrdinou. Vypovídá to něco o posunu ve vnímání Američanů po 11. září?

Bohužel musím říct  pokud by to tak bylo, bylo by to jasnější. Pamatuju se  v roce 1986, když byla natočena Četa, spousta lidí si Barnese zamilovala. Podobně v roce 1987, když jsem natočil Wall Street, mnoho lidí mělo rádo Gekka. Americká duše v sobě má určitý prvek agresivity  mají lidi takové povahy v oblibě. Chlapíky  nehledí napravo ani nalevo  vždycky dosáhli toho  chtějí. Podívejte se na Drsného Harryho nebo Taxíkáře. Vypadá to  americká duše obsahuje vlastnost á v lidech vzbuzuje touhu překročit a nerespektovat zákon. Do hajzlu se Spojenými národy. Něco v tom smyslu. Do hajzlu s Evropany: je to banda břídilů, kteří jen sedí a žvaní a nikdy nehnou prstem. V Americe takové nálady jsou. A upřímně, v Bosně jste opravdu neudělali ani kulový. Četa sklízela chválu ze všech stran, ale někdy ze zcela mylných důvodů.

Četa Vraťme se k World Trade Center. Film připomíná dobu, kdy s Amerikou truchlil celý svět. Vy ukazujete Araby  se zármutkem sledují televizní záběry, kdežto tenkrát bezprostředně po 11. září nám televize nabízela obrazy Palestinců, kteří tuto událost oslavují. Ty se ukázaly být falešné. Byly tyto scény vaším úmyslem?

Žertujete? O tomhle jsem vůbec nevěděl. Dokázal jsem si představit  někteří Palestinci jsou šťastní, ale neměl jsem tušení  ty záběry jsou klamné. Ale stejně bych takové záběry do filmu nedal že podle mého většina Arabů byla tehdy s námi. Neupírám bin Ládinovi a Al-Kajdě jejich důvody že pro ně se staly zákonem. Hnusí se mi způsob ým je prezentují. Když řeknou  se něco děje ve jménu Boha  překrucují bibli a islám. Nezabíjíte nevinné lidi ve jménu vaší věci. Věřím tomu  většina Arabů takový přístup odsuzuje. Bohužel Bush svými přemrštěnými reakcemi po 11. září přidal hodně polínek do ohně a znepřátelil si ještě víc Arabů. Je to hanba. Stále více se blížíme k válečnému stavu.

Jak rozdílné byly reakce na film v Americe a Evropě?

V Americe jsem od dob Čety měl ty nejlepší kritiky. V Anglii film taky přijali. Tentokrát tomu anglicky mluvící země porozuměly ž neplatilo u Alexandra Velikého. Domnívám se  evropské publikum bude reagovat stejně jako to americké. Film funguje také jako drama. Bude to nejvýdělečnější drama roku. Doufáme  se dostane do celého světa. Podle mého nejsou evropští intelektuálové v kontaktu s lidmi. Jsou hodně zpolitizovaní 11. zářím. Není to ale jejich chyba. Už se ztrácejí v neustálých frázích jako anti-Bush, pro-Bush či anti-Irák. Svým způsobem je to stav mysli  vede k válce. Všichni jsme zodpovědní za své chování. Pokud jsme rozzlobení nebo zpolitizovaní, spějeme k něčemu  pak odsuzujeme. Nenávidím, když levice směřuje ke stejné strnulosti jako pravice. Stává se kostelem. Levice je radikální. Dala světu Maa a Pol Pota. Buďme upřímní. Nefunguje to že tito lidé ztratili spojení s lidskou duší. Všechno zpolitizují. Na každý film se musíme dívat z politického hlediska. Je to šílené. Já nejsem politický filmař, zatraceně! Jsem dramatik a vždycky jsem jím byl. Dělal jsem pár politických témat, ale pokaždé skrz lidi. Ať už se jedná například o Jima Garrisona, státního zástupce v New Orleansu ý se postaví zrůdnosti systému, vše je založeno na lidech.

Jsem zklamaný z německých a španělských a některých francouzských kritiků, kteří špatně chápou mé filmy. Řešení není tam, kde ho oni hledají. Řeknu to takhle. Za 30 let se vaše dítě nebo pravnuk podívá na World Trade Center a řekne  díky němu má pojem o tom ý ten den byl. To je důležité. Vytvořil jsem památník. Četa přišla po stěžejních a nádherných filmech ApokalypsaLovec jelenů. Krása Čety však spočívá v myšlence: „Jsem přímo tam. Vím é je to být vojákem bez politiky.“ Narozen 4. července byl film o tom  následovalo. Pocity z toho byly stejné a navíc vám ukazuje stav před válkou a po válce. Taky bych mohl otevřít téma 11. září po několika letech s pocitem  jsem s World Trade Center udělal dobře. Pak se přemístit na jiné místo a zobrazit následky.

World Trade Center A šel byste do takového projektu?

Určitě, pokud bych dostal ten správný příběh.

Jak důležité je pro vás přijetí filmu na Středním východě?

Jestli ho budou posuzovat podle postavy Karnese  to v prdeli. Co jiného mám říct? Pokud na Středním východě budou po filmu plakat  to známka lidskosti. Zkrátka důležité je  lidem na sobě záleželo. Pokud ztratíme pojem lidskosti, ocitneme se znovu na prahu první světové války. Nejvíce se bojím toho  si na krutost zvykneme. Každý den přes šedesát mrtvých v Bagdádu. Stáváme se imunními. Z nějakého důvodu jsem myslel na první světovou válku a v hlavě mi zableskla vzpomínka na můj milovaný film Stezky slávy. Sto tisíc mužů vymazáno za jeden den. A vy si na tohle zvyknete. Všechno je relativní. Než si vše uvědomíme, nukleární explozí vyhladíme lidi a jen pokrčíme rameny. Takhle si zvykáme na válku. Proto trvá tak dlouho. Pak se zastavíte a zjistíte  už je pozdě, vaše hra se už rozjela.

Takový je život. Byl jsem ve Vietnamu a natočil o něm tři filmy. A myslíte si  to sakra bylo k něčemu dobré? Ti idioti šli do další války. Moji kamarádi z Vietnamu jsou teď v Iráku, vydělávají velké prachy a svou práci milují. Že prý by nikdy tolik peněz nevydělali. Takový náš druhý Vietnam. Super kočky v jednom velkém bordelu. Vietnam se stále opakuje. Irák pro ně není tak hrozný. O amerických vojácích, stále ještě dětech, říkají  se všichni znovu narodili. Nemůžu tomu uvěřit že když jsme šli do Vietnamu, byli jsme branci. Byli jsme úplně jiní. Tihle kluci jsou lépe vycvičení, připravení a oddanější.

Natočil byste film o Iráku?

Asi ne. To přenechám mladšímu režisérovi ý to zažil. Já jsem si už své válečné období prožil. Možná bych mohl natočit politickou verzi dozvuků. Co se týká filmů a způsobů podávání zpráv  internet jeden velký svět. Zprávy z přední linie. Slovy Nixona, do jaké míry způsobilo 11. září  Američané na sebe přestali pohlížet jako na ty ými chtějí být?

Nejsem si jist  se tak vůbec stalo. Je to výzva. Zeměpisně jsme tak izolovaní. Třeba jen pět procent Američanů má cestovní pas. Ani neví, kde vlastně Irák je. Nepoznají rozdíl mezi Irákem a Afghánistánem. Mediální vzdělávání je velmi plytké. Ve zprávách i televizních stanicích je to jen krmení mezi reklamami. Jedná se jen o jeden pohled, ten americký. Zpráv o 11. září a válce v Iráku bylo uboze málo. Když nás nenávidí, sereme na ně. Povzbuzující je to  hodně lidí opět vyhrabává téma Iráku že jak naznačili volby, více než 50 procent je proti válce. Ale pro Bushe budou stále hlasovat že je napálil tím  jim slibuje bezpečí. Není v zájmu Al-Kájdy provést teroristický útok před volbami. Velmi rádi by ho viděli pokračovat ve své práci. Kdybych byl v Al-Kajdě, George Bush by byl mým nejlepším přítelem. Jak šílený svět!

Sight and Sound 10/2006

Přeložili Dan Sedláček a Jarka Hynštová