Zpráva z Ulmerfestu

Začněme oficiálně

Během 14. – 17. září proběhla na půdě Univerzity Palackého v Olomouci (v areálu Konviktu) mezinárodní konference o americkém filmaři Edgaru G. Ulmerovi. Akce se uskutečnila díky podpoře Německé výzkumné nadace (DFG), Židovského muzea v Praze a Goetheho institutu v Praze.

Zatímco u nás Ulmer nepatří k nijak známým jménům, ve světě je dosti uznávaným tvůrcem, králem b-movies a inspirátorem filmařů nových vln. Počet českých odborníků na Ulmera tím pádem logicky klesá. To také rozhodlo  organizátoři Bernd Herzogenrath a Matthew Sweney sestavili seznam přednášejících z USA, Německa, Rakouska, mezi nimiž Češi a jedna Slovenka tvořili menšinu. Něco kolem dvacítky lidí se přijelo podívat do Olomouce jen z jediného důvodu á se totiž o Ulmerovo rodiště. Zlatým hřebem třídenního přednáškového maratónu byl den čtvrtý, kdy byla slavnostně odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Resslově ulici č.1 (kousek od bývalého Kina Lípa).

The Strange WomanKlíčovým hostem byla Arianné Ulmer-Cipes, Ulmerova dcera á v úvodním příspěvku přiblížila své zážitky ze „života na place“ doslova z první ruky. Germanista Bedřich Václavek mluvil o širším kontextu života v Olomouci okolo roku 1900, amerikanista Marcel Arbeit zajímavě pohovořil o Ulmerových dokumentech s tématikou infekčních nemocí. Petra Löffler z Regensburgu povídala o Ulmerově prvním filmu Menschen am Sonntag (který natočil spolu se Siodmakem, Zinnemannem za kamerou a Wilderem jako skriptkou), Julia Meier z Hannoveru o filmu noir The Strange Woman a rakouský dokumentarista Michael Palm uvedl svůj dokument Edgar G.Ulmer – The Man Off-screen (kde vyzpovídal mimo jiné filmaře jako je Corman, Bogdanovich, Wenders, Landis nebo Dante). Další várka přednášek byla věnována Ulmerovým filmům o menšinách – Frank Mehring z Berlína a Jonathan Skolnik z Washingtonu hovořili o černošském filmu Moon over Harlem, Noah Isenberg z New Yorku a Sharon Pucker Rivo o jeho čtyřech jidiš filmech. Miriam Strube z Dortmundu hledala paralely mezi koncepcí neurotika u Woody Allena a v jidiš filmu The American Matchmaker a amerikanista Michal Peprník jako další zástupce české strany se snažil o zasazení Ulmera do mentality českého prostředí. Autor zatím jediné ulmerovské biografie na světě Stefan Griessemann (na další pracuje výše zmíněný Noah Isenberg) pohovořil o některých Ulmerových méně známých filmech, Philipp Hofmann z Kolína nad Rýnem hovořil o filmu The Cavern, David Zářecký studující Masarykovu Univerzity v Brně o filmu Ruthless, Herbert Schwaab o filmu The Black Cat, Alena Smiešková z Nitry o femme fatale v Ulmerových filmech, Ekkerhard Knörer z Kostnice o pulpu a hororu v Ulmerových filmech a Stefanie Dieckann z Frankfurtu shrnula základní rysy Ulmerovy tvorby do několika výstižných bodů.

V rámci konference byl uveden Palmův dokument Edgar G.Ulmer – The Man Off-screen a dva z Ulmerových méně známých filmů American MatchmakerMoon over Harlem. Pro účastníky byl připraven i koncert dua Tara Fuki a samozřejmě odhalení pamětní desky na zmiňované Resslově ulici č.1.

Mé osobní dojmy

Za čtyři dny intenzivního přednášení se člověk o Ulmerovi dozvěděl nemálo. Přiznám se  ačkoliv jsem se snažil během doby  se zajímám o film poměrně intenzivně sledovat tvorbu podobných tvůrců jako byl Tourneur, Fuller nebo Ray, tedy lidí  se v určitých obdobích pohybovali v hollywoodské béčkové produkci, tak Ulmer stále unikal. Z nějakého podivného důvodu stál v pozadí a to zejména tím  jeho filmy (až na Černou kočkuDetour) nikdo neviděl. Přednáška ke mně promlouvala o to osobněji ž byl Ulmer z Olomouce, a o to depresivněji  to nebyl autor ý odcházel z branže spokojen. Olomouc takto na sebe vzala stigma toho, proč Ulmer neuspěl ž režisér strávil zbytek života v domnění  jeho práce bude zapomenuta. Město jeho kořenů se najednou propojilo s místem jeho skonu.

Ulmer byl sužován svými v mnohém nepřiznanými ambicemi mít úspěch a tím  nedostával od studií nabídky a musel točit nezávislé produkce é nevydělávaly. Základní otázkou všech diskutujících bylo  jej jako tvůrce uchopit a definovat. Neustále však bylo nutno přihlížet k podmínkám, v jakých Ulmer tvořil, časový tlak, nedostatek peněz a komerční neúspěchy a zejména schizofrenii tvůrce-umělce a tvůrce ý si na sebe musí vydělat. Doba, ve které pracoval, patřila možná k těm úplně nejhorším pro režiséry s ambicemi točit autorské filmy ž hranice, kdy přestal být jejich film košer, byla až příliš úzká. V tomto ohledu je objektivní soud Ulmera bez znalosti doby a historie Hollywoodu v podstatě nemožný. Snad se jedná o problém  režiséři jeho generace se snažili natočit v „béčkové“ produkci áčkové filmy a tyto kompromisy je nakonec vnitřně rozložily. Jinak řečeno – vehnaly je do stavů intenzivní nespokojenosti.. Otázka mnohých je možná, kde se stala chyba? Je to ideální prostor pro zkoumání, některé součástky jsou funkční é z nich však stroj zpomalují? Kolem toho se točila většina příspěvků

Palmerův dokument končil slovy Ulmerovy dcery: „byl to muž ý chtěl být vším a u všeho“ a v tom také spočíval, alespoň pro mě, klíč k Ulmerovi. Vyzkoušel snad všechny žánry a nikdy se nevyhranil, nikdy nevypracoval svůj rozeznatelný osobitý styl, vždy kousek chyběl a ten umožňovaly právě jen peníze a z nich plynoucí čas. Jak někdo na konferenci pronesl, kdyby měl tolik peněz kolik Hitchcock, točí stejně dobré filmy.

Dokument odhalil i několik zajímavých stránek Ulmerovy osobnosti, ale i výše zmíněné následky kontinuální nespokojenosti autora se svým dílem. V Ulmerových biografiích bývá zmiňována jeho spolupráce s lidmi jako byl Wiene, Wegener, Murnau, Lang, Lubitach nebo Stroheim, Ulmer sám sebe označil za vynálezce pohybu kamery v Posledním muži, ale jak potvrdil Noah Isenberg, není jiného důkazu, než to  sám Ulmer sdělil Bogdanovichovi ve slavném interview.

Ulmer zpět v Olomouci!

DetourOsobně chápu  Ulmerovo jméno bude známo českému diváku jen díky filmu Černá kočka ý v rámci filmového klubu uvedla kdysi i Česká televize. Zbytek filmů, snad až na proslavený Detour, zůstává zahalen tajemstvím a nedostupností. Počítal jsem s tím  účast na konferenci bude mizivá (vše se nakonec neslo v příjemné komorní atmosféře, kde nebylo příliš hladových krků pro připravené pohoštění). Paradoxní však bylo  přestože se katedra olomoucké filmové vědy nachází jen o jedno patro výše a ve studentských osnovách Ulmerovo jméno figuruje, skoro nikdo nepřišel. Němečtí pořadatelé byli poněkud zaskočeni skoro nulovou účastí z české strany (pomineme-li samy české přednášející, kteří se aktivně účastnili). Počet přednášek, navíc v angličtině, silně převyšoval počet uvedených filmů a vznikla jakási uzavřená společnost, resp. přednášející se stali jedinými posluchači ž jako jediní znali kontext. Z druhé strany Herzogenrath i Sweeney dodali zájemcům potřebné filmy a stačilo se jen zeptat. Z mé strany to není výtka jako spíše pozastavení nad tím  to u nás  se filmové historie týče, chodí. Češi jsou nepřipraveni a zahraniční strana nepočítá s tím  by někdo Ulmera neznal, vždyť je to v jejích očích klasik! Tuto menší kulturní nesrovnalost nesmazalo ani (na Českou Republiku dle mého soudu naprosto revoluční) odhalení Ulmerovy plakety, kdy mě osobně poněkud překvapil přístup České televize á ač přítomna odhalení plakety s Ulmerovou dcerou z Hollywoodu, si natočila „jen pár obrázků“ (tuto frázi mi sdělila reportérka s kyselým výrazem v tváři). Nechápu  budou média vyvádět při odhalování plaket regionálních básníků nebo pomníku Otakara Vávry, ale v případě Ulmera bylo kouzelné sledovat  se najednou prolnula realita Hollywoodu a Los Angeles (kterou zastupovala ulmerovic rodina v čele s hollywoodsky rozesmátou hvězdou b-movies Arianné Ulmer-Cipes) a vyděšených obyvatel vilové čtvrti, kteří zrovna koukali možná na nějaký film pro pamětníky. Není přeci jenom Ulmer režisérem ého by tito pamětníci rádi na svých obrazovkách uvítali?

Za dva roky by se mělo uskutečnit pokračování a já doufám  již budeme na naše zahraniční kolegy připraveni. Snad se o Ulmerovi dočteme i v nějakých jiných periodikách, než jsou regionální noviny a univerzitní oběžník.