Tsaiův bioskop

Sbohem Dragon Inn Tsai Ming-lianga

Zatímco valná většina tvůrčích osudů v kinematografii se vyvíjí od snímků skromných, výrazově i obsahově střídmých směrem k velkým produkcím, výrobně i stavebně náročným a divácky přístupnějším, Tsai Ming-liangova dosavadní tvůrčí dráha hovoří o opaku. Přinejmenším co se jeho hraných filmů týče. Jeho snímky od filmu Rebelové neónového boha (Ch'ing shaonien na cha, 1992) nastoupily cestu k postupnému oprošťování se od tradičně pojímané dramaturgie, pestrosti událostí, míst, děje k abstrakci výrazu i tématu. Přesto všechny jeho filmy vykazují nebývalou konsistenci jak na rovině stylu tak obsahu. Čímž nabývají formu nezvykle intimních výpovědí.

Sbohem Dragon Inn, šestý dlouhometrážní hraný Tsaiův film má prostou, téměř zanedbatelnou fabuli. Před diváky se odehrává poslední představení za deštivé noci v malém, starém kině v téměř prázdném sále. Dopodrobna a s charakteristickou pomalostí jsou vylíčeny příhody návštěvníků kina i jeho zaměstnanců, promítače a kulhavé uvaděčky při a po projekci klasického kung-fu filmu Dragon Inn (Long men ke zhen, King Hu, 1966). Tato narativní prostota je jedním z projevů nosného tématu a atmosféry filmu – pomíjivosti. K tomuto tématu se přistupuje neotřelými prostředky, s meditativním vhledem i odstupem. A především se vyjevuje na mnoha úrovních. Na úrovni motivů: poslední představení v kině před zavřením, postavy Tsaiova filmu (Miao Tien, Shih Chun) é kdysi samy hrály ve filmu ý se promítá, na úrovni atmosférotvorných prostředků: tma sálu, noc, déšť, na úrovni výrazových prostředků: pomalý až unylý rytmus, statická kamera atd. Díky této jednotné mnohoúrovnosti, motivu filmu ve filmu zobrazujícího jak film jako médium tak film jako život sám a navíc i motivu kina jako místa percepce filmu či místa života se nabízí mnoho možných pohledů na tento film.

Tma sálu

Chen Shiang-chyi Sbohem Dragon Inn je asi nejtemnějším Tsaiovým filmem. Ani ne tolik atmosférou jako prostou vizuální absencí světla. Ztěží lze rozeznat rysy postav sedících o několik sedadel dále než je umístěna kamera. Samy postavy se nezdají být ničím víc než ve tmě nesnadno postřehnutelnými duchy s tvářemi nepřítomně obrácenými k osvětlenému plátnu. Jediným vetřelcem v tomto záhrobním světě je mladý Japonec (Mitamura Kiyonobu), cizinec nejenom kvůli odlišné národnosti. Působí jako jediná živá bytost mající své citové a fyzické potřeby i zábrany. V momentech, kdy se tyto potřeby i zábrany projevují, Tsaiův film přechází do groteskna, o to více zábavného  jde o lidsky známé, všednodenní a přesto zřídka sdělované momenty. Potřeba privátnosti je několikrát „duchy“ kina narušena  na toaletě a jindy když si najde osamocené místo v kině. Duchové se k němu vždy téměř upírsky sletí. Touha zapálit si cigaretu také dlouho nenachází odezvu  duchové nemohli uspokojit jedinou lidskou potřebu, natolik jsou bez vlastní jiskry života. Jedním z nejsilnějších momentů touhy navázat s bytostmi z kina lidský vztah se odehraje způsobem ý je jedním z ústředních a nejjímavějších momentů ve většině Tsaiových filmech: postava se schoulí a snaží se druhou osobu políbit. Obvykle se toto odehrávalo na posteli, tentokráte na sedadle v kině.

Prostředí temného sálu a jeho obyvatelé vypadají jako svého druhu očistec či bezčasí po smrti, ustanutí plynutí času do budoucnosti. O to mnohoznačněji můžeme vnímat postavu malého chlapce, navíc vezmeme-li v úvahu  na představení je pravděpodobně se svým „dědečkem“. Obraz ze závěru filmu, kdy starý muž vede chlapce za ruku má sílu obrovské metafory času, naděje i smutku.

Světlo filmu

Ve výrazném kontrapunktu k většině rovin filmu Sbohem Dragon Inn je film Dragon Inn. Téměř v každém aspektu se vzájemně odlišují. Jedná se o kung-fu film plný rychlosti, náboje, energie, světla, rozlehlých krajin  pln hudby a dialogů, všeho, čeho se Sbohem Dragon Inn nedostává. Je proudem života, záznamem dob plného rozkvětu. Ne nadarmo k němu duchové natáčejí tváře jako k nostalgické vzpomínce prožitého života. Což je ještě zdůrazněno faktem  v hledišti jsou přítomny dvě postavy z Huova filmu.

Dragon Inn Čas zde nabývá pozoruhodných psychologických rozměrů a nabízí několik možných přístupů. V některých chvílích filmu je naše plátno totožné s plátnem é pozorují postavy filmu. Jediná plná realita života, plného přiblížení se energii života. (Hodno poznamenat  paradoxně se v té chvíli jedná o film ve filmu, obvykle fungující jako oddálení se diegetické realitě filmu.) Opakem je odstup od tohoto plátna ště zdůrazněný v jedné scéně závěsem ý nám zabraňuje zahlédnout celé plátno.

Jiným příkladem touhy po ztotožnění se s životní plností filmových postav je scéna, pro Tsaie střihově neobvyklá, v níž se Chen přibližuje z druhé strany k plátnu a ve zrychlujících se prostřizích se střídá její tvář v temnu s osvětlenou tváří herečky promítaného filmu.

Mezi promítaným filmem a prostředím kina, kde je promítán, tak vzniká pnutí a nostalgie koncentrovaná v jednom časoprostoru díky koexistenci dvou rozdílných životních a časových momentů. To je také zásadní rozdíl oproti filmu Kolik je tam hodin? ý, ačkoliv má s tímto mnoho společného  založen na prostorové oddělenosti dvou rozdílných časů. Sbohem Dragon Inn je z tohoto hlediska mnohem klaustrofobičtějším filmem že z něho není kam uniknout.

Promítač a uvaděčka

Lee Kang-sheng Zcela odlišným typem postav jak od „duchů“ tak od „vetřelce“ jsou postavy promítače (Lee Kang-sheng) a prodavačky lístků (Chen Shiang-chyi), dvě správcovské postavy, starající se o běh kina. Jak z předchozích řádků nejspíše může vyplývat, promítač má magické či polobožské schopnosti: schopnost oživovat minulost. Není tedy divu  ji téměř až do konce promítání nespatříme. S jejím zboštěním souvisí fascinující epizoda obětin či vyznání lásky a oddanosti á je provedena s takovou prostotou  si to málem, alespoň zpočátku, málokdo uvědomí. Chen si v pokladně ohřívá jídlo, z něhož polovinu oddělí a tu v dlouhé sekvenci nese nahoru do promítací kabiny. Tato epizoda má na konci filmu ještě své další završení. Na těchto dvou postavách, na jejich vzájemných vztazích je nejčitelnější Tsaiova schopnost prolínat zcela profánní s posvátným. Schopnost á má regenerační účinky na uvědomování si stálé přítomnosti posvátna ve všednodenním světě.

Tělo a čas kina

Samotné prostředí kina svými obyvateli, tím  se v něm děje, vytváří organický systém mající svůj životní rytmus. Projevuje se zde pozoruhodný aspekt celé Tsaiovy tvorby, kdy díky oddramatizování popředí, určitému pohledu se oživuje a do pozornosti se dostává pozadí či prostředí é nejen že hraje, ale mnohdy se zdá být více živoucí než samotné postavy. Příběh Sbohem Dragon Inn není o nic méně příběhem zanikajícího kina než je příběhem postav sledujících v něm filmové představení. Kino je zastřešujícím rámcem všeho  se ve filmu děje. Kolem něho je již jen beztvará noc a déšť. V tomto pohledu má kino mnohem absolutnější rozměr než příběhy postav či filmu.

Nezapomenutelná a ohromující je dlouhá scéna po skončení promítání, kdy se sál vyprázdní a kdy Chen projde uličkami mezi sedadly za doprovodu pomalého, rytmicky se opakujícího klapotu její nohy, na kterou napadá. Po chvíli, kdy veškerý zvuk ztichne  před diváky pustý, opuštěný sál kina. Podivný pohled, když si uvědomíme  naproti tomuto obrazu  skutečné kino s diváky.


Tsai Ming-liang dokázal rozehrát svou meditaci o zániku na mnoha propojených rovinách, od zániku jednoho kina, vytracející se krásy starých filmů, po prchavost životních sil a tužeb a to na téměř abstraktním vzorci filmu. Ve své obsesi se téměř fyzicky a pravdivě přiblížit chladu pomíjivosti a zániku může být blízký mnohých filmům Alexandra Sokurova (Dny zatmění, Kámen, Ema Bovaryová Smiluj se nad námi), nicméně svým smyslem pro humor, groteskno a naprostou nepatetičnost se od nich nejen stylově odlišuje. Často je přirovnáván k Antonionimu, s nímž sdílí zájem o projevy města a jeho obyvatel a přesnost ve volbě prostředí, či k Bressonovi kvůli asketické práci s herci a výrazovými prostředky. Navzdory těmto paralelám i jím vyjádřených obdivných slov k světovým mistrům filmu jsou jeho filmy zcela osobité. A vstupují-li do vztahu se svými filmovými předchůdci, pak je to vztah tvůrčí, na úrovni inspirativní komunikace  v případě Sbohem Dragon Inn.

Sbohem Dragon Inn


Sbohem Dragon Inn (Bu San, Taiwan 2003)

Režie: Tsai Ming-Liang
Scénář: Tsai Ming-Liang
Kamera: Liao Pen-Jung
Střih: Chen Sheng-chang
Hudba: Hattori Ryoichi
Hrají: Lee Kang-Sheng, Chen Shiang-Chyi, Mitamura Kiyonobu, Miao Tien, Shih Chun, Yang Kuei-Mei, Chen Chao-Jung, Lee Yi-Cheng

Jan Tichý