Edgar G. Ulmer zpátky v Olomouci

Modlitba pomohla. Nezapomněli na mě, zaměstnali mě v Paramountu.
Jako producenta výpravy – můj Bože! Zase jsme zpátky ve hře.
(Dopis Edgara G. Ulmera jeho ženě Shirley, 1. července 1941)

Edgar G. Ulmer, syn židovských rodičů ý se narodil v Olomouci 17. září 1904, neměl vůbec jednoduchý život. Trpěl klasickým osudem emigranta. V roce 1920 pracoval s Maxem Reinhardtem v divadle Theater an der Josefstadt ve Vídni. Brzy nato z Vídně s Reinhardtem odešel a nevrátil se do ní dřív než v polovině padesátých let. Měl strach  by se vrátil do města v troskách, do města svého mládí „pravděpodobně plného vrahů“ (jak uvedl v jednom ze svých dopisů). V roce 1921 začal poprvé pracovat na filmech s režisérem Friedrichem W. Murnauem v Berlíně; od roku 1924 jako autor výpravy na několika filmech v USA (mezi nimi i na Murnauově Východu slunce); v roce 1928 se vrátil do Berlína, kde natočil polodokumentární mistrovské dílo Menschen am Sonntag společně s Robertem Siodmakem a Billym Wilderem. V roce 1929 nakonec nadobro imigroval do Spojených Států Amerických.

Jediným filmem ý Ulmer natočil pro velké hollywoodské studio, byl horor Černá Kočka (1934), s Borisem Karloffem a Belou Lugosim; klasika svého žánru. Krátce nato se přestěhoval do New Yorku, kde ho nad vodou drželo natáčení vzdělávacích filmů a filmů pro průmysl. V roce 1937 začal točit “etnické“ filmy. Jeden z nich se odehrával v černošské komunitě v New Yorku, dále několik filmů s Mexičany a indiány z kmene Navajo  ukrajinský film a zejména čtyři filmy v jidiš ž se staly klasikou židovského filmu.

Tyto filmy, natočené v době Hitlerova běsnění v Evropě, jsou jednak Ulmerovým hledáním vlastní identity  poctou kultuře é podle něj hrozilo vyhlazení. Obecně je v mnoha Ulmerových filmech cítit neustálé, ač často skryté, propojení mezi civilizací a chorobou civilizace – příhodný postřeh na židovského intelektuála první poloviny 20. století. Ulmerova dcera vzpomíná: „Ulmer opíral většinu svých myšlenek o myšlenky významných německých intelektuálů a nakonec zjistil  vše končilo u zvrhlého rakouského malíře Hitlera. Po zbytek svého života se Ulmer snažil pochopit  se civilizovaný svět mohl obrátit k barbarství.“

V roce 1942 je Ulmer zaměstnán jako smluvní ředitel u PRC – Producers Releasing Corporation  z řady menších a chudších studií. PRC produkuje béčkové filmy, tedy ty é jsou v dvojprogramu promítány před těmi velkými, áčkovými hollywoodskými filmy. Béčkové filmy nejsou prestižní; vždy jde o filmy s neobyčejně nízkým rozpočtem a natáčené ve velmi zběsilém rytmu. Tato omezení z druhé strany donutila Ulmera vydat ze sebe to nejlepší a pomohla mu k vytvořit si osobitý styl. Pro PRC natočil některé ze svých nejlepších filmů  třeba Club Havana (1945), Strange Illusion (1945) a Bluebeard (1944), ale i Detour (1945), Ulmerovo zřejmě nejvýznamnější dílo.

Ulmer odchází od PRC kvůli neshodám a od roku 1946 pracuje nezávisle v neustálé honbě za projekty a vždy s omezenými financemi. Vede kočovný život, točí filmy v Americe a v Evropě, cestuje s rodinou z jednoho místa na druhé. V této době vznikají mimo jiné filmy jako The Strange Woman (1946), Ruthless (1948), Man from Planet X (1951), The Naked Venus (1955), Beyond the Time Barrier (1960), L’Atlantide (1961), a The Cavern (1965).

Ulmerova rodina pocházela z řad buržoazie ž je důvodem, proč se Ulmer snaží pozvednout obvykle banální témata brakové literatury a dodávat jí určitou kulturní nadhodnotu. Je nucen dělat kompromisy, ale časem si osvojí onen typicky ulmerovský styl: drsný a minimalistický, někdy výstřední a až příliš ctižádostivý, ale vždy osobní a originální, nahuštěný atmosférou. A právě v tom se lišil od uhlazeného stylu velkých hollywoodských studií.

I přes nesporné kvality é se dočkaly uznání teprve o generace později, nabrala Ulmerova kariéra tragický směr. Koncem 60. let se v Hollywoodu nehledě na několik mozkových příhod marně pokouší o návrat na scénu; většina jeho projektů však končí neúspěchem. Dva roky před smrtí, již vážně nemocný, poskytne režisérovi Peteru Bogdanovichovi interview. Jde o několikahodinovou nahrávanou konverzaci á se dá považovat za Ulmerův odkaz. Ulmer umírá zchudlý v roce 1972 v sanatoriu ve Woodland Hills, ve státu Kalifornie. Citát na jeho hrobě zní: Talent zavazuje.

Ulmerův umělecký a osobní život byl vždy plný nečekaných zvratů, krátkých chvílí vzestupů, náročných překážek, a promeškaných příležitostí a pravděpodobně není daleko od pravdy vidět sám jeho život jako béčkový film – plný objížděk a potřeby improvizace – mizerný, ale vynalézavý. Naděje vypracovat se mezi velké hollywoodské režiséry se během jeho života nenaplnila. Hollywood ý Ulmer lakonicky nazýval „domovem“, pro něj zůstal po většinu času pouze předmětem touhy – touhy po finančním zabezpečení a po uměleckém uznání. Na druhou stranu trval na umělecké nezávislosti a byl pro ni ochoten pracovat pouze na okraji oné snové továrny, skoro pokaždé s neuvěřitelně nízkým rozpočtem a v šíleném tempu. Dalo by se říci  se Ulmerův život odehrával na okraji, či v pozadí.

Od začátku 60. let, kdy jej objevili kritikové a režiséři francouzské nové vlny  Ulmer oslavován a ctěn jako kultovní režisér s osobitým autorským rukopisem. Pro Françoise Truffauta je Ulmerův film The Naked Dawn (1955) jedním z nejoblíbenějších filmů a také hlavní inspirací pro Julese a Jima; Truffaut považuje Ulmera za „nejvíce podceňovaného amerického filmaře všech dob. Jeho filmy překvapují neotřelostí, upřímností a vynalézavostí“. Ulmerovi obdivovatelé oceňují jak jeho schopnost přinést umělecké maximum i s minimálním rozpočtem, tak pesimistické příběhy a existenciální hrdiny, a především bravuru, s jakou zvládá osvětlení a kameru. Ulmer byl zapomenut, znovu objeven, a nakonec skončil jako kultovní postava. Byl a stále je nonkonformní, neklasifikovatelným filmařem „par excellence“. Je  režisér-emigrant, zosobněním těch jiných dějin filmu – ne dějin velkých a oslavovaných úspěchů, ale dějin kontra-historie druhořadého a extrémně svižného filmu. Gilles Deleuze se bohužel ve svých knihách o Ulmerovi nikdy nezmiňuje; i přesto jakoby o něm psal v článku Prostředníci, když tvrdí: „Tvůrce ý není svazován nemožným, není žádný tvůrce. Tvůrce je ten, kdo vytváří nemožné a přetváří je na možné. Všichni spisovatelé, všichni tvůrci jsou stíny.“ Ulmer celý život záhadně propojoval umění, dovednost a brak – byl to Odyseus filmu ž osudem nebyl návrat domů, ale který na své dlouhé plavbě mnoha žánry a filmovými kulturami pokryl celé spektrum možností – chladnou modernost spolu s chlípnými úvahami, levný brak i klasiku.

Nakonec je Ulmer předurčen k návratu domů. Když s tímto mužem Truffaut a kritikové z Cahiers du Cinema dělali interview, uvedl jako místo svého narození Vídeň. Ulmer viděl sám sebe jako představitele evropské vysoké kultury a téměř „přirozeně“ cítil nutkání potlačovat provincialismus. Lodní záznamy a víza z doby, kdy se vylodil na Ellis Island v roce 1924, nicméně dokazují  i když Ulmerovo poslední trvalé bydliště byla doopravdy Vídeň, skutečným místem narození byla Olomouc. Videň možná zněla více uhlazeně a elegantně, ale ve skutečnosti by k filmovému režisérovi spojovanému se stylem německého expresionismu seděl mnohem lépe fakt  se narodil v Olomouci a ne ve Vídni. A na závěr, po měsících a měsících bádání v mnoha archivech jsme objevili adresu místa, kde se Ulmer v Olomouci narodil. V roce 1904 zněla ona adresa „Resselgasse 1, Ort Neugasse.“ Dnes je to ulice Resslova 1 á se nachází v části města Nová Ulice. Ulmer se tedy konečně může vrátit do Olomouce.

Filmografie

    Ulmerův pas, uvádí Olmuetz (Olomouc) jako jeho místo narození
  • The Border Sheriff (US 1926)
  • Menschen am Sonntag (D 1930)
  • Damaged Lives (CAN/US 1933)
  • Mr. Broadway (US 1933)
  • The Black Cat (US 1934)
  • Thunder Over Texas (US 1934)
  • From Nine to Nine (CAN/US 1935)
  • Natalka Poltavka (US 1937)
  • Green Fields (US 1937)
  • Vida bohemia, La (US 1937)
  • The Singing Blacksmith (US 1938)
  • Cossacks in Exile (US 1939)
  • The Light Ahead (US 1939)
  • Moon Over Harlem (US 1939)
  • Let My People Live (US 1939)
  • Americaner Shadchen (US 1940)
  • Goodbye, Mr. Germ (US 1940)
  • Cloud in the Sky (US 1940)
  • Another to Conquer (US 1941)
  • Prisoner of Japan (US 1942)
  • Tomorrow We Live (US 1942)
  • My Son, the Hero (US 1943)
  • Girls in Chains (US 1943)
  • Isle of Forgotten Sins (US 1943)
  • Jive Junction (US 1943)
  • Bluebeard (US 1944)
  • Strange Illusion (US 1945)
  • Club Havana (US 1945)
  • Detour (US 1945)
  • The Wife of Monte Cristo (US 1946)
  • Her Sister’s Secret (US 1946)
  • The Strange Woman (US 1946)
  • Carnegie Hall (US 1947)
  • Ruthless (US 1948)
  • I Pirati di Capri (I/US 1949)
  • The Man From Planet X (US 1951)
  • St. Benny the Dip (US 1951)
  • Babes in Bagdad (E/GB/US 1952)
  • L’ Amante di Paride (I/F 1954)
  • Murder Is My Beat (US 1955)
  • The Naked Dawn (US 1955)
  • Daughter of Dr. Jekyll (US 1957)
  • The Naked Venus (US 1958)
  • The Perjurer (BRD 1959)
  • Annibale (I/US 1960)
  • Beyond the Time Barrier (US 1960)
  • The Amazing Transparent Man (US 1960)
  • Atlantide, L’ (F/I 1961)
  • Sette contro la morte (I/BRD/US 1964)
Bernd Herzogenrath