Povolání: Režisér

Povolání: Reportér Michelangela Antonioniho

„Ptáte se mě na filmy o výpovědi… Podle mě filmy o výpovědi neprospívají ničemu. Všechny věci zůstávají jako předtím, analýza situace v Itálii dokládá právě totéž. Film je produkt ý přichází ihned zapomenut.“1
Michelangelo Antonioni (1972)

Povolání: Reportér Jednou z posledních novinek české DVD distribuce je proslulý Antonioniho opus Povolání: Reportér (1975), prakticky jediný jeho hraný film ze 70. let. Vedle několika klíčových děl, o jejichž vydání se zasadila společnost Levné knihy, doplňuje nejnovější vydavatelský počin tvorbu tohoto režiséra a zpřístupňuje jeho filmy současnému českému divákovi.

Psát o existenciální tematice odcizení, záměně totožnosti a hledání sebe sama by bylo u Antonioniho filmů téměř zbytečné. Zaměřme se raději na samotný styl a některé ve své době novátorské postupy, na kterých je snímek vystavěn. Ty do něho vnáší po několikaleté Antonioniho spolupráci s kameramany Enzem Serafinem, Giannim Di Venanzem a Carlem Di Palmou další zásadní spolupracovník Luciano Tovoli. Jeho pojetí obrazu nabízí od výše zmíněných jistou diferenciaci. Již v úvodu filmu uvádí diváka do výtvarné imaginárnosti dlouhých záběrů a pomalých panoram, zachycujících v ostrých barevných kontrastech prostředí rozlehlé pouště íž žluť prudce kontrastuje s průzračnou modří nad ní se rozprostírajícím nebem. Záběry na vylidněné lokace písčité pustiny a strmých skal je divák uváděn do souvislostí zdlouhavého plynutí času. Vizuálně zkrášlená prázdná exotická krajina se stává paralelou s vnitřním i vnějším nejistým tápáním hlavní postavy, kráčející vstříc nevyhnutelné smrti jakožto završení vlastní nicotnosti. Kontrapunktem k rozmanitým odstínům barev (zelená, modrá, žlutá) je výtvarné řešení strohých interiérů hotelu ž prostory rámují osud ústředního hrdiny. V závěru filmu se ocitá na stejném smrtelném loži jako muž ž identitu na sebe převzal. Dochází ke splynutí obou postav v jednu? Antonioni nenabízí v podstatě žádné řešení a adresuje nejednoznačnou otázku svému divákovi. Vraťme se ale k vizuální koncepci díla. Konkrétně do prostor hotelu, kde režisér s kameramanem při scéně rozhovoru pracují bez jakéhokoliv zásahu střihu s přechodem hlavní postavy z jedné časové roviny do druhé. Tento netypický flashback je vytvořen zdánlivě jednoduchým postupem. Rám obrazu, ohraničující zvolený výsek prostoru, využívá obruby dveří a vertikálních linií rohů a výčleňků stěn k tomu  se mohl ocitnout v jiné místnosti, a tím také v přítomnosti nebo minulosti postavy. V jiné scéně dialogu Davida Lockeho (Jack Nicholson) s dívkou (Maria Schneider) umísťuje Tovoli kameru do interiéru a skrze okno zachycuje nejen jejich rozhovor, ale také v paradoxně rychlých panoramách sleduje ze stejného místa projíždějící auta ž mu umožňuje sledovat dvě probíhající akce zároveň – rozhovor a pohyb dopravy. Specifickou funkci má kamera připevněná na různých místech auta: na kapotě před předním sklem nebo zboku zabírající skrze okno dveří profil řidiče. Při jízdách snímá Tovoli řídícího hrdinu také z pozice spolujezdce z vedlejšího sedadla, přičemž zároveň panorámuje vnitřek automobilu a zastavuje se na polocelku dívky sedící za Lockem na zadním sedadle.

Povolání: Reportér Film představuje v Antonioniho tvorbě určitý mezník. Kromě již zmíněného experimentátorství kameramana Tovoliho se v titulcích snímku nesetkáme s režisérovým dlouholetým a klíčovým spolupracovníkem – scenáristou Toninem Guerrou. Na scénáři tentokrát spolupracovali britští autoři Mark Peploe a Peter Wollen. Naprostou absenci hudby v závěrečné scéně filmu paradoxně (možná také provokativně) vyvrátí struny španělských kytar. Zavržením hudebního komentáře vynikají v mrtvém tichu zvuky doléhající z okolního dění v životě postavy a vystihují její prázdnotu a neživotnost. Setkáme se zde rovněž s Antonioniho citem pro volbu jednotlivých prostředí ý nezapře jeho obdiv k moderní architektuře a výtvarnému umění (komplexy bílých kvádrovitých budov, vycházející z lidové španělské architektury venkovských staveb, zakulacené, kuželovité a stupňovité tvary domů a jim podléhajícího designu architekta Antonia Gaudího). Mozaiková freska, vytvářející pozadí při jednom z dalších rozhovorů Lockeho se studentkou, může značit nejen rozštěpenost, rozpad a nemožnost stability citových pout mezi oběma postavami, ale také vnitřní sebezničující rozklad hlavního hrdiny.

Antonioniho psychologické existenciální drama s prvky thrilleru si propůjčuje postupy road movie k zachycení rychlosti v pomalu se vlekoucím čase. Zatímco pomalost vystihuje všudypřítomnou nudu a citovou zmatenost hrdiny, spěšnost je vyjádřena kvapně ubíhající dálnicí a krajinou za uhánějícím kabrioletem á znázorňuje završení jeho životní poutě. Závěrečná scéna filmu, v níž kamera v pomalém tempu najíždí na mříže okna ými nakonec proniká ven z místnosti, odepírá divákovi jakoukoliv možnost identifikace smrti postavy. Mysteriózní finále se tak stává vypršením veškerého promarněného času ý nebyl Locke schopen prožít a také využít. Motiv zločinu zde primárně nepředstavuje impuls k rozehrání klasického procesu vyšetřování, ale slouží podobně jako ve Zvětšenině (1966) k hledání smyslu bytí hlavní postavy. Ani tady neopouští Antonioni svůj oblíbený postup rozbíjení vyprávění a narušování dějové kontinuity. Natahováním trvání v dlouhých záběrech, ve kterých se téměř nic neděje, útočí režisér na vžité konvence a běžné divácké zkušenosti publika.

Bohaté bonusy DVD obsahují komentáře Jacka Nicholsona, scenáristy Marka Peploea a novinářky Aurory Irvin o vzniku a natáčení snímku a o Antonioniho způsobu režie. Najdeme zde také upoutávku k filmu.

Povolání: Reportér (Professione: reporter, Itálie, Francie, Španělsko, USA, 1975)
Režie: Michelangelo Antonioni
Scénář: Michelangelo Antonioni, Mark Peploe a Peter Wollen
Kamera: Luciano Tovoli
Hudba: Ivan Vandor (jako hudební konzultant)
Střih: Michelangelo Antonioni a  Franco Arcalli
Hrají: Jack Nicholson (David Locke), Maria Schneider (dívka), Jenny Runacre (Rachel Locke), Ian Hendry (Martin Knight), Steven Berkoff (Stephen), Ángel del Pozo (policejní inspektor) a další.
Bontonfilm, 126 min.

Pozn.:

  1. Renzi, Renzo: Album Antonioni: una biografia impossibile (Prefazione di Martin Scorsese). Centro sperimentale di cinematografia. Roma, 1992
Jan Švábenický