Vtipné chvilky bez záruky smysluplného obsahu

Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové

Dnes již legendární postava české filmové režie Věra Chytilová se opět pokouší – vzhledem k jejímu věku a více než zajištěnému postavení živoucí legendy české filmové režie se záviděníhodným entuziasmem – navázat na linii společenské kritičnosti, protkané ironickým úsměvem. Tedy na linii, na níž slavila v minulosti nejeden triumf v podobě děl tak nekompromisních a břitkých jako byly Kalamita či Panelstory. V novém snímku, nazvaném Hezké chvilky bez záruky, na jehož scénáři se podílela spolu s Kateřinou Irmanovovou, autorky vyjadřují ambice „postihnout celý rejstřík současné problematiky tak  v jejich spletité kumulaci vynikla hrůza i směšnost žabomyší existence mnohých z nás“. Jako idea nesporně zajímavé a potřebné, obzvlášť při dnešním stavu české kinematografie, jíž upřímná a detailní reflexe soudobé společnosti spíše schází – a to i na rovině pokusů. Z tohoto hlediska je nutno ocenit alespoň onen akt pokusu – výsledek ovšem přináší spíše rozčarování.

Děj snímku se točí kolem ústřední postavy psycholožky Hany á vede soukromou poradenskou praxi, zaměřenou na partnerské vztahy. Do její ordinace denně proudí doslova davy nejrůznějších více méně podivných existencí ž případy Hana při vší profesionalitě leckdy zvládá jen s obtížemi. Především proto  ony samy si v podstatě nechtějí pomoct. Tak se na pohovce střídají v hektickém tempu frustrované paničky  stejně frustrovaní partneři, nemocní svým egem a předvádějící nekonečnou variaci na téma „existenciální neuróza napříč všemi věkovými kategoriemi“. Z tohoto babylónu vystupuje detailněji několik postav, jimž autorky věnují větší pozornost. Jedná se především o trojúhelník stárnoucí matka – krasavice í syn a jeho kamarád ý si s matkou začne milostný poměr, z jeho strany pochopitelně zatížený pragmatickou kalkulací, neboť on je začínající, velmi ambiciózní fotograf a ona majitelka prosperující galerie. Jakoby toho ještě nebylo dost, nahlížíme i do soukromí samotné psycholožky é má taktéž k idyle daleko, naopak í manželství se vlastně v průběhu děje rozpadá, neboť manžel ý je bez zaměstnání a v krizi středního věku, si najde mladou milenku ž ho obdivuje.

Hezké chvilky bez záruky Ve vyjmenovávání dalších typů a zápletek bych mohla pokračovat stále dál, bylo by to však jen konstatování  vršení dalších obehraných tématických a hlavně typologických klišé pokračuje měrou, místy hraničící s únosností. Nepůvodnost dějových schémat vystupuje o to markantněji, oč víc jich je vypůjčených – není jasné, zda záměrně či nechtěně – z jiných režisérčiných titulů. Opět je tu většina mužských postav prezentována jako sebranka slabošských, egoistických, bezcharakterních doslova „hovad“, bezohledně využívajících či bezohledně opouštějících své ženy. Ačkoliv režisérka proklamativně „nešetří ani ženy“, opět je to spíše výprodej nejčastěji karikovaného rysu „přílišné závislosti na tom hadím – rozuměj mužském - plemeni“. Přitom ovšem tím  připustí  vedle sebe byly postaveny na jedné straně žena á se nechá ponižovat od partnera čistě kvůli vlastní sebelásce a ješitnosti, a na straně druhé krutě fyzicky i psychicky týraná oběť domácího násilí, se dopouští povrchnosti á je u autorky jinak tak obezřetné a přemýšlivé téměř až trestuhodná.

Na rovině jakéhosi samoúčelně zábavného předvádění panoptikálních karikatur – některé scény sezení s obzvlášť obskurními typy pacientů jsou po stránce čistě komediální scenáristicky i herecky vcelku vydařené – čili na úrovni řekněme rafinovanější lidové zábavy nový snímek Chytilové ještě do jisté míry může obstát. Na úrovni seriózní společenské reflexe však naprosto selhává – na promyšlené objektivní pozorování totiž zcela rezignuje a obrací se pouze k vlastnímu výkladu dnešního světa. Ten vychází částečně z absurdní optiky šedesátých let, působící ovšem už značně unaveným dojmem ště spíše však – což je mnohem smutnější – sklouzává do výše zmíněné povrchní zábavnosti. Hezké chvilky bez záruky tak místo odvážné společensko-kritické reflexe přinášejí smutné svědectví o uměleckém úpadku jedné z největších postav české kinematografie. Na druhou stranu ovšem ve svém nejplodnějším období dokázala tato režisérka vytvořit jedny z  nejzávažnějších a nejpronikavějších společensko-kritických reflexí své doby. Kéž by se její snaha, přestože byla zakončená výsledkem z uměleckého hlediska velice sporným – či snad právě proto – stala pobídkou pro tvůrce generačně s dneškem více spjatých. To jsou ti, kteří by měli podle všech předpokladů disponovat adekvátními vyjadřovacími prostředky a zkušenostmi „dítěte svého věku“. Přesto je v současném českém hraném filmu tato tradice – velmi kvalitně založená nejen Věrou Chytilovou – až na řídké výjimky stále povážlivě opomíjena.

Hezké chvilky bez záruky (ČR 2006)
Režie: Věra Chytilová
Scénář: Kateřina Irmanovová, Věra Chytilová
Kamera: Martin Štrba
Hudba: David Kraus
Střih: Jiří Brožek
Hrají: Jana Janěková (Hana), Jana Krausová (Eva), Boleslav Polívka (Dub), Igor Bareš (Karel), David Kraus (Pavel) a další.
Bontonfilm, 108 min.
Kateřina Lachmanová