(Ne)snesitelná lehkost zabití

Nabít a zabít Paula McGuigana

V životě, v tom filmovém obzvláště, se čas od času ocitneme před nabídkou  je rozumné přijmout. Rozumné proto, neboť nemáme na výběr. Mohli bychom sice smlouvat že tímto směrem vedená strategie výrazně snižuje procento sebezachování že nám ji nabídne někdo, kdo se z obyčejného vraha vypracoval na toho, kdo vrahům poroučí. V tomto případě je to Boss, elegán, pán černošského gangu města New York. Co naplat  ten, komu nabídku adresuje, není ten, za něhož jej považuje. Důležité je  pomstil smrt Bossova syna. Stačí zabít potomka úhlavního nepřítele, Rabbiho, pána židovského gangu.

Slevin byl na špatném místě ve špatný čas, teď stojí před Bossem a nabídku přijímá. A my máme v režisérském podání Paula McGuigana možnost onu cestu k realizaci úkolu sledovat…

Nabít a zabít Není od věci konstatovat (bez jakéhokoliv vynášení soudů)  tuto cestu už jsme na filmovém plátně viděli nejednou. Historky o lidech é jsou nedopatřením vržení do víru složitých vztahů pánů  si mezi sebou skrze hlavně vyřizují své záležitosti, už lze pro svou neoriginalitu ztvárnit spíše s nadsázkou či jako možnost si řádně pohrát (viz Big Lebowski). McGuigan si vybral tu vážnější podobu  snímek se totiž rozhodně nedá označit jako hra, a do tarantinovské nadsázky má taky hodně daleko. Přesto se nebojí obojího využít.

Expozici můžeme přijmout dvěma způsoby. Jestliže nám v ní nebude vadit hromadnost násilných úmrtí, ale místo toho nás zaujme styl jejich natočení (měnící se rychlost snímání, zajímavé rakursy, klipovost střihu), budeme mít pocit  jsme někde na půdě starého dobrého Podfu(c)ku, Sbal prachy a vypadni či dokonce Gaunerů. Tohoto pocitu jakési krvavější zábavy se nelze zbavit v podstatě až téměř do samého konce filmu. Zůstává nám tady ale stále ona druhá interpretace  se na práci McGuigana dívat. Při výše zmíněných snímcích totiž násilí berete s nadsázkou zejména proto  se tam dějí většinou zlé věci zlým lidem, či lidem, s nimiž mnoho nesouzníme. Tady v prvních deseti minutách zahyne hodný otec  žena, malý syn… Čekáte trochu výdech že příval „smrtelných nehod“ pokračuje, nikdo za ně nepyká, zákon pořád tápe u patníku, dva gangy nabíjí a zabíjí…

Právě v bodě, kdy se oprostíme od expozice (vyvraždění rodiny) a začínáme sledovat vyvražďování mezi gangy navzájem  seriózní interpretace zapomenuta, se zájmem sledujeme muže, kteří se v náhle zpomalených záběrech tváří tak nějak hezky gangstersky, nasazují si, či sundávají (podle toho zda je to před, či po zmáčknutí spouště) tmavé brýle. Vyjadřovací prostředky se nebojí na sebe upozorňovat a být úmyslně cool. Pomrkávání na diváka není přeludem. Černý humor si zde také najde svá zářná místa (skvělý rozhovor při prvním setkání Bosse a Slevina). Všechno to má navíc kouzelný nádech retra, v němž se síla nutně neslučuje s efektními zbraněmi a matrixovskými gymnastickými kreacemi, ale se spolehlivým revolverem. Sympatické je  nikdo mezi nabitím a zabitím mnoho nediskutuje, není zde tedy pocit  postavy vědí o své filmové podstatě.

Nabít a zabít Pak však přichází závěr. S ním velký zvrat a několik dalších překvapení. Doplňuje se skládačka. Pointa nečekaná, vše získává nový smysl. Konec je to vypointovaný sice tak  opravdu zvratem byl že dnes se na podobné „nečekanosti“ hraje častěji a častěji, takže byť tak příběh dostává větší logičnost a nový směr, já osobně bych přivítal prosté splnění úkolu, nějaký ten souboj na konci, s kapkou násilí a humoru. Prostě být zase obyčejný. Retro stylu filmu by to daleko více slušelo. Navíc s vysvětlujícími momenty (a docela dlouhými flashbacky) nadsázka ustupuje a máme zde zase chmurný pocit vážnosti ý mohl být tím jedním z možných pocitů v expozici.

Jestliže má proto Nabít a zabít nějakou chybu  to právě jeho nevyjasněnost v tom  masku si nasadit. Na hru  tvůrce je váhavý a pak tvrdí  je to tak schválně, nepřistoupím. Říká se mi to těžce, neboť jsem McGuiganův počin sledoval se zaujetím. Ano, forma převládá nad obsahem, ale proč by nemohla? Zvláště když zastřešuje takové herecké seskupení.

Podání Joshe Hartnetta v hlavní roli Slevina přesně odpovídá naturelu postavy – čiší z ní apatičnost ke všem příchozím událostem, chladnost. Cit k Lindsey v něm lze přesto rozpoznat. V některých momentech se Hartnett stává ne nepodobným Beniciu Del Toro, to tehdy, když máme možnost potkat na plátně i jeho méně pacifistické sklony.

Proti sobě ve filmu stojí Morgan Freeman a Sir Ben Kingsley. Pro mne rozhodně nejzajímavější výkony é se sice drží pevně při zemi, to neznamená  by strach a zlost v nich nevřely. Zvláště pak když na prahu smrti Rabbi (Kingsley) tiše šeptá do ucha svému budoucímu vrahovi svoji nabídku, s níž se chce vykoupit.

Lucy Liu je milá, ale tak nějak nepotřebná. Zato Mr. Goodkat v podání Bruce Willise je dárek pro diváky. To on z Nabít a zabít dělá film, ve kterém krev pravidelně odkapává, a kdo udržuje snímku noblesu a především několikrát zmiňovanou nadsázku. A je to také on, kdo vlastně relativizuje nejen žánr, ale vůbec podstatu celého filmu, když v úvodu pronáší: „Charlie Chaplin se jednou zúčastnil soutěže v imitování Charlie Chaplina. Skončil jako třetí. To je příběh. Tohle není příběh… tohle je něco jiného…“

Nabít a zabít (Lucky Number Slevin, USA 2006)
Režie: Paul McGuigan
Scénář: Jason Smilovic
Kamera: Peter Sova
Hudba: Joshua Ralphv Střih: Andrew Hulme
Hrají: Josh Hartnett (Slevin), Bruce Willis (Mr. Goodkat), Lucy Liu (Lindsey), Morgan Freeman (The Boss), Sir Ben Kingsley (The Rabbi), Stanley Tucci (Brikowski) a další.
Intersonic, 109 min
Lukáš Gregor