(Znovu)narozeni 11. září

World Trade Center Olivera Stonea

Většina recenzí na film režiséra Olivera Stonea World Trade Center vychází ze srovnání s Letem č. 93 (Paul Greengrass, 2006), nicméně přístupy obou zmiňovaných režisérů jsou velmi rozdílné a filmy v podstatě spojuje pouze téma 11. září jakožto nejtragičtější události v moderních dějinách Spojených států. Tím však veškerá spojitost končí a každý tvůrce začíná preferovat odlišné přístupy, rozdílné formální a ideové pojetí. Let č. 93 je místy nesmírně trýznivá, dokumentárně laděná podívaná á běh událostí de facto nehodnotí, ale „pouze“ zachycuje. Oproti tomu World Trade Center poskytuje poněkud smířlivější pohled na vlastní tragédii. Stoneův film má tendence v první řadě dojmout, představit neobyčejné hrdinství konkrétních účastníků a prostřednictvím jejích činů a osudů pak referovat o událostech z 11. září.

Film World Trade Center je relativně komplikované hodnotit. Režisér se diváka snaží neustále přesvědčovat  je vše natočeno podle výpovědí skutečných účastníků. Stále však převládá dojem  některé motivy a dialogy by v daný moment na poli čisté fikce působily přinejmenším jako promyšlený scénáristický tah. Zůstává tedy otázkou, zda-li je doslovnost a pietní zachování veškerých prvků přenosné i do filmového díla, zda-li není přeci jen výhodnější a přirozenější obohatit příběh o drobný konstrukt (jako tomu bylo v Letu č. 93). Problémem je i poměrně krátká doba á od události uplynula. Nedostatek nadhledu a distance ještě prakticky nedovoluje pojmout téma s kritickým odstupem, provokativním zamyšlením nad řadou otazníků é prozatím zůstávají upozaděny před snahou vytyčit obětem 11. září důstojný pomník.

World Trade Center Přesto není World Trade Center špatným filmem – jak naznačuje řada hodnocení a kritik. Oliver Stone je bezpochyby brilantní filmař s citem pro přesné herectví a výtvarnou stránku. Naneštěstí několik relativních neúspěchů a ostrých výpadů proti jeho „buřičskému tónu“ jakoby vyvolalo nutnost změny stylu a razance vyprávění. World Trade Center je toho příkladem. Stone se zříká provokativního náhledu, překvapivě využívá řadu klišé a dříve agresivní vizuální styl přechází ve strohý, místy velmi konvenční záznam dění. Dříve jedinečný a nezaměnitelný rukopis se vytrácí a zůstává jen několik okamžiků é naznačují Stoneovu přítomnost za kamerou.

Brilantní je především první půlhodina. Expozicí je samotný pád „dvojčat“ a uvěznění hlavních představitelů. Oba dva policisté a jejich charaktery jsou postupně představovány až prostřednictvím retrospektiv, lze si je odvodit i z rozhovoru ý spolu vedou v troskách mrakodrapů. Ke Stoneově cti nutno přičíst i princip ý použil pro vykreslení atmosféry těsně po útoku. Režisér se nesnaží šokovat explicitními „obrazy zkázy“, ale pracuje spíše s náznaky, střípky é mají dostatečnou výpovědní hodnotu a patřičně akcentují děsivost okamžiku – prchavý záběr na padajícího člověka, poletující papíry a kvanta prachu. Důsledek a naléhavost situace je zpřítomňována i prostřednictvím zpravodajství, řadou hlášení či bezeslovných televizních záběrů é procházejí celým filmem. Evokace hrůzy je navíc důsledně rozpracována i ve zvukové složce. Intenzivní ruchy, zvuky tříštícího se skla a padající betonové masy, dostatečně ilustrují události ým se režisér po obrazové stránce zcela záměrně vyhýbá. V tomto ohledu funguje i hudba Craiga Armstronga ž zkomponoval subtilní hudební doprovod – spíše „bolestný“ než pateticky okázalý ž je ocenitelné především v momentech é svádějí k přímočarému heroizování.

World Trade Center Stone navíc dokáže výborně vést herce a potlačit jejich manýry – Val Kilmer podal ve filmu The Doors bezpochyby svůj nejlepší výkon, podobně pak Tom Cruise ž postava válečného veterána v Narozen 4. července vynesla nominaci na Oscara. Obsazení ve World Trade Center dominuje Nicolas Cage a Michael Pena. Jejich rozhovory vedené v sutinách budov znějí banálně, místy až pateticky, ale přesto působí nesmírně civilním dojmem. Divák se tak dokáže ztotožnit s hlavními hrdiny, čemuž napomáhá i snímání výhradně v detailech é vykreslují i ta nejjemnější citová pnutí.

Vypadá to  svým posledním filmem World Trade Center se Oliver Stone definitivně oprostil od své předchozí tvorby. Režijní styl je poněkud zaměnitelný  zřídka ryze „stoneovský“ – charakteristická je zejména přítomnost autentických materiálů a snových vizí. Divák se nemůže ubránit dojmu  režisér mohl pracovat mnohem vynalézavěji, rozvinout řadu zajímavých okolností a motivů. Rovněž lze litovat „opatrnosti“, se kterou Stone k tématu přistupoval. Výsledek sice kvalitativně kolísá (závěrečný epilog je nadbytečný), ale těch několik sugestivních scén dokáže divákovi spolehlivě navodit atmosféru těsně po sebevražedných atentátech é zasáhly velmi nečekaně a způsobily světu bolestivé rány.

World Trade Center (USA, 2006)
Režie: Oliver Stone
Scénář: Andrea Berloff
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Craig Armstrong
Střih: David Brenner, Julie Monroe
Hrají: Nicolas Cage (John McLoughlin), Michael Pena (Will Jimeno), Maria Bello (Donna McLoughlin), Maggie Gyllenhaal (Allison Jimeno), Jay Hernandez (Dominick Pezzulo) a další.
Bontonfilm, 129 min.
Lukáš Masner