Přineste mi hlavu Jiřího Králíka

Nad 29. ročníkem Letní filmové školy

Letní filmová škola v Uherském Hradišti chce být podle slov svých organizátorů nejvýznamnější filmovou událostí u nás hned po Karlových Varech. Mezinárodní filmový festival kategorie A musí snést ta nejpřísnější hodnotící měřítka a podobně by tomu mělo být i v případě LFŠ, pokud se chce s Karlovými Vary měřit. Žurnálová kritika je obvykle začátkem letní sezóny v plné pohotovosti a Karlovým Varům se dostává někdy až přílišné pozornosti, naproti tomu ve vrcholícím čase dovolených je pozornost novinářů a odborníků buď opotřebovaná, nebo ukolébaná. Můžeme tak alespoň soudit z dosavadní reflexe médií é – až na pár výjimek – referují o LFŠ velmi všeobecně a spíše informativně, než odborně-kriticky. O letošním ročníku jsme si mohli udělat přibližně tento obrázek: vedle množství projekcí (o jejich skutečné kvalitě obsahové ani technické nepadne většinou ani slovo) má divák možnost navštívit různé doprovodné programy jako autorská čtení, koncerty či divadelní představení. Devízou by měly být především besedy s význačnými osobnostmi, letos byl jako hlavní host pozván válečný zpravodaj a pozornost se přirozeně soustředila především k otázce lidských práv. Další velké téma – vztah poezie a filmu – bylo nenápadně redukováno na samotnou básnickou tvorbu a prezentaci jednotlivých umělců. Právem vzniká otázka: Kam se vytratil film?

Podívejme se tedy na poslední ročník LFŠ podrobněji. Obecně se dá konstatovat  kvalita karlovarského festivalu postupně vzrůstá, zatímco LFŠ přinejlepším stagnuje, přičemž její úroveň byla i dříve oproti MFF nižší. Týká se to všech podstatných složek – organizace, technického provozu a dramaturgie. Odpovědnost ovšem nelze svalovat na finanční prostředky, i malá firma může fungovat v rámci svých možností bezvadně.

Protože není nic černobílé, zmiňme se nejprve o neoddiskutovatelných pozitivech festivalu:

  • genius loci: poklidné prostředí Uherského Hradiště se k akci velmi dobře hodí. Člověk není vyrušován shonem velkoměsta a může se soustředit stejně jako nabírat síly. Místní lidé jsou během let  zde festival probíhá, velice vstřícní a pohotoví. Služby fungují bezchybně a cení se zejména to  se nikdo nesnaží na hostech vydělat (občasný nedostatek Karlových Varů). Festival je s městem srostlý a tvoří jeden živoucí organismus. Komorní prostor je ideální pro nejrůznější setkání, diskuse, polemiky, hádky.
  • propagace: vedení nespoléhá na proslulost LFŠ a každoročně připraví dostatečnou propagaci. Pomocí nevtíravého systému několika postupných tiskových konferencí, pravidelných informací v médiích a výtvarně originálních a zároveň funkčních plakátů je účastník dostatečně o akci obeznámen. Oproti Karlovým Varům ještě pokulhává internetová prezentace. Například konkrétní program byl zveřejněn až těsně před začátkem a divák ý se rozhodl zaplatit na poslední chvíli, měl potom komplikace s akreditací.
  • tematická šíře: určitě nemusí být na škodu, když se filmová akce nesoustředí pouze na kinematografii, ale odkazuje i na jiné kulturní oblasti. Místo, kde dochází ke kontaktům  vždycky obohacující, a LFŠ se dařilo ho „vyhmátnout“. V poslední době se ale těžiště přenáší čím dál směrem od kinematografie.
  • lektorské úvody é se konečně podařilo realizovat před naprostou většinou projekcí.
  • dodržení programu: LFŠ (stejně jako archivní semináře) používá prazvláštní taktiku „vábení“ diváků. Nejprve zveřejní seznam nabízených projekcí ý je však postupně redukován. Letos byl tento postup opět použit, k hlavní redukci však naštěstí došlo ještě před samotnou akcí. Divák obeznámený s poslední verzí programu si tak většinou přišel na své. Problémy – i když v menší míře – zůstávaly se změnou času nebo místa projekce.

Letošní ročník bohužel poukázal také na přetrvávající problémy é z nadějného filmového festivalu činí zfušovanou poloamatérskou akci. Tradičně se tyto problémy dají rozdělit do tří skupin:

  • organizace: stále se nedaří zvládnout akreditaci. Informace plují volně sem a tam virtuálním prostorem a potící se účastník přebíhá z fronty do fronty. Nejvíce to ovšem odnese služba něžného pohlaví á za vzniklou situaci může ze všeho nejmíň. Vedení LFŠ by mělo spíše než do opravy záchodků investovat do skutečných specialistů, kteří jim vytvoří jednoduchý a hlavně funkční informační systém. Co se týče programové skladby, pak nešťastnou novinkou bylo zavedení předfilmů. Nevadilo by, kdyby se jednalo o klasické předfilmy, organizátoři však do programu vkládaly většinou středometrážní a někdy i více jak šedesátiminutové snímky – které se běžně označují termínem celovečerní a které s hlavním snímkem vůbec nesouvisely. Důsledkem byly přehuštěné bloky a celkový silný pocit nekoncepčnosti.
  • technický provoz je v Uherském Hradišti na velice nízké úrovni, zapříčiněné často kupodivu nikoli strojem, ale „lidským faktorem“. Samozřejmě sály Mír a Orlovna jsou naprosto nevyhovující. Letos opět (i když méně než dřív) vypadával obraz stejně jako zvuk, projekce se zpožďovaly, kopie ničily. V Míru bylo (nové!) plátno příliš vepředu a obraz „neseděl“. V Orlovně dokonce přestalo fungovat překládání do sluchátek a organizátoři byli nuceni přistoupit k nejhrubějšímu způsobu tlumočení přímo do sálu ý - jak kdosi podotkl – se praktikuje pouze už jen u nás. Dodejme ještě  v Míru se odehrálo množství skutečně přínosných představení (Wenders, Handke, Brakhage, Richter), zatímco v nejlepším sále kina Hvězda se promítaly současné české či vedlejší mexické filmy. Dalším nedostatkem, ze kterého se nikdo nepoučil, byly nekvalitní projekce z DVD. Technici neměli čas, možnost nebo vůli (?) dostatečně připravit aparaturu na dekódování z regionu 1. Výtvarně bohatě stylizovaný film Gothic byl promítán černobíle (!) s trhaným pohybem (stejně jako Maska démona). Projekce přitom nikdo nezastavil, ani se neomluvil, ani nevrátil vstupné. Němý snímek Pád domu Usherů byl promítán zase se zrychlenou frekvencí á neodpovídala původnímu záměru tvůrců.
  • dramaturgie, respektive její absence je největší slabinou Letní filmové školy. Celá akce se tak začíná míjet se svým názvem a posláním. Problém spočívá v tom  nedochází k žádnému systematickému, ucelenému vzdělávání v oblasti kinematografie. Program je řazen do příliš mnoha sekcí, v nichž jsou jednotlivé filmy uváděny „bez ladu a skladu“ vedle sebe. Jak souvisí Hitchcockovo Psycho se Sedmou pečetí kromě toho  je v obou zobrazena smrt? Proč je uveden Buñuelův On a ne Zločinný život Archibalda De La Cruz? Jak to  nedojde k retrospektivě filmového básníka par excellence Jeana Cocteaua a pustí se pouze jeho první film? Protože se loni promítaly OrfeusOrfeova závěť? A co ostatní snímky? Jaký smysl má uvádět Herzogův remake Nosferatu, když ho nemáme možnost porovnat s předlohou? A tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Chybí především historické vědomí filmového umění. Účastník si neudělá žádnou souvislou představu o vývoji filmové řeči, práci s vyjadřovacími prostředky, vzájemném ovlivňování a obohacování jednotlivých „škol“, proudů a směrů. Zůstávají mu v paměti pouze izolované fragmentované obrazy. Nebyl až na dvě výjimky – což je alarmující – zastoupen klasický hollywoodský film, ke kterému se vztahuje nejen evropská moderna (prezentovaní Bergman, Polanski či na poslední chvíli odvolaný Dreyer), ale i současná tvorba. Tím se dotýkáme i nízké odborné kompetence jak garantů cyklů (píšících také studie do brožur), tak redaktorů Filmových listů. Zde všude pravidelně docházelo k obcházení (např. článek o francouzské nové vlně), povrchnímu hodnocení a někdy i odsuzování hollywoodského filmu. Slouží to o velice nízké úrovni filmového vzdělávání u nás. Kromě těch  uváděli okrajové proudy kinematografie, obstál důstojně pouze Martin Jiroušek (až na některé uspěchané hodnotící soudy). Také jeho výběr filmů pro LFŠ byl největším přínosem, šlo o zásadní (a přitom vzájemně provázané) snímky pro dané téma a žánr é svým jedinečným zpracováním přesahují i do ostatních oblastí a jež u nás nebylo možné veřejně shlédnout. K zajímavé konfrontaci docházelo naopak po úvodech Davida Čeňka ý horoval pro Buñuelovu nenávist k Hollywoodu (což je nesmysl – stačí si přečíst Až do posledního dechu) a následnou projekcí jeho filmů z 50. let, kde se jasně projevilo, kolik Buñuel Hollywoodu vděčí, aniž by se jím nechal svázat.

Letos vyšlo jasně najevo  současný model LFŠ je dlouhodobě neudržitelný. Rozdrobenost a vnějšková atraktivnost láká široké masy diváků ým o film ani tak nejde (viz sloupek Jakuba Grombíře ve Filmových listech). Zájemci o film si pak násilně a především vlastním samostudiem dávají souvislosti dohromady. Stačilo by přitom jenom jednoduše pouštět filmy – ovšem ve funkčním dramaturgickém rámci. Letní filmová škola by si zasloužila účelnou reformu. Navrhujeme Jiřímu Králíkovi stát se výkonným ředitelem a jmenovat někoho z kompetentních odborníků programovým ředitelem nebo vedoucím dramaturgem festivalu. Program školy pak zaměřit na dvě tři paralelní a přitom provázané sekce, ve kterých se danému tématu bude věnovat skutečně poctivě a důsledně. Zároveň musí být zachována dvojí chronologie: reflexe dějin kinematografie od počátků do současnosti v plynulém proudu času, vyhrazenému LFŠ. Nelze uspořádat retrospektivu Robbe-Grilleta na přeskáčku či uvést Hanekeho trilogii pozpátku! Protože u nás díky bývalému režimu chybí patřičné vědomí o dějinách kinematografie  třeba se soustředit na zásadní osobnosti a „školy“ filmu, se kterými nebyla veřejnost doposud seznámena. Nemá cenu uvádět Robbe-Grilleta, aniž bychom znali Renoira. A znát znamená být si jistý, čili vidět všechno. Z pěti šesti filmů Buñuelova mexického období mám matný pocit, nikoli pevné vědomí. Pokud by Jiří Králík vzal takovýto postoj za svůj a celé školy, může se zlepšit znalost filmového umění u nás - filmy by do lidí vstupovaly a nikoli pouze lechtali na kůži – a tím i úroveň celé kinematografie  ve Francii v 50. letech. A pak by mohlo dojít ke skutečné proměně, ke skutečné nové vlně. Pokud bude Jiří Králík dál trvat na současném stavu, podepisuje si ortel.

Nejpřínosnější filmy 29. LFŠ (výběr redakce Fantomu):

  • Ašik Kerib (Paradžanov, 1988)
  • Barfly (Schroeder, 1987)
  • Levoruká žena (Handke, 1977)
  • MÁG (Vláčil, 1988)
  • Nájemník (Polanski, 1976)
  • Nosferatu, fantom noci (Herzog, 1976)
  • On (Buñuel, 1952)
  • Peeping Tom (Powell, 1960)
  • Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (Peckinpah, 1974)
  • Zet a dvě nuly (Greenaway, 1984)
  • trilogie Michaela Hanekeho
  • kolekce filmů Stana Brakhage